Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolfina Vodičková (* 1939)

• narozena 14. května 1939 ve Stonařově

• otec za války u německé policie a později ve wehrmachtu

• v roce 1942 se její rodiče rozvedli

• po válce byl s německým obyvatelstvem odsunut i její dědeček Augustin

• její dcera emigrovala do Ameriky v roce 1986

• v roce 2024 žila v Třešti

Děda musel po válce odejít 

Adolfina Vodičková, za svobodna Plassová, se narodila 14. května 1939 ve Stonařově. Její maminka byla Češka a tatínek Němec. Otec Augustin Plass za války působil u Schutzpolizei v Jihlavě a ve Vsetíně. Tam si našel milenku, což vedlo k rozpadu manželství s maminkou pamětnice Josefou. V roce 1944 byl otec povolán do wehrmachtu, kde také zemřel, i když jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. 

Na otce si Adolfina Vodičková příliš nepamatuje a z války si vzpomíná na její konec. „Pamatuju si, jak jsme na konci války stáli na silnici k Třebíči a koukali jsme, jak německá vojska odjíždějí.“ Po válce nastal odsun německých obyvatel. Tím, že byli rodiče rozvedení, tak byly děti považované po mamince za Čechy a do odsunu nešly. Dotklo se to však tatínkova otce Augustina, o kterém po odsunu už nikdy rodina neslyšela. „Babička zemřela a starý děda musel po válce odejít do Německa… Všechny je předvolali, u kostela, tam je velkej prostor, a tam to třídili, kdo může zůstat a kdo musí odejít.“

Adolfina Vodičková zůstala s maminkou a dvěma sourozenci ve Stonařově, kde se starali o malé hospodářství. „Maminka chodila k sedlákům pracovat a já jsem se starala o mladšího bratra.“  Úkolem dětí bylo především pást husy a kozy. „Jednou jsme s dětma pásly kozy a hrály jsme si a na kozy jsme zapomněly. Šel okolo sedlák, kozy vzal k sobě a podojil je a až pak nám je vrátil. To bylo smutný, přivést domů kozy, co už neměly mlíko.“

Vzpomíná, že v době jejího dětství byla ve Stonařově ještě stará řemesla, která dnes už neznáme, například kolář nebo sedlář. Adolfina Vodičková často chodila pro chléb do místní pekárny spojené s mlýnem. „Čekali jsme tam na ten chleba a teplej jsme si ho nosili domů, to bylo zvlášť v zimě moc příjemný. Ten chleba jsme přinesli domů celý okousaný.“

Hlásili, že se armáda blíží k Jihlavě 

Ve Stonařově nastoupila Adolfina Vodičková do školy. Po jejím dokončení chtěla jít studovat zdravotnickou školu, ale maminka ji nemohla na studiích živit, a tak nakonec nastoupila už ve čtrnácti letech do práce, do Uměleckoprůmyslových závodů v Třešti a později do Agrostroje. Seznámila se se Zdeňkem Vodičkou, kterého si vzala a narodily se jim tři děti. 

V roce 1968 už bydlela rodina v Třešti. Její syn Jaromír byl 21. srpna zrovna u prarodičů. Když se s manželem dozvěděli o tom, že je republika okupovaná armádami Varšavské smlouvy, tak se o syna moc báli a na motorce pro něj vyrazili. „Z Jihlavy jsme jeli vlakem a už hlásili, že se armáda blíží k Jihlavě, to jsem měla strašný strach.“ Po návratu do práce pak Adolfina Vodičková denně potkávala vojáky a tanky. „V práci jsme se chodili dívat k oknu, jak se ty tanky otáčí, a mistr říká: ,Nestůjte tady tak, mohlo by se něco stát.‘“

Její maminka byla v době, kdy se jí narodila vnoučata, už dost nemocná, takže se nemohla o všechny tři postarat. Po čtyřměsíční mateřské se však Adolfina Vodičková musela vrátit do práce. „Chodili jsme pak s mužem na protisměny. Jeden chodil na odpoledne a jeden na ráno, takhle jsme se vystřídali. Nebylo to lehké.“

V roce 1986 odjela její dcera a manželem na dovolenou. „Ještě se ptali, co chceme přivézt z dovolené na památku, a pak přišel jenom dopis, že už se nevrátí.“ O jejích plánech na emigraci neměl nikdo z okolí tušení a Adolfina Vodičková byla i povolána na policii, kde zkoumali dceřin dopis. „Oplakala jsem to, bála jsem se, co je bude čekat s holejma rukama ve světě. Děti v tu dobu ještě neměli, byli sami dva. Učili se anglicky a chodili brzy ráno uklízet do takový menší restaurace a pak nastoupili do školy.“

Byla to nejistá doba

Po sametové revoluci, která naštěstí přišla už tři roky po dceřině emigraci, se rodina opět shledala. Adolfina Vodičková pak s manželem několikrát Ameriku navštívila. Sametovou revoluci sledovala zpovzdálí. „Sledovali jsme, co to přinese. Báli jsme se, jak to dopadne.“ Pamětnice využila nové možnosti cestování, ale viděla i negativa. V jejím kraji se hodně propouštělo a ona ve svém věku už novou práci nenašla, takže odešla do předčasného důchodu. „Byla to docela nejistá doba.“ 

Po odchodu do důchodu pracovala Adolfina Vodičková v organizaci pro tělesně postižené, kde dělala nejprve pokladní a následně předsedkyni. „Organizovala jsem zájezdy do termálů asi deset let.“  Dnes (2024) žije v Třešti, je už vdovou, a tak si užívá hlavně svých vnoučat a již sedmi pravnoučat.