„Ale já jsem ještě, když jsem byla v tom takzvaném ‚hydráku‘, ve Vodohospodářském ústavu, tak mi někdo z příbuzných v zahraničí poslal pár stránek z nějakého emigrantského časopisu, kde byly básně [Josifa] Brodského, Římské elegie. Mě to úplně uhranulo. On je mistr ruského klasického verše, ale on ho, tak bych to řekla, zmodernizoval. Zapamatovala jsem si to, chodila jsem s tím v hlavě, vařila jsem s tím, nakupovala, chodila jsem po horách a mně to stále znělo v hlavě. Ačkoliv jsem byla přesvědčená, že básně se v podstatě nedají překládat. Jakože většinou nedají. Tedy dají, ale to musí být... někdo buď totálně dvojjazyčný, anebo musí být opravdu mimořádně nadaný. Jako [Jan] Zábrana, například. Zábranovy překlady Jesenina jsou geniální. No a najednou mi začala naskakovat česká slova. Najednou jsem zjistila, že to jde. A teď už mě to chytlo a já jsem to začala překládat. A celou tu dobu tam, celá ta plonková léta, no, ona nebyla úplně plonková, protože jsem seděla v tom Vodohospodářském ústavu, kde jsem dělala kancelářskou práci, dokumentaristku. Ta naše práce, prosím vás – my jsme za dvě hodiny s tím byli hotoví! Ale byli jsme tam do čtyř, to bylo s píchačkami, od osmi do čtyř. Tak my jsme strašně moc četli. V životě jsem nepřečetla tolik klasické literatury jako tam. To mi všichni moji mladí kamarádi potom záviděli. Takže to nebylo úplně plonkové. No ale tam jsem přeložila skoro celé ty Římské elegie. A pak to vyšlo a pak vyšly Benátské strofy. A pak ještě jsem přeložila výbor z volných veršů Brodského. On když potom byl v Americe, tak se setkal s úplně jinou veršovou kulturou – volným veršem, a jeho to velmi inspirovalo. A napsal jich ne tak moc, asi dvacet. Tak to jsem ještě přeložila. Tedy tyto tři věci.“
„Mnoho lidí to možná tak nebralo, ale pro mě komunistický režim tady byl především lži. Neustále se člověku lhalo. Věděla jsem, jak to vypadá na Západě, měla jsem tam příbuzné, měla jsem dovoleno si s nimi dopisovat, dokonce jsem jednou... protože syn venezuelské tety studoval u tety anglické a na motorce jel po Evropě a přijel k nám… a vzal mě s sebou do Vídně. To bylo někdy v osmdesátých letech. To jsem byla poprvé na Západě a taky jsem čuměla, když jsem tam viděla řeznický krám plný masa. Samozřejmě jsem si dělala srandu, ale říkala jsem mu: ‚Prosím tě, to je nějaká propaganda, to není vůbec možné.‘ Takže jsme si nedělali vůbec žádné iluze, ale dokud to nevidíte, to Rusko, fakticky, tak to nevíte. To je jenom teorie. No a v roce 1968 jsem samozřejmě vyletěla okamžitě z Akademie věd, protože jsem odmítla připustit, že to byla bratrská pomoc. Říkala jsem jim, že naopak to podle mě strašně uškodilo rusko-českým vztahům, takže to nemůžu vůbec přijmout. Takže mě okamžitě propustili. A takhle vyletěla tenkrát spousta lidí, velkých odborníků. Také proto to pak začalo jít tak z kopce. Protože na jejich místa přišli prokádrovaní absolutní blbouni. Spousta velmi inteligentních a velmi kompetentních lidí šla prostě od válu.“
„Spousta lidí si ještě teď myslí, že komunismus byl moc pěkná myšlenka, ale že se dostal do špatných rukou. No můj ty bože, něco tak naprosto odporujícího lidské povaze... Takže ono to vždycky dopadlo špatně, protože samozřejmě to lidi ze své přirozenosti nedělali. Kdo by rozhodoval, kolik toho potřebuji, atd. No tak museli přistoupit k teroru, násilí. Vždycky to tak dopadlo. Spousta Rusů to nechápe dosud. Ani Čechů, mimochodem. No to je tedy opravdu těžká věc. Prostě o tom se nemluvilo. Samozřejmě, že my všichni Češi jsme to věděli, nebo spousta lidí jsme věděli, že to jsou naprosté lži. A tak jsme si na to zvykli, tak to je, no.“ – „Asi to nebylo úplně jednoduché to poslouchat, když víte, jak to je.“ – „Způsobilo to naprostou nechuť. Já jsem naší vládou hluboce pohrdala. Hluboce, protože pokud tomu věřili, no tak byli v mých očích naprostý blbouni. Ale většinou tomu nevěřili. To byl takový šprým: ‚My děláme, že pracujeme, oni dělají, že nás platí.‘ To byla taková dohoda mezi českým lidem a mezi vládou naprosto prosovětskou, že jako my budeme dělat, že nic, a oni budou tak nějak jako... Nesměl si člověk vyskakovat, i když v těch osmdesátých letech už to bylo jedno. To už bylo všem naprosto jasné, že to je absolutně nemožné, ten režim. A drželi se toho opravdu jenom kariéristé, kterých bylo tedy hodně, samozřejmě.“
Mgr. Maita Arnautová se narodila 21. února 1939 v Praze jako nejstarší ze čtyř dětí Leonida a Galiny Arnautových ruského původu. Otec Leonid Arnautov, narozený v roce 1908 v Mariupolu do rodiny pravoslavného faráře, přicestoval do Československa legálně v roce 1925, maturoval na ruském internátním gymnáziu v Moravské Třebové a poté vystudoval statiku na Vysokém učení technickém v Brně. Matka Galina, rozená Aše, se narodila roku 1915 v Petrohradu, dětství strávila ve Finsku (od roku 1917) a od roku 1923 žila s matkou a sestrami v Československu, v Plzni a pak v Moravské Třebové, kde všechny tři sestry studovaly na ruském gymnáziu. Otec Leonid Arnautov zažil za války pronásledování od gestapa a po válce zatčení sovětskou kontrarozvědkou SMERŠ. Díky tzv. Ratibořskému zázraku se mu podařilo vyhnout se deportaci do Sovětského svazu. Rodina po roce 1948 žila velice skromně. Otec byl sice úspěšný a ceněný statik, od začátku šedesátých let až do smrti pracoval v SÚRPMO (Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů) a podílel se na rekonstrukci Karlova mostu, přesto rodinu se čtyřmi dětmi živil z omezených prostředků. Maita Arnautová vyrůstala v prostředí, kde se pěstovala ruská kultura, ale Sovětský svaz byl vnímán naprosto odmítavě. Studovala na střední škole s rozšířenou výukou ruštiny v Nuslích, známé jako Hanusovka, a v letech 1956–1961 absolvovala rusistiku a germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiu nastoupila do Slovanského ústavu Československé akademie věd, kde se specializovala na ruskou literaturu tzv. stříbrného věku. Nesouhlasila s invazí vojsk Varšavské smlouvy a v roce 1971 ji propustili z ČSAV (Československé akademie věd) v rámci normalizačních čistek. Její manžel Ludvík Fojtík, asistent na ČVUT (Českém vysokém učení technickém), přišel také o místo. Oba byli sledováni Státní bezpečností (StB). Manžel kvůli šíření ilegálních protikomunistických tiskovin, ona pro své styky s ruskými emigranty, příbuznými v zahraničí a s přáteli disidenty. Po vyhazovu z Akademie věd stála u zrodu družstva na výrobu hraček, které založili podobně postižení přátelé a kolegové z intelektuálních kruhů. Po jeho likvidaci v roce 1975 pracovala ve Vodohospodářském ústavu jako dokumentátorka a ve volném čase se věnovala překladům básní ruského exilového básníka Josifa Brodského. Po roce 1989 získala místo v nakladatelství Lidové noviny jako redaktorka překladů z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Její manžel Ludvík Fojtík (s nímž se později rozvedla) publikoval pod pseudonymem Rudolf Starý a věnoval se filozofii, astrologii a jungovské psychologii. Za svou vlast považovala od dětství Československo, a ačkoliv milovala ruský jazyk a kulturu, sovětský totalitní režim odmítala po celý svůj život. V roce 2025 žila v Praze.
