Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Charles Ticho (* 1927  †︎ 2022)

• he was born on 21 April 1927 in Brno as the third of four sons to the Jewish family of Nathan and Faige Ticho

• father Nathan Ticho together with his brother Baruch owned the clothing factory Brothers Ticho in Boskovice

• thanks to the intervention of maternal uncles Ernest and Julius Klein, even with Benito Mussolini himself, the Ticho family managed to obtain exit visas from the Protectorate of Bohemia and Moravia

• after a trip through Europe in the second half of 1940, the family boarded a ship in Lisbon bound for the USA

• the actor Hugo Haas and his wife were also on the ship; Charles Ticho met the actor on the ship several times

• Charles Ticho worked as a producer and film and theatre director

• he was interested in family history, for example he conveyed the story of his cousin Lilly Sobotka, née Ticho

• he did not celebrate his Bar Mitzvah at the usual age of 13 due to historical events, according to Jewish tradition he did not celebrate it until he was 83

• Charles Ticho had three children with his wife Jean and died on 7 June 2022 at the age of 95 in Bethlehem, Pennsylvania

Strastiplná cesta za svobodou se odehrávala na obou stranách oceánu

Charles Ticho si myslel, že léto roku 1938 stráví podobně jako předchozí dva roky – se svou vychovatelkou a mladším bratrem v Nedvědici. Rodina ale namísto toho odjela do Itálie, do Cortiny d‘ Ampezzo, kam za nimi přijel i pamětníkův nejstarší bratr Harold, kterého rodiče v jeho šestnácti letech v roce 1937 poslali na studia do Švýcarska. Dalším důvodem bylo to, že z rozsáhlé rodiny čítající mnoho strýců, tet, bratranců a sestřenic začaly přicházet zprávy o antisemitských náladách v Evropě, a rodiče tak chtěli, aby jejich nejstarší syn byl na místě, které považovali za bezpečné. 

K pamětníkovu údivu se rodina začátkem roku nevrátila zpět do Brna, ale ještě asi šest týdnů zůstala v Curychu. „Rodiče se tehdy rozhodovali, zda je bezpečné se do Brna vrátit,“ vysvětluje Charles Ticho. „S největší pravděpodobností otec vyhodnotil, že když už má Hitler Sudety, bude mu to stačit, a jelikož veškeré otcovo podnikání a majetek byly v Československu, vrátil se spolu se mnou a mladším bratrem Stephenem zpět do Brna,“ popisuje rozhodnutí, které se rodině málem stalo osudným. Harold zůstal na studiích ve Švýcarsku a pamětníkova matka odjela do Spojených států amerických, aby si obnovila americké občanství, o které sňatkem s pamětníkovým otcem přišla. „Musela tehdy zůstat v Americe alespoň šest měsíců,“ vzpomíná Charles Ticho na dobu, kdy se jejich rodina rozdělila. 

Další rozdělení mělo následovat v Brně. V dubnu 1939 Nathana Ticha, pamětníkova otce, zatklo gestapo. Nejdříve byl i se svým bratrem Baruchem vězněn na Špilberku a poté byl převezen do koncentračního tábora v Dachau, kde oba bratři pracovali v těžkých podmínkách v kamenolomu. 

Důvod otcova zatčení pamětníkovi není zřejmý, vykládá si to tak, že otec byl bohatý Žid a to gestapu jako důvod k zatčení stačilo. Záminkou snad měla být stížnost německého řidiče rodiny, který si měl stěžovat na údajné špatné zacházení Nathana Ticha se zaměstnanci. 

Zatímco otec byl zavřený a matka v Americe, Charles i jeho mladší bratr Stephen zůstali bydlet u strýce s tetou. V bytě s nimi zároveň bydlela i vychovatelka, služka, kuchařka, strýc a teta z Vídně z otcovy strany a také Gizella a Moritz Rutzovi z Berlína, což byli zase teta se strýcem z matčiny strany. Široká rodina bydlela v bytě v Erbenově ulici, blízko parku Lužánky. „Jednoho dne k nám domů přišlo gestapo a řekli nám, že máme čtyřiadvacet hodin na to se z bytu vystěhovat,“ vypráví pamětník. Obyvatelé bytu se tak posunuli do jiného, menšího bytu ve stejném domě. 

Gestapo přineslo nejen změny do pamětníkova života, ale také nepříjemné zjištění. „Když k nám přišli, tak naše vychovatelka Gusta Mikš, která pocházela ze Sudet, přišla celá ověnčená nacistickými symboly. Tak jsme poznali, že sympatizuje s Němci, a od té doby jsme se před ní měli na pozoru,“ vypráví Charles Ticho.

Ten měl o vězněného otce velký strach, protože v mládí navštívil věznici na Špilberku, kde viděl i mučírnu, a bál se, co gestapo s otcem na Špilberku provádí. „Tehdy jeden z otcových spoluvězňů načrtl jeho podobiznu a nějak se podařilo dostat ji ven a k nám,“ vzpomíná Charles Ticho. „A otec na ní vypadal celkem normálně, takže jsem se uklidnil, že se mu nic hrozného neděje,“ popisuje útěchu, kterou jako dítě našel v prostém obrázku poslaném z vězení. 

V měnící se společenské situaci se Charles i jeho bratr Stephen velmi rychle zorientovali. „Do parku byl Židům vstup zakázán, ale my jsme tam s bratrem vlezli keři s tím, že kdyby nás někdo chytil, tak řekneme, že jsme do parku šli přes keře, a tím pádem jsme ceduli na vchodu neviděli,“ popisuje pamětník triky, díky kterým se snažil žít život v protektorátním Brně. 

Po čase odjel Charles spolu s několika spolužáky pracovat na statek jejich kuchařky. „Statek byl někde u Prostějova, pracovali jsme šest dní za byt a stravu, kterou jsme dostávali třikrát denně,“ vybavuje si pamětník. Co bylo příčinou odjezdu z Brna na venkov, si však nevzpomíná. „Jednoho dne mi od strýce přišel lístek, že se máme ihned vrátit do Brna. Když jsme přijeli, řekl mi, že pojedeme do Prahy na americkou ambasádu, kde pro nás mají výjezdní víza,“ popisuje pamětník začátek cesty z nacisty okupovaného Československa do Spojených států amerických. 

K povolení vycestovat však vedla dlouhá cesta, o které se Charles Ticho a jeho rodina dozvěděli až o několik měsíců později, když se setkali s matčinými bratry v Americe. 

Když nacisté vpochodovali do Československa, matčini bratři Ernest a Julius Kleinovi začali v Americe zjišťovat, jak by bylo možné sestřinu rodinu dostat do Spojených států. Jelikož oba pracovali v oblasti „public relations“, měli dost kontaktů na významné osobnosti z politiky. „Psali dopisy bývalému prezidentovi Herbertu Hooverovi, do Kongresu a do Senátu, nepřicházely však žádné odpovědi,“ popisuje pamětník složité pozadí za povolením k vycestování. „Pak je napadlo zkontaktovat generála Itala Balba, se kterým se strýc Julius seznámil při plnění pracovních povinností. Julius Klein tak Balbovi, který byl tehdejším guvernérem Libye, napsal dopis a dostal kladnou odpověď,“ líčí pamětník se zaujetím. „Jelikož byl generál Balbo v Libyi, napsal mému strýci, že se o tuto záležitost postará jeho pobočník v Berlíně, Colonel Lucci. Jenže Balbovo letadlo bylo asi o dva měsíce později zasaženo u Tobruku a on v něm zemřel. Z Berlína tak přišla odpověď, že v této záležitosti mým strýcům nemohou již být nápomocni,“ popisuje pamětník dramatický příběh, o kterém tehdy neměla rodina ani tušení. 

Julius a Ernest Kleinovi se však nevzdali. Zkusili oslovit svého známého novináře, který se osobně znal s Benitem Mussolinim a napsal o něm několik pochvalných článků, a přesvědčili ho, aby napsal Mussolinimu dopis s tím, že poslední přání generála Balba bylo, aby se rodina Ticho shledala v Americe. Italská vláda se tak vložila do berlínské operace, dostala Nathana Ticha z Dachau a Charlesovi, Stephenovi i Nathanovi zařídila výjezdová víza. 

Později otec pamětníkovi vykládal, že aby Židé utekli z Evropy či přežili holokaust, potřebovali k tomu zázrak. „A náš zázrak má jméno Benito Mussolini,“ uzavírá pamětník neuvěřitelný příběh zachránění své nejbližší rodiny. 

Továrnického synka učil Otto Ungar

Charles Ticho, původním jménem Karel Hanuš, se narodil do židovské rodiny. Otec Nathan Ticho, narozený v roce 1886, pocházel z Boskovic ze třinácti sourozenců a matka Faige, která si říkala Francis, se narodila v Chicagu, ale během seznámení s Nathanem žila v Berlíně. Rodiče se potkali, když pamětníkova matka projížděla Evropou a zastavila se v boskovické synagoze, kde měla známé. Pamětníkův dědeček Isaak Ticho ji pozval na večeři, protože měl jedenáct synů a viděl, že Faige je židovské děvče z dobré rodiny. Nathan a Faige si psali, Nathan ji navštívil v Berlíně a pak byla svatba. 

Matčin otec pocházel z Chustu, který nyní leží na Ukrajině, ale tehdy byl součástí Maďarska, respektive Rakouska-Uherska, a její rodina pracovala v kožešnictví. Jeden z jejích prastrýců byl „za trest“ poslán do Ameriky, protože propil peníze, které utržil za prodej obilí, a postupně se celá rodina včetně matčina otce přestěhovala do Chicaga, kde se Faige narodila jako čtvrtá ze šesti dětí. Její matka však nebyla v Chicagu spokojená, vrátila se do Evropy a žila v Berlíně a Faige s ní.  

Manželům Ticho se narodili čtyři synové. Nejstarší Harold v roce 1921, Leo v roce 1923, ale ten ve svých devíti letech zemřel na ušní infekci, protože v té době ještě nebyl penicilin dostupný jako lék. Karel Hanuš (Charles) se narodil 21. dubna 1927 v Brně. Nejmladší Stephen se narodil v roce 1931. Pamětníkův otec spolu se svým bratrem pokračovali v rodinném podnikání. Isaak Ticho, pamětníkův dědeček, obchodoval v Boskovicích s látkami a jako první si mohl koupit dům mimo židovské ghetto. Nathan a jeho bratr Baruch, který si v obchodním styku říkal Pavel, byli společníci ve firmě Bratři Ticho, která vyráběla a prodávala oděvy. Pamětníkův otec Nathan Ticho podnikal v oděvnictví už za první světové války, kdy vyráběl vojenské oblečení. Protože ale investoval do válečných dluhopisů a Rakousko-Uhersko válku prohrálo, peníze mu nikdy nebyly vyplaceny a on musel začínat znovu od nuly. 

Firma Bratři Ticho měla továrnu v Boskovicích, ale kanceláře a sklady v Brně, kde také rodina Ticho žila nejprve v Starobrněnské ulici 9/11, kde byly zároveň kanceláře firmy, a později v Erbenově ulici č. 5 v bytě, který měl třináct místností a zimní zahradu. Charles Ticho vzpomíná, že s rodiči netrávil příliš mnoho času, protože otec podnikal a matka žila pestrý společenský život. Rodina měla kuchařku, služebnou, vychovatelku a dva řidiče, protože pamětníkův otec neřídil. Do bytu v Erbenově se vešlo až sto lidí, což si Charles Ticho pamatuje díky Baru micva svého staršího bratra, kdy bylo jeho úkolem sbírat od hostů kabáty a rozdávat jim čísla. 

Rodina se neřadila mezi ortodoxní židy, pamětníkův otec nenosil klobouk a v rodině se až do smrti pamětníkova bratra Lea v roce 1932 nejedlo košer. „Po smrti mého bratra se matka rozhodla, že jeho smrt byla Božím trestem za to, že naše rodina nejí košer, a ze dne na den to změnila,“ vzpomíná pamětník. „Jelikož jsme měli služebnictvo z venkova, tak nechápali, co to je jíst košer, a dost často kvůli tomu docházelo ke konfliktům,“ popisuje Charles Ticho, jak v zimní zahradě bylo do květináčů zapícháno mnoho příborů a nožů, protože při styku s nekošer potravinami musí podle židovského zákona být tyto nějakou dobu zaražené do země. „S bratry jsme se matce smáli, že se snaží vypěstovat příbory,“ vzpomíná na kuriózní situaci Charles Ticho. 

Rodina navštěvovala tzv. Novou synagogu v brněnské ulici Koliště, kde pamětník od svých deseti let zpíval ve sboru. Doma se mluvilo německy a ve škole a na židovském gymnáziu, kam Charles Ticho před nacistickou okupací chodil, se mluvilo česky. „Ve škole jsme se kromě němčiny a češtiny učili ještě hebrejsky a později i anglicky,“ vzpomíná na svá studijní léta. Jeho třídním učitelem na gymnáziu byl umělec Otto Ungar, který také v bytě rodiny Ticho namaloval mural na zeď v zimní zahradě. „Byl to neuvěřitelně laskavý a vtipný člověk,“ vzpomíná na něj s úsměvem Charles Ticho. Otto Ungar byl i s manželkou a dcerou deportován od koncentračního tábora Terezín a později do Osvětimi, odkud nastoupil na pochod smrti do Buchenwaldu, kde se sice dočkal osvobození, ale pár měsíců po konci války zemřel na tyfus. Charles Ticho vzpomíná také na profesory Blaua a Hrdličku, přičemž profesor Blau zemřel v Terezíně, i na své spolužáky, se kterými si užil spoustu zábavy. „Byli jsme dobrá parta,“ vrací se pamětník do gymnaziálních let s úsměvem. 

Strýcův popel tehdy teta ještě dostala

Pro výjezdová víza do Prahy jel pamětník se svým bratrem Stephenem sám. „Jeli jsme nočním vlakem do Prahy, na ambasádě jsme pak dlouho čekali a potom jsme zase jeli vlakem zpět do Brna,“ popisuje začátek cesty z nacistického Československa Charles Ticho. Krátce po jejich návratu byl k údivu všech propuštěn pamětníkův otec z Dachau a i on dostal povolení k výjezdu z republiky. „Když se otec vrátil z vězení, skoro jsem ho nepoznal, připadal mi mladší,“ kroutí hlavou pamětník nad dětskými dojmy. „Otec neměl knír, neměl vlasy a byl výrazně hubenější,“ vzpomíná na první setkání po dlouhém odloučení. „O pobytu v táboře nechtěl moc mluvit, občas však něco zmínil,“ popisuje Charles Ticho. Jeho strýc, otcův bratr a obchodní společník Baruch (Pavel) Ticho, v Dachau zemřel. „Prý mu strážný řekl, aby vstal, strýc to neudělal dostatečně rychle, a tak mu strážný pažbou rozbil hlavu,“ líčí pamětník útržky příběhu konce svého strýce. „Tehdy ale ještě Němci byli korektní a tetě poslali urnu s jeho popelem,“ popisuje Charles Ticho, že jeho strýc je pohřben na hřbitově v Uherském Brodě a na náhrobku jsou vyryta i jména jeho potomků Renaty a Františka, kteří zemřeli v Osvětimi. 

Nathan Ticho, pamětníkův otec, pracoval v Dachau v kamenolomu. Svému synovi přiznal, že práce to byla natolik vyčerpávající a naděje na záchranu natolik mizivá, že pomýšlel na sebevraždu, když vtom se stal „zázrak“, který ho zachránil. „Otci se na rukou udělala vyrážka, a ačkoli Židé neměli dovoleno jít na ošetřovnu, otec tam i přes zákaz zašel. Tam mu řekli, že mu léky nemohou dát, ale mohou ho na týden přeřadit na lehčí práci. A tak namísto práce v kamenolomu seděl za stolem a narovnával pokřivené hřebíky, aby se daly znovu použít,“ popisuje pamětník, jak měl otec možnost si odpočinout a načerpat síly. „Asi po dvanácti dnech ho odchytil dozorce a vrátil ho do kamenolomu, ale krátce poté byl otec propuštěn, takže už to vydržel,“ líčí Charles Ticho otcovy strasti v Dachau. 

S kabátem pro bratra na cestě za svobodou

Jelikož expirace výjezdních víz pro Charlese a jeho bratra Stephena byla kratší než expirace víza otce Nathana, který navíc ještě neměl všechny potřebné dokumenty pro výjezd z republiky, bylo rozhodnuto, že bratři pojedou sami přes Vídeň do Švýcarska, kde se setkají s matkou. Nejstarší bratr Harold už v té době studoval na univerzitě v Americe. „Z Brna jsme odjeli tuším 8. srpna 1940, den si přesně nepamatuji,“ začíná Charles Ticho vyprávění o cestě Evropou, která je měla dovést do bezpečí. „Ve Vídni nás na nádraží vyzvedla nějaká cizí paní, u které jsme se najedli a přespali, a další den nás zase odvezla na nádraží a s bratrem jsme pokračovali vlakem do Švýcarska,“ popisuje pamětník, který si tehdy do kufru, jenž mohl mít maximálně deset kilogramů, sbalil převážně knížky. „Měl jsem rád Karla Čapka, pak taky Hovory s Masarykem a knihy Julese Vernea o kapitánu Nemovi. Bratr si s sebou vezl také asi osm knih. Ještě před cestou jsme šli na gestapo, kde jsme kufr nechali zkontrolovat a zapečetit, abychom po cestě neměli problémy,“ líčí Charles Ticho, který se i s bratrem v pořádku dostal na rakousko-švýcarské hranice. „Zastavili jsme uprostřed lesů, kde byla jen jedna budova a na koleji přistavena malá lokomotiva s jedním vagonem, která měla pokračovat do Švýcarska. Všem kontrolovali zavazadla a pasy a oni postupně nastupovali do vlaku, jen já se Stephenem jsme zůstali sedět na lavičce a úředník s našimi doklady zmizel v domku a dlouho nevycházel. Vypadalo to, že vlak bude každou chvíli odjíždět, byl jsem nervózní, co se děje,“ vzpomíná Charles Ticho na chvíle nejistoty. „Otec mi na cestu dal kabát pro Harolda, i když to nebylo dovolené, protože Židé u sebe mohli mít jen věci pro svou potřebu. Otec mi ale řekl, že když ten kabát určitým způsobem složím a přehodím si ho přes ruku, nikdo nic nepozná,“ říká pamětník. Ten se záhy rozhodl, že kabát je příčinou toho, proč je úřady nechtějí pustit do Švýcarska, a tak šel na latrínu a nacpal ho do otvoru. „A opravdu, po chvíli úředník vyšel, vrátil nám pasy s červeným razítkem Jude i naše papíry a mohli jsme pokračovat v cestě.“ Ve Švýcarsku se setkali s matkou, kterou neviděli dva roky, a společně pak čekali několik týdnů na otce, který se k nim přidal, a rodina společně vyrazila na cestu Evropou. Přes Francii jeli autobusem do Barcelony, odtud vlakem do Madridu a z Madridu vlakem do Lisabonu. „Po cestě do Madridu jsme jeli přes rozvodněnou řeku, koleje nebyly skoro vidět a vlak musel jet hodně pomalu,“ vzpomíná pamětník, jak kvůli tomuto zdržení zmeškali spoj z Madridu do Lisabonu. „Loď odjížděla další den a rodiče měli strach, že když to nestihneme, propadnou nám lístky,“ vypráví Charles Ticho. Lístky naštěstí šly vyměnit, a tak se rodina vydala na cestu lodí do Ameriky o týden později. „Moje matka se na palubě seznámila s nějakou paní, byla to manželka Huga Haase. Já jsem s ním viděl nějaké filmy, tak jsem se s ním chtěl potkat a poslali mě za ním do kajuty. Tam to ale strašně smrdělo a Hugo Haas vypadal jako mrtvola, bylo mu hodně špatně,“ líčí pamětník, jak se potkal se slavným hercem. „Bylo to pro mě zklamání, čekal jsem uhlazeného elegána,“ směje se Charles Ticho, který se během plavby za Hugem Haasem i tak ještě několikrát zastavil. 

Do New Yorku rodina přijela 6. listopadu 1940, kde už na ně čekali bratři pamětníkovy matky, kteří rodinu převezli do Chicaga a vyprávěli jim, jak složité bylo rodinu z Československa dostat. Začátky v Americe byly náročné zejména pro pamětníkova otce, který neuměl jazyk a bylo pro něj obtížné se zorientovat. Charles i jeho bratr si zvykli celkem rychle a Charles vzpomíná, jak v neděli pomáhal otci učit se angličtinu. Rodina přijela do Ameriky s 8000 dolary, které otec získal prodejem majetku přes svoje zástupce ve Švédsku. Dalšího zástupce měl také ve Švýcarsku, ten však otci ukázal oficiální dopis od německých úřadů, kde bylo napsáno, že veškerý majetek již nadále nepatří otci, nýbrž novým majitelům, a tak peníze získané prodejem majetku Nathana Ticha zástupce poslal Němcům. 

Za rok otec se svým obchodním partnerem z Polska založil firmu na výrobu sportovního oblečení a rodina se nakrátko přestěhovala do New Yorku. Charles Ticho každý den po škole chodil do otcovy firmy, kde mu pomáhal vyřizovat a rozvážet zásilky. „Nevadilo mi to. Do školy jsem se nepotřeboval učit, všechny učebnice jsem tam nechával, z Československa jsem byl ve vzdělání hodně napřed,“ popisuje. Po roce fungování se otec rozhodl osamostatnit a rodina se vrátila do Chicaga, kde otec pokračoval v podnikání až do své smrti. Pamětník mu pomáhal do doby, než nastoupil k námořnictvu. 

Ti, kdo přežili, potřebovali zázrak 

Spousta členů z širší rodiny Ticho holokaust nepřežila. Jak říká Charles Ticho, holokaust tak byl jako slon v místnosti. „Všichni jsme o něm věděli, ale nikdo o něm nemluvil.“ Někteří z jeho příbuzných však stačili uprchnout a jsou rozeseti po celém světě. „Odjeli do Austrálie, Indie, Palestiny nebo do Uruguaye,“ vyjmenovává pamětník a dodává: „Získat povolení k výjezdu z republiky bylo složité, ale ještě složitější bylo získat příslib od nějakého státu, že tam můžete přijet,“ popisuje obtížné podmínky. Evropské země tehdy o Židy příliš nestály a ani mimoevropské země nebyly jejich příjezdu nakloněny. „Strýc, který jel do Palestiny, musel zaplatit poplatek tisíc liber,“ říká Charles Ticho. Někteří další strýcové z otcovy stany odjeli do Palestiny už dříve a koupili si tam půdu, například slavný oftalmolog Abraham Albert Ticho a jeho žena, známá výtvarnice Anna Ticho, což jim v důsledku nadcházejících historických událostí zachránilo život.

Z rodiny dědečka z otcovy strany ze třinácti sourozenců pět zahynulo v koncentračních táborech i se svými partnery. Stejně tak pamětník tímto způsobem přišel o některé své sestřenice a bratrance. „Strýc Jakub, u kterého jsme s bratrem bydleli, byl deportován do Terezína, kde zemřel. Strýc David, se kterým jel Charles Ticho jako malý v autě, když se dozvěděl, že prezident Masaryk zemřel, umřel ve varšavském ghettu. Rodině do Ameriky ještě stihl poslat lístek s prosbou o pomoc o léky na cukrovku. Rodina se je v Americe snažila sehnat a dostat do Evropy přes známého v Curychu, ale než léky dorazily k strýci, byl pravděpodobně už po smrti. 

Lilly Ticho, sestřenici Charlese Ticha, bylo čerstvě osmnáct let, když dostala předvolání do transportu do Terezína. Se svým milým Herbertem Sobotkou se tehdy ještě rychle vzali, aby je v Terezíně nemohli rozdělit, k čemuž stejně došlo. Lilly Sobotková byla vystudovaná zdravotní sestra a v Terezíně pracovala jako porodní bába po boku doktora Ryšavého téměř tři roky. Následně byla deportována do Osvětimi a tam byla přidělena do pracovního tábora, kde byla spousta sadistických dozorkyň. Jednoho dne k nim do baráku přišel člověk a ptal se, kdo umí německy a rozumí elektřině. Lilly sice elektřině moc nerozuměla, ale německy uměla, tak se přihlásila, a to byl její „zázrak“. Byla ušetřena tvrdé práce a namísto toho chodila s člověkem, který byl elektrikář, po táboře a nosila mu nářadí, když opravoval, co bylo potřeba. Jednou jí řekl, aby vylezla po žebříku nahoru, a Lilly na to, že nemůže. On se na ni rozzlobil a chtěl, ať mu řekne, proč nemůže vylézt po žebříku. Lilly odpověděla, protože nemá spodní prádlo. Další den jí donesl teplé spodní prádlo, a když v tuhé zimě roku 1945 musely ženy stát na apelplacu, on si vždy našel nějakou práci, na kterou Lilly povolal, aby nemusela stát dlouhé hodiny v mraze. To jí zachránilo život. 

Po skončení války Lilly Sobotková marně hledala svého manžela. Dlouho ho nemohla najít, a dala se proto dohromady s doktorem Ryšavým, se kterým se poznala v Terezíně, a měli spolu syna. „Asi čtyři nebo pět let po konci války šla Lilly po Masarykově ulici v Brně a potkala tam svého manžela, Herberta. Rozhodla se, že doktora Ryšavého opustí a vrátí se ke svému muži. Ten pak syna vychovával, jako by byl jeho vlastní, i když celá rodina věděla, že je to jinak,“ popisuje pamětník. Když doktor Ryšavý zemřel, odkázal dům v Ostravě tomuto synovi, který v té době už byl dospělý a sám měl vnoučata a jeho rodiče už byli po smrti. „Tehdy syn sestřenice Lilly Sobotkové přišel za mnou a ptal se mě, proč mu nějaký doktor Ryšavý v Československu odkázal dům. A já jsem mu řekl, že proto, že to byl jeho biologický otec,“ líčí Charles Ticho pohnutý osud rodiny své sestřenice. 

Můj Žid bohužel nezemřel...

Po skončení války se Lilly Sobotková vrátila do Brna. Její otec jí v případě, že by se on sám z koncentračního tábora nevrátil, což se také stalo, donutil zapamatovat si seznam jmen a věcí, které po svých známých a kamarádech schoval. Když Lilly lidi z tohoto seznamu obcházela, tak se zapírali a tvrdili, že jejího otce neznali, popřípadě že žádné jeho věci nemají. Její bratři utekli před válkou do Palestiny, kde sloužili jako vojáci. Po válce ji přijeli navštívit do Brna, a když se jim Lilly svěřila, že jí málokdo z otcova seznamu vrátil věci, obešli lidi ze seznamu znovu s ní. „A jelikož měli pistole, spousta lidí si v ten okamžik zázračně vzpomněla,“ směje se pamětník hořce. Lilly prý také vyprávěla, jak zaslechla dvě ženy bavící se v obchodě. Jedna se ptala druhé, zda se nebude stěhovat, že od nich slyšela nějaký hluk a posunování nábytku. Druhá jí na to lakonicky odpověděla, že „její“ Žid bohužel neumřel a vrátil se pro věci... 

Charles Ticho žil i se svými bratry a rodiči ve Spojených státech. Několikrát navštívil také Evropu, Izrael a Českou republiku. Jeho otec podnikal až do chvíle těsně před svojí smrtí, zemřel v osmaosmdesáti letech. Matka zemřela na demenci. Bratr Harold Ticho byl univerzitním profesorem a zemřel ve věku osmadevadesáti let. Mladší bratr Stephen Ticho byl zavražděn v Chicagu v roce 1978. Charles Ticho pracoval jako producent a filmový a divadelní režisér. Se svojí ženou Jean měl tři děti. Kvůli historickým událostem nestihl svoji Bar micvu v obvyklém věku třinácti let, takže ji podle židovské tradice oslavil při dovršení třiaosmdesáti let. Velmi se zajímal o historii své rozvětvené rodiny a v rodokmenu se dostal až do 17. století. Charles Ticho zemřel 7. června 2022 ve věku pětadevadesáti let ve městě Bethlehem, v Pensylvánii.