„Zase s Marií [Halámkovou] jsme šly dvanáct kilometrů do Rovna. Tam jsme se přihlásily a pak jely. Byl nás celý vagón děvčat, jely jsme prasečákem, jak se říkávalo. Jelo nás tam hodně, asi třicet pět děvčat. To bylo asi šestnáctého května, myslím, po tom náletu. Než jsme potom šly tam, to už bylo trochu později, než připravili celý vlak. Byli tam kluci i děvčata. My děvčata jsme měla jeden vagón. Jeli jsme do Kamence Podolského, kde byla třetí brigáda. A my jsme byli v té třetí brigádě. Já jsem byla jako radista.“
„Bylo to prvního května ve čtyřicátém čtvrtém roce. Byla školní zábava ještě na rozloučenou, protože pomalu už začínaly prázdniny. Byl konec školního roku. Tak jsme se tam sebrali, ta omladina naše. Kdo mohl něco přinesl, nějaké cukroví, čaj. Sedělo se a tančilo. A taky říkali, že bude nálet. Tak jsme se s mou kamarádkou šly domů. Marie Halámková, taky byla v armádě. Já jí říkám: ,Maši, pojď, budeš u nás spát. Řekneš doma, že jdeš k nám.‘ Protože sestra se hrozně bála náletů, ta vždy utíkala na vesnici. Ona spala u nás. Když začaly nálety, vlezly jsme pod postel. Naházely jsme na sebe peřiny. Střepinu peřina nepustí, to se vědělo, ale když vám padne bomba na hlavu, tak to nepomůže ani svatý archanděl. Ze začátku jsme začaly počítat. Bylo půl jedné. Napočítaly jsme padesát bomb a potom jsme už nestačily počítat. Jenom jsme slyšely, jak padají flašky v komoře. Do půl čtvrté to bylo v jednom kuse, pořád. Tři hodiny, od půl jedné do půl čtvrté.“
„Nejkrásnější vzpomínky mám na Vsetín, to už pomalu bylo jaro. 6. května jsme tam byli. A od těch dob si tam dopisuju s těmi děvčaty, do dnešního dne.“ – „A co bylo ve Vsetíně tak hezkého?“ – „Byli tam příjemní lidé. A tam jsem se, mám-li být upřímná, poprvé koupala ve vaně, co jsem byla z domova. Poprvé jsem se koupala ve vaně a spala v bílých peřinách. Potom jsem měla strach, aby tam po mně nezůstaly nějaké vši. My jsme spali na slámě a všude, neměli jsme postele. Buďme upřímní. Letci když přišli z letu, tak se šli vykoupat, šli do baru a měli svoje noclehárny. My jsme neměli kde spát. Spali jsme, kde se dalo, ve stodolách a ve chlívě.“
Jiřina Bajborová, rozená Voženílková, se narodila 15. listopadu 1925 do české rodiny žijící ve Zdolbunově na Volyni. Během svého mládí zažila jak sovětskou, tak německou okupaci Volyně, která její dospívání silně ovlivnila. V říjnu 1942 se stala svědkyní masakru, při kterém nacisté zavraždili několik set zdolbunovských Židů. Se štěstím přežila bombardování Zdolbunova v noci z 30. dubna na 1. května 1944, kdy bylo město těžce zasaženo německými odvetnými nálety. Dne 15. června 1944 se v Rovně připojila k československé armádě a po absolvování výcviku u rumunské Sadagury sloužila jako radistka u 3. brigády. Byla nasazena do bojů v rámci Karpatsko-dukelské operace, kde čelila těžkým bojovým podmínkám. V květnu 1945 se účastnila vítání Edvarda Beneše a vítězného průvodu Prahou. V roce 1947 pak pomáhala v Košicích s repatriací volyňských Čechů, mezi nimiž byli i její rodiče a sestra. Po skončení armádní služby, během níž dosáhla hodnosti rotné, se usadila v Žatci, kde založila rodinu. Jiřina Bajborová zemřela 1. července 2011.
