Eva Zelená roz. Reichová

* 1928

  • „Ale pak, když jsme přišli do Bergen-Belsenu, tam ne že jsme měli my vši, tam měly vši nás! A to je teda kabaret. To se hned tak nezbavíte, protože nemáte žádný prostředky, ani se nemůžete umejt, ani nemáte mýdlo, nic. No, tak ráno, když tak jsme vstali, no tak se svlíknout, že jo, a ty vši vymačkat, zamačkat. No, jenomže v tom množství vší, ty hnidy, to nevidíte ani, a tak jste druhej den na tom zas tak, jak jste byla. O zábavu postaráno! Práce tam nebyla, no, tak jsme aspoň ráno ňákou hygienu dělali. To bylo taky – jéžišmarjá - to byl nejhorší tábor, Bergen-Belsen. Když jsme tam přišli, barák holej, tam nebyla židle, tam nebylo nic. Podlaha... tak jako dřív byly ty chodníky, ty škvárový, víte, takový černý. Tak taková tam byla podlaha. A když jste se podívala blíž, tak v tom nějaký takový bílý, světlounce šedivýho něco se pohybovalo. A to byly ty šatový vši. No tak co, dali rozkaz sednout na zem, nohy přitáhnout, kolena pod bradu, vedle vás seděla další a další a před váma seděla další a další a celej den jste v týhle pozici seděla, pokud jste nestála apel nebo... Ze začátku nás několik dní taky hnali, oni tam měli v tom Bergen-Belsenu sklady a v tom bylo vojenský prádlo a šactvo a výz... výstroj... výzbroj ne, zbraně tam nebyly. Nebo jestli byly, tak rozhodně mimo náš dosah. A dali rozkaz a museli jsme to nosit, ty balíky s tím na nádraží. Oni to vagonovali. Nebylo nám jasný, kam to chtěj odvízt, když už fronta byla na dosah, no, ale musel bejt nějakej pohyb, že jo, abychom ještě o ty poslední síly přišli. No tak, asi tři dni jsme to nosili, ty balíky. No, to taky bylo. Kdo už nemohl dál, tak samozřejmě ukončil život. Ne sám dobrovolně, oni Němci ho zastřelili. Tak ta silnice byla lemovaná mrtvolama z jedný z druhý strany. Tam nestačili ani pochovávat lidi. Tam ten tábor byl v lese, a proto ho taky neměli zaznamenanej Američani. Když tam nás... Angličani nás osvobodili, ne Američani, Angličani. A ten nejvyšší důstojník pak řekl, že cestou viděl mnoho táborů a všelijaký hrůzy, ale to, co viděl v Bergen-Belsenu, že nikde jinde neviděl. A taky řeknu vám, tak jak se skládá v lese, když se pokácej stromy, skládaj se ty kusy do těch metrů krychlovejch, tak tak se skládali mrtví tam. To bylo snad metr vysoký a já nevím kolik metrů dlouhý. Samozřejmě nahý, protože textil byl drahej, ten se ještě třeba někde použil na něco. Mrtvý, vychrtlý, hubený, kost a kůže, tak tam ty lidi mrtví leželi na zemi. Vždycky se tam občas hodila nějaká lopata vápna, a jak se blížila fronta, tak chtěli pochovat ty mrtvý, Němci. Tak zas kdo ještě mohl chodit, tak je nahnali na odstraňování... no jo, ale jak ty mrtvý odstraňovali... Čtyři kusy silnýho provazu, na každou ruku, na každou nohu se uvázal kus, ke každýmu kusu se postavil jeden vězeň a teď toho mrtvýho táhli po zemi na to určený místo, kde se měl pochovat. Teď některý mrtvý už tam leželi delší dobu, tak z nich opadávalo maso... No, to se nedá, to se nedá!“

  • „Nevím, kdo mě teda vybral, že mě brzo zařadili do skupiny, která se starala o odvšivování dětí. No, tak prohlíželi jsme dětem hlavy, jestli nejsou zavšivený, a pokud zavšivený byly, tak hoši se stříhali do hola a děvčata co jako nejkratší vlasy se dělaly, by ty vši jako se měly co nejmíň kde držet. No, a potom za několik dní, za čtrnáct dní... nevím zas, kdo mě vybral, dělala jsem pomocnou opatrovnici v jedný skupině dětí. Tam byl jeden blok vyčleněnej pro maminky s dětma. A další blok byl vyčleněnej... prostě tam jsme dělali nějaký zaměstnání, pokud se to tak dalo nazvat, s dětma. Děti byly podle pohlaví jako holčičky a kluci rozdělený a podle věku. A dopoledne jsme měli takový to zaměstnávání na bloku, no, a jelikož těch dětí tam bylo poměrně dost, tak zas ty starší děti šly na blok odpoledne a my jsme s těma dětma, pokud nám počasí dovolilo, tak jsme byli venku. Chodilo se procházkou po tý Lagerstrasse nebo jsme měli na tom apelplacu nějaký takový zaměstnávání. Třeba jsme seděli a vyprávěli pohádky nebo cokoli se dalo dělat venku, že. Když se našel nějakej klacíček, tak se třeba do tý země něco nakreslilo. Knížky nebyly, tužky nebyly, papíry nebyly nebo moc málo, že se něco propašovalo nějakým způsobem do lágru. Bylo to takový smutný, ubohý. Protože děti pětiletý neviděly živou kočku, neviděly slepici... Vypravujte o tom, když dítě nemělo vůbec představu, jak asi ta slepice nebo ta kočka, kráva... Psa, toho mohli vidět, páč esesáci chodívali i se psem, že jo. Ale jinak jiný zvíře... Vypravovat o lese? Ten jsme taky neviděli, že jo, ten les.“

  • „Všelijakej život byl, víte? Ale při tý práci na tý zahradě člověk vypadl z ghetta ven, tam byl tak klid na tom... my jsme Němčoura neviděli. Akorát když jeli kolem po silnici, páč zahrada byla při silnici, co vedla do Litoměřic. No, tak tam se jako někdo občas objevil, ale zas projeli, ani si nás nevšímali, a kdo by se drápal nahoru na šance, když tam bejt nemusel, že jo. No, tam byl klid, tam jsme si to užívali. Tam byl člověk na chvíli jako v civilu, víte?! A práce byla pěkná, to o to nic, dělat se muselo, no, tak se dělalo. Ale ta práce nebyla marná, no, když se záhonek okopal a vyplel, tak bylo vidět, že se něco udělalo. No, že se to dělalo pro Němce, no... ale najedli jsme se při tom aspoň tý zeleniny. Rajčata, okurky... to spočítaný nebylo, no. A zas doma zbyl krajíc chleba pro něco, co nemohlo jít ven. Tam se všecko bralo jinak, víte?! Chleba? V ghettu to byla měna. Za peníze se dalo sehnat ledacos. Léky, kterejch byl nedostatek... za chleba, poličku na zeď nebo ňákou takovou stoličku na posezení... za chleba, dělaly se takový přívěsky všelijaký v těch dílnách z toho odpadu... za chleba, všecko za chleba bylo k sehnání. No jo, to jste se musela starat, abyste si místo toho chleba něco sehnala, aby ten žaludek dal chvíli pokoj. Chodili lidi do kuchyně loupat brambory, no, tak jste si přinesla brambor domů nebo aj šlupky, když nebyly shnilý. No, když se to loupalo ručně, tak ono přece jenom na tý šlupce něco bylo. Jeden čas byl chleba takovej hořkej, drobil se a zažívací potíže velký to dělalo, že když jste chtěla trošku ty potíže zmírnit, tak jste musela koukat ten chleba krajíček si opíct jako topinku. To bylo pak lepší, víte?! Bylo to stravitelnější... Všelijaký takový chvíle byly!“

  • „No, když jsme tam přijeli, tak se vždycky sháníte po nějakejch příbuznejch anebo známejch. Páč v každým transportu, kterej šel na východ z Terezína, vám někdo odešel. Buď z příbuzenstva, nebo ze známých, nebo z obojího, že jo, tak jste se po nich ptali. No, tak tím jsme se dověděli, jakej byl konec toho transportu, kterej šel v září ve čtyřicátým třetím roce, no, a to byl první transport, kterej se dostal do toho rodinnýho tábora, a první transport, který měl poznámku ,Sonderbehandlung´. To bylo nějaký výjimečný zacházení, tak nějak bych to do češtiny přeložila. A se šestiměsíční karanténní lhůtou, bylo psáno u toho. To nikdo nevěděl, co to znamená. Protože žádnej transport před ním nebo do jinejch lágrů tuhletu poznámku neměl. No, a když pak se blížil ten začátek března, tak už se to poznalo, že jo. Oni ze 7. na 8. března je všechny krom těch, který leželi nemocný na revíru, tak ty naložili na auto... Né... nejdřív je převedli vedle do lágru B2A, no, a večír pak je naložili na auta a odvezli je do plynovejch komor. Takže to bylo jako... A to se rozkřiklo, i když Němci to drželi v tajnosti, tak jsme se to dověděli a věděli jsme. No, a teď tam byly prosincový transporty. V prosinci čtyřicet tři tam přišly další transporty. Těm docházel ten půlroční ochranej režim v červnu a v květnu jsme tam přišli my. No, tak se čekalo, co se bude dít. No, jenže koncem června vyhlásili pracovní povinnost pro muže od šestnácti do 51 nebo do 50 let a pro ženy taky. Udělali selekci, že jo. Za asistence nebo za vedení doktora Mengeleho. No, a ti muži šli dřív než my a jen se čekalo, když je vyváděli z toho rodinnýho tábora, kam půjdou. Protože to byla pořád samá lež, co se nám vypravovalo. To byla lež na lež! To taky, když nám dali rozkaz, že musíme psát, tak adresa na nás byla Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun - Pracovní tábor Birkenau u Nového Berunu. A my jsme žádnou práci tam ani neviděli. A tak když jako ti muži odešli, tak jsme jen čekali, kam půjdou. Jestli zahnou doprava, nebo doleva. Jestli půjdou na nádraží na rampu, nebo jestli půjdou směrem ke krematoriu. No, ale viděli, že šli na nádraží, no, tak byla určitá radost, že naděje na zachránění aspoň některých tady je. A asi za dva dni udělali selekci žen. Tak od šestnácti let do padesáti. No, a ukázali svou pravou lidskou tvář při tom. Ženy do padesáti let, když měly děti, tak se mohly na tu selekci taky přihlásit, ale děti tam musely nechat. No, tak se jich nepřihlásilo, nebo jestli, tak jenom moc moc málo. No, a nás převeleli do toho ženskýho tábora, to bylo přes trať, přes koleje. Tam jsme byly pár dní. No, a pak nás, tisíc pět set asi nás naložili do vagonů, dobytčích. Pět set jich odpojili někde v Horním Slezsku na nějakou práci a my jsme dojely až do Hamburku.“

  • „Jmenuju se Eva Zelená, za svobodna Reichová, žila jsem celý život kromě těch dvou a půl let, co jsem byla za války zavřená, v České Skalici. Můj otec byl skalickej občan, jeho děda už tady ve Skalici žil. Maminka pocházela z Prahy a do Skalice se přivdala. Měla jsem sestru o tři a půl roku mladší, než jsem byla já. A díky rodičům jsem měla krásný dětství. Maminka moje byla vysokoškolsky vzdělaná osoba, měla státnici ze tří jazyků a moc se nám věnovala. Vzpomínám na ni dodnes, na její procházky, na její vypravování a na čas, který nám věnovala. Učila nás taky, zvlášť potom za války, když už jsme nesměli chodit do školy. Učila nás německy, učila nás anglicky. Anglicky teda kratší dobu, z toho jako jsem mnoho nepochytila. Anglicky bych se nedohovořila, ale německy jsem mluvila velice slušně. Do školy jsem chodila od roku 1934 do roku 1940, potom jsem musela ze školy vystoupit. Podle německých zákonů norimberských o čistotě rasy, kde jako jsme byli stoprocentními Židy uznáni po předložení rodných listů až do pátýho kolena. A pak už šlo vlastně všechno podle těch německých zákonů. Jeden zákaz za druhým, jeden příkaz za druhým, omezování osobní svobody, což pak jako vrcholilo odtransportováním do Terezína. Transporty Židů začaly v říjnu 1941, kdy prvních šest transportů šlo do Lodže do Polska. Potom se zřídilo v Terezíně ghetto a transporty protektorátních Židů šly do Terezína. Pak se přidaly transporty z Německa, z Rakouska, poději ještě z Dánska a z Holandska. Takže to byl opravdu takovej mezinárodní tábor z toho. Terezín, to bylo město posádkový, už za dob Marie Terezie vybudované. Za první republiky i s posádkou měl Terezín asi sedm tisíc obyvatel. A díky německý komandatuře a těm zákonům nás tam nahečmali až 60 tisíc, takže jako Terezín byl rušnější než Václavský náměstí. A soukromí nikdo žádný neměl, to neexistovalo. Každej kout, kterej byl dřív volný, ať to byly sklepy, ať to byly kasematy, ať to byly půdy, všecko se přeměnilo na ubytovací prostory. Mladý lidi se s tím lépe vyrovnávali, horší to bylo, když ty starý lidi měli lízt na tu půdu a tam vegetovat, to bylo hrozný. Že úmrtnost byla velká, to bylo, třeba 150 lidů denně zemřelo, to je taky dokázaný. No, a aby se udělalo zas místo dalším transportům, tak občas vždycky odešlo tisíc vězňů transportem z Terezína na východ. Nikdo nevěděl, kam a jaký byl jejich další osud, to se vlastně provalilo až po válce, co se dělo v těch táborech v Polsku.“

  • „Děti dostávaly něco na přilepšenou, že jo. Hlavně děti, protože se říkalo: ,No, tak v dětech je národ věčný, že jo.´ A ty starý lidi, no, ty už taky s tím počítali, že to nepřežijou. Jenže oni starý lidi nepřežili a děti nepřežily taky. Děti, pokud se dočkaly osvobození v Terezíně, tak tady určitá možnost přežití byla, ale děti, který se dostaly zvlášť do Osvětimi... nepřežily... Hrozný to je, když ta maminka musela koukat, jak to její dítě trpí hladem, a ona mu nemá co dát. Když tu svojí trochu, co měla, se snažila tomu děcku dát a stejně to nijak nestačilo. A když vám pětiletý dítě řeklo: ,My pudem taky do komína.´ Dyť ty děti ani nevěděly, co je čeká. I když v tom ovzduší, víte, to bylo zvláštní, takový ten mrak toho černýho nebo tmavě hnědýho hustýho dýmu, to jste měla nad hlavou ve dne v noci a takovej ten zvláštní vzduch toho spalovanýho masa a kostí a vlasů a já nevím čeho všeho... to jste v tom vzduchu cejtila. A v tom ty děti musely taky bejt. A taková ta nervozita, ten neklid z těch rodičů, to se na ty děti taky přenášelo. Ta nejistota, ten strach z tý nejistoty, co bude za chvíli, co bude zejtra, co bude za tejden. A o tom se ani neuvažovalo, že by něco za tejden ještě mohlo bejt. Ta nejistota z těch nejbližších okamžiků. Už to, když vám šla, no, prostě taková zpráva, že se objevil na hlavní bráně esesák. To už to neslo do lágru takovou nejistotu a rozrušení. Co zas nese? Co zas bude? Co přijde? Ta nejistota, to jsou strašný stresy, víte?! A když jste sama, nemáte vůči nikomu zodpovědnost, tak se s tím zas vypořádáváte jinak. Já dnes, když mám sama děti a mám vnoučata, už mám jednu pravnučku, tak já vím, jak to je. No, tak jsem byla sama, no tak co, tak jsem sama. Ale ty rodiče nesli zodpovědnost za ty děti. A kde ta zodpovědnost zůstala, když ty rodiče nemohli nijak pomoct. To je... víte, to si takhle z normálních životních těch nemůže člověk ani představit, co to je za trable, co ty lidi prožívali.“

  • „Doktor Mengele byl přítomnej u každý selekce, on... byl to fešák, jezdil na kole, žádnýmu vězni, pokud nám bylo známo, se nepodíval nikdy do očí a nosil tu brigadýrku hodně staženou do čela. No, ale rozhodující slovo u každý selekce měl on! Proti jeho rozhodnutí se nedalo nic dělat. No, a když jsme pochodovali... to jsme se museli do naha svlíknout a přecházet před ním a ještě před nějakejma jinejma esesákama. A on pohledem zjistil, jestli jste schopná, nebo neschopná dalšího života, kam vás má poslat, jestli nalevo, nebo napravo. A když jsem kolem něj přecházela, tak mě chytil za ruku a ptal se mě, jak jsem stará. Já jsem řekla: ,Šestnáct roků.´ A on se divil: ,Co? Šestnáct let?´ No, tím jako jsem od něj odešla a snažila jsem se dostat z jeho zraku pryč. Protože když se na vás esesák moc zadíval, tak to nikdy nebylo za dobrou věc. No, pan doktor Mengele... U každý selekce byl, on si nedal ujít. A pokusy dělal s dvojčaty anebo s těmi liliputány, jak jsou takhle ty lidi malýho vzrůstu. Tak ty měl zvlášť ubytovaný a na nich dělal pokusy. Když to jedno dvojče zemřelo, tak to druhý muselo zemřít taky, aby on mohl porovnávat, jak mají vyvinutý těla, a jestli maj nějaký vady, nebo jestli byli zdravý. No, tak to porovnával, když byli dva, jestli se vyvíjeli stejně. Jo... A to byla vždycky hrůza. No, teda my jsme zažili tu selekci jenom při příchodu, a když jsme odjížděly na tu práci. Víc selekcí jsem... Ale co tam byli na jinejch lágrech vězňové, tak třeba několikrát zažili selekci. Když nepřicházely transporty zvenčí, tak museli nějak ty plynový komory a krematoria naplnit.“

  • „Maminka brzo nastoupila do práce, dělala... po Německu se tomu říkalo Kleiderkammer. Bylo to prostě sklad prádla a šatů, jednak to bylo, co se vykradlo lidem ze zavazadel, jednak to bylo prostě po těch lidech, co zemřeli a neměli nikoho, komu by byli mohli svou pozůstalost odkázat. Tak to se dostalo tam. Tam se to třídilo, co bylo první a druhý jakosti, to se odváželo do Německa těm vybombardovaným jako pomoc bližním svým. A to, co bylo třetí jakost, to šlo v Terezíně do obchodů. Tam jste si to... to už ale bylo pozdějc, když se čekala ta komise Mezinárodního červenýho kříže tak to, aby jako ukázali že se Židům neděje žádná křivda, tak se tam udělaly obchody. Byl tam obchod s botama, byl tam obchod se šatama, no, a hlavně co zajímalo lidi, to byl obchod, něco jako potraviny to mělo bejt. No, mnoho tam k dostání nebylo, ale zajímavá byla pomazánka, která se tam prodávala. To bylo něco, když jste neměla hliníkovou nádobu a šla jste normálně s tím ešusem si pro tu pomazánku, tak vám ta pomazánka za dva za tři dni proděravěla dno, jak byla výživná, jak byla ostrá ta pomazánka. Co v tom bylo, nevím. A hliník to nezničilo, ale když byla... takovej ten pochromovanej nebo jakej ten ešus, tak ten to zničilo.“

  • „Když jste přijela do Osvětimi a otevřely se ty dveře u vagonu, velkej řev a honem honem ven. Všecko se tam muselo nechat ve vagonu. Když někdo si chtěl třeba chlebníček vzít, tak mu to vytrhli, hodili zpátky do vagonu. Čistě jen, co jste měla na sobě. A teďka když, aby jste něco měla, tak se lidi nabalili, že jo. Měl třeba dvoje troje prádlo na sobě. Měl třeba dvoje kalhoty, co já vím, troje punčochy na sobě měl. No, a teďka přes den tam bylo horko, když my jsme přijeli. No, tak jste se svlíkla, uložila jste to na kavalec... apél... musela jste ven, a co jste se vrátila, tak co jste nechala ležet na kavalci, zmizelo. Takže nakonec vám stejně zvostalo jen to jedno prádlo, jen to jedno ošacení, co jste měla na sobě, víc vám toho nezvostalo, páč co jste kde odložila, v tu chvíli bylo pryč. V tu chvíli bylo pryč! To bylo teda taky záhada, jak to mohl člověk přežít, to se ptám dneska a denně sama sebe, když na to vzpomenu, jak to bylo možný. Dneska kdybych se večír neumyla, tak si myslím, že se rána nedožiju. A tam jsem se šest neděl nemohla umejt, šest neděl neměnila prádlo, šest neděl jenom. No, ale byli tam lidi, že tam byli půl roku a dýl. A taky měli tyhle samý podmínky k životu. V Terezíně? Tam jste se mohla umejt. Sice nebylo u toho žádný soukromí. A když jsme se chtěli pořádně umejt, tak jsem šli do kasáren, tam měli ty umyvárny. Tam byly ty koryta dlouhý a nad nima byla vedená voda, že jo. A tam byly takhle, kousek od sebe tam byly, ty pípy. Ty jste mohla... si pustit vodu. Sice to bylo studený, ale byla voda, poměrně dost, no. No, tak jsme, zvlášť v létě, tak jsme se namydlili, pak jsem do toho koryta vlezli, lehli jsme si tam, pustili jsme čtyři pípy a byli jsme jak pod sprchou, víte?! A to si vás nikdo nevšiml, jestli bydlíte v kasárnách, nebo bydlíte na bloku. Nikdo si vás nevšiml. A jednou za čas jsme dostali poukázku do... něco jako koupelna. Prostě byly tam sprchy a byla tam aj teplá voda. No, ale to jste byla během deseti minut vyřízená. To jste tam přišla, museli jste se svlíknout, samozřejmě do naha, že jo, no, pod jednu sprchu dvě osoby, pustili chvilku teplou vodu, co jste se namočila, pak ji zavřeli, vodu, vy jste se namydlila honem, oni zas to pustili, opláchnout, teplou vodu potom zaráželi, už pak tekla ke konci studená. No, a během deseti minut jste byla venku. Ale to bylo jednou za čas. To nebylo každej tejden nebo za čtrnáct dní. Při tom množství lidu, co tam bylo, že jo, tak se člověk nemohl ani divit. No jo, takhle to bylo, víte?! Takhle to bylo!“

  • „Pak přišla fronta, tři dni jsme nedostali vůbec nic k jídlu, tři dni ani k pití. Pak rozdali ty vepřový konzervy, Angličani, aby nám něco dali. A při tom tam brambory v kreftech byly, jen je neměl kdo uvařit... Osud! Oni taky, to byl tak zamaskovanej tábor, že vůbec Angličani nevěděli, že na ten tábor narazej. Proto taky to osvobození trvalo dost dlouho, oni nechtěli prostě přes ten tábor mašírovat, aby zas ještě ten počet mrtvejch nevzrostl. Tak oni ho obcházeli. To bylo zamaskovaný. Žádnej nevěděl, ani pan starosta nevěděl, co má na území svýho města. Říkal to aspoň. No, a ten velící důstojník anglickej, ten pak prohlásil, že za celou tu cestu, co prodělal přes Německo a přes ty okolní státy, že viděl všelijaký hrůzy, ale to, co viděl v Bergen-Belsenu, že neviděl nikde jinde. To se nedá... A nejhorší je, víte, že posledním výstřelem nekončí umírání. Že ještě dlouho po osvobození se umíralo. No, byli jsme v karanténě, že jo, kvůli nemocem, takže nás hnedka nemohli pustit domů. A já jsem během tý karantény onemocněla a tři měsíce mě dávali do kupy v Německu, než mě uznali transportu schopnou. Já jsem přišla až v srpnu v pětačtyřicátým domů. No jo, no, přivítání bylo ohromný, neměl mě kdo přivítat, nikdo nebyl. Mnoho lidí se divilo, jak to, že jsem to přežila. Nečekali, že se vrátím. Nevítali mě jako hrdinku. Jeden soudruh dokonce prohlásil, že jsem jim udělala čáru přes rozpočet, že jsem se vrátila. Co jsem měla dělat, když jsem to přežila?!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v České Skalici, 15.08.2008

    (audio)
    délka: 02:22:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dyť já jsem měla v pětačtyřicátým roce umřít Když jsem se dostala do nemocnice, tak ten doktor, co mě přijímal, říkal: Za dvě za tři hodiny je konec! No, a nebyl!

Eva Zelená 20 let
Eva Zelená 20 let
zdroj: archov pamětníka

Eva Zelená se narodila 15. června 1928 v Trutnově. Od narození žije v České Skalici. Čtrnáctého prosince 1942 šla s rodiči a sestrou z České Skalice přes Hradec Králové do Terezína, kam přijeli 17. prosince 1942. Osmnáctého května 1944 přišla s rodiči a se sestrou do Osvětimi. Koncem června 1944 byla transportován na práci do Hamburku. Maminka se sestrou odjely z Osvětimi transportem na práci do Stutthofu u Gdaňska. Maminka zemřela brzy po příjezdu na zápal plic. Sestra Věra zemřela na skvrnitý tyfus v lednu 1945 asi čtrnáct dní před osvobozením tábora. Tatínek paní Evy zůstal v Osvětimi a šel 9. až 10., někdo říká 10. až 11. června 1944 v Osvětimi do plynu. Z Hamburku šla paní Eva do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Po osvobození tábora onemocněla a tři měsíce se v Německu léčila, než se mohla vrátit domů. V listopadu 1951 se provdala a narodily se jí dvě děti. V červnu 2008 oslavila 80. narozeniny.