Anna Vlková

* 1936

  • "To bylo takovou tou podmínkou, že tedy nesmí být víc než třetina v rukou Volyňáků nebo teda těch zahraničních uživatelů nebo správců. Takže to bylo dostatečně jako kruté, protože ty vesnice byly rozstrkaný strašně moc. A tam ta komunita volyňských Čechů byla založená na takových základech spíš vesnických. Tam se odehrávaly všechny přátelské vztahy, byly tam homogenní spolky Jak, to je pro mě dodneška záhada. V Chotiněvsi bylo jich nakonec 17, ačkoli bylo jenom 40 hospodářství; tak 17 ze 40, takže tam správně by mělo být jen 13."

  • 1. Původ, kořeny J. V.: My jsme se narodili oba v Polsku, já v roce 1932 a ty /k manželce/ v roce 1936. A.V.: Naše vesnice byla zase trošku jiná, protože to byla evangelická vesnice. Nejenom že si nechtěli brát Ukrajince, ale nechtěli si brát ani Čechy, kteří přešli k pravoslaví. 75 % jich přešlo k pravoslaví a evangelíci jima teda pěkně pohrdali.

  • "No a v padesátým prvním dostavěli kostel. Nebyl materiál, nebylo vápno. Nic nebylo. Hřebíky se vytahovaly z prken a rovnaly se a ty se používaly, jo. V zápisech je, že dědkové, starý lidi, rovnali hřebíky, vytahovali a rovnali, že jich narovnali deset tisíc a nějaký drobný. A měli je všechny spočítaný, do jednoho. V padesátém roce jsem dával podklad tomu architektovi, střešní konstrukce cihelny chotíněvský, která se použila na střechu u kostela. To je ještě taková zajímavost, jak vlastně k tomu došlo, že úřady povolily ten kostel. Protože už tenkrát to vlastně po únoru nebylo přijatelný. Farář vlastně – musím říct, že to musel bejt strašnej taktik, když vlastně prosadil to stavební povolení. Slíbil jim, že založí družstvo v Chotiněvsi, když mu povolí kostel. Ani se o tom nezmínil. Rok po založení družstva zemřel, ale nezaložil ho on, založili ho jiní. On dokonce získal třistatisícovou dotaci, dar. Kostel stál, myslím, že ten rozpočet byl asi půldruhého milionu nebo tak nějak a on získal tuhletu dotaci. Ale musím říct, že to byla taky ta styčná osoba boratínských Čechů s ukrajinskou vládou, s ukrajinskou povstaleckou armádou, takže měl určitě zkušenosti i s jinou takovou diktaturou, že. Určitě to byl psycholog a to farář musí být trochu. Takže to byl taky takovej malej zázrak."

  • "Tenkrát, když přišli /Sověti/ v tom v devětatřicátém roce, tak já se pamatuju, to mi bylo teda sedm roků, že. Ne že bych si z toho něco pamatoval, jako přímo. Tak tam přišel politruk ze sovětského území a vlastně tam dělal tu ideologickou práci a dokonce při český vynalézavosti ho zpracovávali, že mu dávali najíst a napít, a pak byl ten člověk přístupnějším. A taky musel pryč, protože už podléhal těm názorům těch – zdánlivě - nepřátel režimu. Takže se tam vystřídali tři politruci tenkrát. Vlastně hned, jak přišli Sověti, tak začali prosazovat socializaci venkova, čili kolchozy a sovchozy. A samozřejmě na Boratíně to bylo ještě jako vybičovanější, protože tam ještě byla jiná náboženská silná ideologie, a to se Stalinovi nebo stalinovcům taky nelíbilo. Tam byla ta ideologie zničit soukromý podnikání, zničit vykořisťování člověka člověkem, ačkoliv to bylo prokazatelně pro to domorodý obyvatelstvo jako prospěšný. Oni stihli vyvézt ty, co měli já nevím sto a více hektarů, tak ty vyvezli v prvním momentě, všecky státní úředníky, když přišli v tom devětatřicátým, tak vyvezli na Sibiř."

  • J. V.: "Jeden vagon byl zhruba pro deset lidí a... U nás to bylo pro tři rodiny. Protože nebylo možné se dohodnout s mužskou částí /která už byla v Československu/, co je potřeba, tak se bralo všechno, a myslím si, že to bylo zbytečný. Slepice, krávy, koně, prasata. Hospodář se nerad zbavuje takových věcí, které člověka uživjej. Mně už bylo 14, a tak jsem byl ve vagonu u dobytka. To bylo nejlepší, protože tam bylo hodně místa, a hlavně jsem měl okýnko pro sebe a měl jsem pootevřené dveře. Já jsem poprvé v životě viděl hory. Přes Karpaty jsme jeli koncem února. Byl mráz. Dvanáct dnů jsme jeli. Ještě hezký bylo to, jak jsme opouštěli město Luck, kde jsme se teda dostali do těch vagonů. Tak my jsme projížděli trať, která je necelej kilometr od tý vesnice, kterou jsme opouštěli. Takže jsme projížděli k večeru, tak sluníčko zapadalo a osvětlovalo kostel a střechy. Kolem zářily borovice, který sázel dědeček, hned vedle ten hřbitov, o který nám hodně šlo. Během těch deseti dnů na tom ukrajinským území, tak na každém nádraží při otevření dveří vztahovaly ruce, dejte nám tohle a dejte nám tohle, prostě žebráci. Měli zájem i o oblečení, samozřejmě zadarmo, protože věděli, že jedeme do lepšího. Tady to bylo naopak. Přijeli jsme a na hranicích, prostě přivítali nás čajem a teplou polívkou."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 20.02.2006

    (audio)
    délka: 01:45:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sudetské osudy
  • 2

    Ústí nad Labem, 20.02.2006

    (audio)
    délka: 01:39:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sudetské osudy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ze Stalinova ráje zpátky domů...

Anna Vlková
Anna Vlková
zdroj: soukromý archiv

Narodila se  21.května 1936 v české obci Český Boratín nedaleko města Luck ve Volyňské gubernii. Území v té době patřilo Polsku. Její předkové pocházejí z Jilemnicka a Mělnicka. Vyrůstala v evangelické rodině v ukrajinském venkovském prostředí, v oblasti, kde Češi tvořili dvouprocentní menšinu. V zimě roku 1947 se se svými rodiči v rámci reemigrace Čechů ze SSSR přistěhovala do obce Chotíněves na Litoměřicku. Anna vystudovala chemickou průmyslovou školu v Lovosicích. V roce 1956 vdala se za Jozefa Vlka. Přestěhovali se za prací do Ústí nad Labem, kde vychovali dvě děti a kde dodnes podporují tamní kulturní život. V devadesátých letech se začali intenzivně zabývat svými předky a jejich životem ve Volyňské gubernii. V roce 1997, po odchodu do důchodu, uskutečnili zájezd bývalých boratínských občanů do rodné obce a začali shromažďovat informace o životě na Volyni. Na konci roku 2000 vydali knihu Historie Českého Boratína. V současné době se zabývají zejména osudy České matice školské na polské Volyni ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Josef a Anna Vlkovi sdílejí osud tisíců reemigrantů z volyňské oblasti dnešní Ukrajiny. Zároveň se jedná o lidi se širokým rozhledem, kteří své vlastní zkušenosti mohou doplnit o cenné informace získané zejména rozhovory s dalšími pamětníky.