Vilém Wodák

"Mám ještě jednu vzpomínku, která není příliš hezká, nicméně je možné vpravdě historická. Protože ten můj pražský dědeček, teda tatínek mý maminky, mě jako malého chlapečka vzal na nahoru na Žižkov, kde je ten památník. A tenkrát tam ještě ve skleněné rakvi ležel masový vrah Klement Gottwald. A já mám na to takové mlhavé vzpomínky velice nepříjemné, kdy prostě jsem se tam necítil dobře. Ať už to bylo nějakým zvláštním zápachem nebo světlem. Prostě viděl jsem tam sinalou tvář mrtvého člověka pod sklem. Působilo to na mě velice skličujícím dojmem. Tak to je moje malá vzpomínka na Prahu na mého dědečka."

"A já jsem potom, to je taky dostala silný zážitek, mě to strašně táhlo do Prahy. Abych to tam všechno viděl. Ale maminka o mě měla strašný strach, nechtěla mě tam pustit. A já jsem tam potom bezprostředně, jestli to bylo ještě koncem toho srpna, anebo začátkem září, to už fakt přesně nevím. Tak jsem tam pak viděl tu hrůzu, konkrétně třeba na té Vinohradské třídě, kdy opravdu to činilo dojem, že tam prošla fronta. Skutečně tam… ty vyvrácené stromy, ohořelé zbytky techniky, nebo stopy ve fasádách domů po těch projektilech z těch těžkých velkorážních kulometů. Opravdu to činilo dojem, jako kdyby tam prošla skutečně fronta. A pak samozřejmě to rozstřílené Národní muzeum, kde tam ještě dlouho potom byly stopy. Tak to na mě taky samozřejmě zanechalo, zanechalo velice, velice silný dojem, no.”

„V Jihlavě se po válce řešily případy smíšených manželství. Děvčat, které si vzaly Němce. Bylo jich zde hodně. Postupně si je zvali na magistrát, na radnici. (Tím myslíte Revoluční národní výbor? – Pozn. aut.: Název používán do 15. května 1945, od tohoto data se užívá místní národní výbor). Tak se nazýval. To se dělo těsně po válce, v květnu nebo v červnu 1945. Vím, že když skončila válka, měla maminka status Němky. Protože měla německého manžela. Neměla protektorátní příslušnost. Těmto lidem se po válce vrátila československá příslušnost. Prý ženy nutili, aby se manželů zřekly. Stačilo tehdy podepsat písemné prohlášení s tím, že je manželství vynucené. Neznám detaily. Pokud by maminka takový dokument podepsala, bylo by jí vráceno československé občanství. Nepřišla by pak o majetek, nemusela by jít do lágru a i další následky, které to mělo. (...) Byly některé ženy, které to udělaly. Které to podepsaly. Ona to neudělala, protože ho měla ráda, nevěděla, jestli se vrátí, jestli není v zajetí. Musela opustit byt a byla internována do sběrného střediska.“

„Pracoval jsem v pilníkárně Tona na Polenské ulici, tam jsem chodil do učení. 21. srpna 1968 se nepracovalo, všichni poslouchali rozhlas, ženy plakaly. Odpoledne jsme přijeli na náměstí. To se tam už srocovaly davy. Čekali jsme, kdy se objeví okupanti. Potom tady projel jeden (nebo dva) ruský tank. Na náměstí, jak je spořitelna, tank zachytil člověka, který na následky zranění zemřel. Druhý den, 22. srpna 1968, když jsem šel ráno do práce, nastupoval jsem na trolejbus v dolní části náměstí. Viděl jsem, jak na parkovišti u dnešní umělecké školy stály ruské transportéry. Hrozili jsme jim pěstmi. A když jsem ten den z práce přijel, tak už Rusové město vyklidili a stáli na silnici na Pístov a mířili na Jihlavu. Celá silnice byla obsazená. Ale město vyklidili. Okupační orgány se pídily po tom, kde se tiskne ilegální Jiskra. Za pár dní jim někdo prozradil, že v tiskárně Grafia ve Strážné ulici. Pak tam došlo k razii, rozbili jim to tam. Rusové pak ve městě zřídili komandaturu (velitelství). Byla umístěna naproti dnešní Komerční bance (v Palackého ulici). Dnes je tam cestovní kancelář. Se starším kamarádem jsme s Rusy chodili diskutovat. Zajímalo nás, proč tady jsou. Snažili jsme se jim vysvětlit, že u nás je svoboda a demokracie. A mladý důstojník nám ukazoval na opasek a pistoli a odpovídal: ‚To je naše demokracie.‘“

„Jako malý jsem v Jihlavě bydlel naproti kostelu Matky Boží. Pamatuji si na starou Jihlavu, na uličky a romantická zákoutí, která zmizela díky asanacím v 60. letech. Jihlavské budovy se postupně rozpadaly. V roce 1974 byla zahájena likvidace legendárního Kreclu. Místo něj dnes na náměstí máme takovou parádu. Vzpomínám si na nalézání pokladů, které jsme jako děti nacházely na půdách po původních obyvatelích, tedy fotografie, knihy, časopisy, pohlednice a tak dále. Také na sběrné suroviny, kam se vozily ze škol knihovny. Na hromadách ležely nádherné svazky, Ottův slovník naučný, německé brožované skvosty z knihoven a nejen ty. Poklady, za které se dnes na burzách platí velké peníze. Nás kluky lákaly knihy a časopisy z dob okupace. Tento zájem mne formoval.“