Lidmila Výšková roz. Lídlová

* 1923

  • „V roce 1942 bylo stanné právo. Po Lidicích přepadávali všechny vesnice. Najednou v noci přijeli němečtí vojáci, obklíčili celou vesnici a prohlíželi stavení po stavení, jestli tam nejsou zbraně. To bylo stanné právo. Jakmile u někoho našli zbraň, okamžitě ho zastřelili. Ve vesnici, kde já jsem bydlela, v Krašovicích, našli u dvou lidí zbraň, bylo to ve mlejně a ještě pan Pašek. Ty odvezli a ještě ten den je v Lobzích zastřelili. To jsme se pak dozvěděli. Můj manžel byl lesák a my jsme měli zbraně taky. Manžel měl dvě zbraně, které ale byly evidované, byly na ně papíry. Takže když k nám přišli němečtí vojáci, tak zjistili, že je všechno v pořádku. A byl tam ještě psací stůl, tak ho chtěl manžel otevřít, měl ho zamčený. Ale zapomněl, že tam měl starý revolver! Bylo štěstí, že ten Němec mávl rukou a nechtěl ten psací stůl otevřít, protože viděl, že papíry na ty dvě brokovnice jsou v pořádku. Teprve když odešel, tak jsme se dozvěděli, že zastřelili ty dva lidi. A ještě nějací lidé ve vesnici měli pušku. Jeden pán, myslivec, když viděl, že k němu jdou ti vojáci, tak jak měl flintu pověšenou, tak ji postavil do rohu a pověsil na ni dlouhý kabát. A Němci tam byli, ale náhodou se na to nepodívali. Říkali jsme, kdyby byli našli ty zbraně, to by byly druhé Lidice. Manžel potom vzal tu flintu a někam ji zahodil nebo zakopal, aby se tohle už nestalo. Válka byla hrozná, protože pořád byly všude kontroly, každý se bál.“

  • „Já jsem byla s nimi přidělená do kuchyně. Tak jsem se nedostala ke zbraním ve skladech, ale stejně to bylo tajný, tam nikdo nesměl. A vozili nám to vězni z Dachau, byli to ruští zajatci. A hlídali je němečtí vojáci. Tam byly koleje, které vedly až před náš lágr. A ty ruský zajatci – my jsme viděly, jak byli ti chlapci zubožení, tak jsme se snažily jim trochu pomoci. Jak jsme byly v kuchyni, tak jsme střádaly chleby. A když jsme viděly, že se ty naše kuchařky nedívají... Měly jsme tam čtyři kuchařky, byly to Němky, ale byly to Bavoračky a byly to opravdu slušný paní, jednaly s námi hezky. Když jsme měly chleby připravený a viděly jsme, že přijeli zase ty ubohý lidi, tak jsme jim potajmu házely chleba. A jednou se stalo, že nás viděla naše vrchní kuchařka, ze který jsme měly celkem strach, aby to nevěděla. Ale ona k nám přišla a řekla, abychom se nebály, že na nás nic neřekne, že má u Stalingradu dva syny a nemá o nich žádné zprávy a byla by taky šťastná, kdyby jim ruská matka dala kousek chleba. Tím nás dojala, a když zase přijeli ruští zajatci, tak už jsme se tak nebály jim něco dát.“

  • „Dvakrát jsem se dostala domů. A mezitím můj budoucí manžel žádal, abych přijela domů. Protože on byl lesák a byl vdovec, měl jednu dceru. Byl zaměstnaný u knížete Metternicha a ten mu povolil, že potřebuje ženu. Tím pádem mne pustili domů, ale pustili mne domů jen na čtrnáct dní – jen na svatbu, pak jsem se měla okamžitě vrátit. Já jsem se měla vrátit těsně před Vánoci, už jsem měla připravený lístek zpátky do tábora. Jenomže byla válka a já jsem musela jet autobusem. A ten bral jenom dělníky. A já už jsem čekala s kufrem, že půjdu do autobusu, a on mne nevzal. Řekl: ‚Paní, já beru jen dělníky. Dojděte si do Plzně, jak chcete.‘ Takže mne nevzal. A bylo to před Vánoci, muž řekl: ‚Pojď domů.‘ Tak jsem už zůstala doma. Napřed mi vyhrožovali Mirošovem (ženský trestní tábor), ale já už jsem byla těhotná, tak jsem říkala: ‚Nic se nemůže stát.‘ A skutečně, v březnu mi přišel rozvázaný pracovní poměr a zbytek peněz. A tím moje práce v Německu skončila.“

  • „Když jsme přijeli do Německa, protože to bylo v lednu, byla už v pět hodin tma a bylo povinné zatemnění. Nikde se nesmělo svítit, aby nás při náletech neviděla cizí letadla, která bombardovala. Takže v Mnichově nás zavezli auty do takového velkého sálu, asi to bylo divadlo, protože tam bylo jeviště. Na jevišti sedělo několik mužů v německých uniformách. A nás byl plný sál, moc nás bylo, to se ani nedá spočítat. Teď jsme trpělivě čekali, až nás začnou vyvolávat. Začali vyvolávat jména, měli to udělané tak přesně, že o nás věděli úplně všechno. Tak nás jednoho po druhým volali. Nastoupily jsme, bylo nás asi třicet nebo pětatřicet děvčat, nastoupily jsme do autobusu, tma byla, zatemnění, nevěděly jsme, kam jedem, co s námi bude. Nakonec jsme přijely do lesa. V lese jsme vystoupily, a protože byla všude tma, tak nás vojáci odvezli dovnitř a za námi zaklapli vrata. Byl to vojenský objekt, protože tam byli všude němečtí vojáci. Byl to ohrazený tábor. Takže jsme přijely a nevěděly jsme, co s námi bude. Nakonec nás odvedli do takových dřevěných baráků. Protože nás bylo dvaatřicet, tak nás dali do dvou místností po šestnácti. Byly tam palandový postele, takže jsme to rychle zabraly. Ale protože jsme se tak bály, že jsme se nemohly zamknout, tak jsme nandaly židličky a stoly, všechno ke dveřím, aby na nás v noci nikdo nemohl, protože jsme nikoho jiného neviděly než německý vojáky. V noci skutečně někdo zabouchal a dral se nám do dveří. Nakonec to byl opravdu německý voják, my jsme se lekly. Ale byl to náš lagerfíra (Lagerführer), měl nás na starosti a šel se podívat, jak jsme ubytovaný. Takže až ráno, když jsme se probudily, tak jsme zjistily, že tam nejsme jen děvčata, ale bylo s námi taky sto dvacet našich českých chlapců, kteří přijeli po nás, protože se ubytovávalo postupně. Takže jsme měly radost a jásaly jsme, že se nebudeme bát, že jsou tam naši chlapci. A druhý den nám dali nástup, seřadily jsme se a rozdělovali nás na různý práce. Hlavně tam byly skladiště vojenských materiálů, jmenovalo se to Flak – to znamená letecký, byly to letecké věci, které se posílají na frontu. Takže nás rozdělili – některé šly do hal a nám asi deseti řekli, že musíme do kuchyně, protože musíme pro ty naše chlapce vařit.“

  • „(Minule jste říkala, že jste měla bratra, který byl nuceně nasazený ve Vídni.) Bratr byl ve Vídni, utekl a až do konce války se schovával u různých kamarádů v Praze. Náhodou ho nechytli. (A co dělal ve Vídni?) Taky v nějaké fabrice tam byl, na co přesně, nevím, ale bylo to v nějaké továrně. Po pár měsících utekl. Ale my jsme o něm vůbec nevěděli, on nikomu nedal zprávy, kde je, bál se, aby se neprozradil. Nevěděli jsme o něm, dokud neskončila válka, teprve potom dal vědět z toho podzemí nebo kde byl. (A měla jste ještě nějaké sourozence?) Ne, jenom bratra. A ten se vrátil z Kanady, byl tu dva roky a zemřel. Hned v roce 1989, když byl převrat, se vrátil. A po dvou letech tu zemřel. (A on utekl do Kanady?) On utekl do Kanady v roce 1968, když byly otevřené hranice. Tenkrát byla výstava v Montrealu, naši tam vystavovali. A on si normálně koupil lístek na výstavu. A jel tam. Byl prokádrovaný, že je spolehlivý, protože dělal v letecké fabrice v Praze. Měl i plno zlepšováků, dodělal si elektrotechnickou maturitu. A potom – děti neměl, ženatý nebyl a byl to takový dobrodruh... Nám dal vědět, my jsme to věděli. A odletěl normálně na lístek a povolení do Montrealu. V Torontu měl kamarády, s nimi se domluvil, takže v Montrealu se ani nezdržel, letěl rovnou do Toronta a tam zůstal. A vrátil se, když šel do důchodu v 65 letech, čekal tam na důchod. Důchod mají v Kanadě v 65 letech, tak teprve potom mohl odejít. Akorát to vyšlo do konce komunismu, 1989. V červnu jsem za ním ještě byla celý měsíc, poslal mi pozvání. A to jsme nevěděli, že na Vánoce sem už bude moct přijet. To se bál, říkal: ‚Já s tebou jet nemohu, mne by zavřeli, byl jsem tu nezákonně.‘ Ale potom najednou byl převrat a na Vánoce už tu byl.“

  • “Američané byli ještě v Ledcích, také černoši. Rusové leželi víc k Plzni (u Rokycan - pozn. ed.), ale kolem nás nebyli. Přímo u nás ve vesnici v Krašovicích (žádní vojáci) nebyli, ale Ledce a okolí osvobodili Američané."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 09.10.2009

    (audio)
    délka: 01:07:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 08.10.2015

    (audio)
    délka: 02:12:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 3

    Plzeň, 20.10.2016

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mládí jsme měli špatný – byla válka, žádný zábavy, kina a zatemnění, všude tma

Paní Výšková
Paní Výšková
zdroj: soutěž

Lidmila Výšková, rozená Lídlová, se narodila 22. června 1923 v Manětíně. Později žila v Plzni. Vyučila se kadeřnicí a potom vykonávala své povolání v Plasích. Ke konci roku 1942, když s přítelem připravovali svatbu, dostala přípis k transportu na nucené práce do Německa. Následně pak 18. ledna 1943 odjela transportem do Mnichova. Byla nuceně nasazena u Flaku (skladiště protiletadlové obrany) v Schleissheimu u Mnichova. Pracovala zde v kuchyni. Její budoucí manžel, který byl vdovec s dcerkou a pracoval jako lesník u knížete Metternicha, zařídil, že dostala v říjnu 1943 propustku domů na svatbu. Po svatbě se měla vrátit do nuceného nasazení. Nevrátila se. Proto jí hrozil trestný tábor v Mirošově, kterému nakonec unikla díky těhotenství. Po svatbě zůstala v domácnosti a starala se o děti. Později pracovala v lesních školkách. Rodina žila v hájovně v Krašovicích. Po odchodu manžela do důchodu se přestěhovali do Plzně. Paní Výšková stále udržovala kontakty s lidmi z nuceného nasazení, parta se nazývala Flakaři podle Flaku, kde byli pracovně nasazeni.