Zdeněk Bartl

„Pomalu jsem přišel do soudní síně. Sedl jsem si ke stolku a čekal, až mě zavolají. Zavolali mě. Něco tedy okolo toho, že co jsem si to dovolil a že už i v osmašedesátém. No nic… vyhnali mě na chodbu s tím, že mám počkat, že se soud poradí a pak že mě zavolají. Jen jsem se posadil na chodbu, tak jako by náhodou šel kolem nadporučík Váňa, který mě tenkrát vyslýchal kvůli [Haškově] Lipnici, pak ještě jednou… to on mě hnal do práce. Prostě nadporučík Váňa. Teď si jen tak sedl a povídá mi: ‚Tak co? Ty jsi teď na vojně, viď?‘ Já povídám: ‚Jo, na vojně.‘ A on: ‚Kde jseš?‘ Povídám: ‚No, v Josefově jako strážák, dokonce jako psovod.‘ A on povídá: ‚Jé, to bys k nám mohl nastoupit, až přijdeš z vojny. Hele, dva a půl tisíce hned na ruku. Ošacení a různé preference.‘ A já mu povídám: ‚A když půjdu na nádraží, tak k tomu dostanu ještě deputátní uhlí a jízdenku zdarma.‘ No tak sklapl, vstal a povídá: ‚No nic. Rozmysli se.‘ A odešel pryč. Od té doby jsem ho snad už neviděl.“