Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zbyněk Vlk (* 1972)

• narozen 12. května 1972 v České Lípě

• prarodiče z otcovy strany se po roce 1945 přestěhovali z Prahy do pohraničí, obnovili Střední odbornou školu v Dolní Poustevně na hranicích s Německem

• rodina matky pocházela ze Sudet, první manžel její matky a strýc padli ve válce jako čeští Němci

• dětství a mládí trávil pamětník ve Svárově u Liberce v Sudetech, pomáhal rodičům hospodařit

• aktivně se zúčastnil lokálních událostí v listopadu 1989 v Liberci

• maturoval na libereckém gymnáziu F. X. Šaldy v roce 1990

• v roce 1995 dokončil studium na Lesnické fakultě Mendelovy univerzity v Brně, poslední dva roky studoval dálkově a zároveň pracoval jako lesník na Správě CHKO Jizerské hory

• v letech 1999 až 2002 absolvoval seminář pro učitele waldorfských škol

• v roce 2009 otevřel Žijící skanzen v Jindřichovicích pod Smrkem a v něm poté v roce 2015 Svobodnou školu Ronja

• v době natáčení rozhovoru v roce 2025 bydlel v Jindřichovicích pod Smrkem

Když skončila druhá světová válka a německé obyvatelstvo bylo donucené odejít, zůstaly Sudety vylidněné, zdevastované a prázdné. Ovšem ne nadlouho. Ve státním zájmu bylo nutné co nejrychleji obsadit prázdné statky, domy, pracovní místa. Vybudovat si okamžitě vztah k novému prostředí nebylo pro Čechy z vnitrozemí samozřejmé, někde to byla otázka generací. Zbyněk Vlk, jehož děda se do pohraničí přistěhoval z Prahy, o Sudetech říká, že se tady cítí doma. 

Vlkovi s rodokmenem sahajícím do roku 1251

Zbyněk Vlk, narozený 12. května 1972, má zajímavé kořeny. Rodině se podařilo dohledat předky z otcovy strany, kterým v roce 1251 bylo uděleno za zásluhy rodové jméno Vlk, rytířský titul a k tomu tvrz Kvítkov u České Lípy. Vlkové postupně vlastnili i další tvrze, z nichž největší byl hrad ve Zvířeticích u Bakova nad Jizerou, dnes romantická zřícenina. Jeden z pozdějších Vlků, Jan z Kvítkova a na Zvířeticích, se zúčastnil stavovského povstání a byl to on, kdo pomáhal vyhodit Slavatu a Martinice z oken Pražského hradu. Po prohrané bitvě na Bílé Hoře měl být popraven, ale podařilo se mu uprchnout do Německa, čímž si zachránil život. Potomci, kteří se po letech do Čech vrátili, byli zbaveni šlechtických privilegií a stali se z nich měšťané, řemeslníci a rolníci. Přišli o veškerý majetek, po konfiskacích rodina výrazně zchudla. Zbyněk Vlk je znalý rodinných a historických souvislostí: „Je zajímavé, že panství Zvířetice dostal jako konfiskát Albrecht z Valdštejna. Ten ho obratem výhodně prodal a za získané peníze koupil právě panství Frýdlant, kde nyní působím.“

Zásluhu na vytvoření rodokmenu má děda Miloš Vlk. Byl učitelem stejně jako jeho žena Anna a po válce „přišli na umístěnku – pohraničí potřebovalo učitele“. Odešli z Prahy s konkrétním úkolem: obnovit Střední odbornou školu v Dolní Poustevně (německy Niedereinsiedel) v západní části Šluknovského výběžku, těsně u hranic s tehdejší NDR. Před válkou zde žilo více než 3 000 německých obyvatel a městečko bylo známé svou ruční papírnou a výrobou umělých květin. Od 16. století se po staletí květiny vyvážely i do okolních zemí a výroba se nezastavila ani po vzniku Československé republiky. Statistiky uvádějí, že v té době ve městě existovalo 51 továren na jejich výrobu, které byly zřejmě hlavní pracovní příležitostí pro místní dělníky.

Po poválečném vysídlení Němců se v továrnách nedostávalo specialistů. Miloš Vlk se stal ředitelem školy, ale do jaké míry se mu dařilo vychovat české odborníky na výrobu umělých květin, se neví. Později zastával funkci ředitele na základní škole ve Sloupu v Čechách. „Politicky se neangažoval, ale v osmašedesátém roce měl projev, ve kterém nesouhlasil s příjezdem spřátelených armád, a pak už tím ředitelem nebyl,“ říká jeho vnuk. Praha prarodičům nechyběla, děda pěstoval včely, líbil se mu venkovský život, mohl zkoumat místní historii. Později učil ještě ve Cvikově, psal pravidelně do Cvikovského zpravodaje články o krajových pověstech a nakonec – to už byl v důchodu – učil v Krompachu. „Ovlivnil mě víc, než jsem si myslel. Pomáhal jsem mu pátrat v archivech. Taky jsem – jako on – spojený s tím regionem, jsem tu doma,“ vzpomíná Zbyněk Vlk. Babička Anna učila 25 let první třídu. Oba se léta věnovali skautům, po zákazu skautingu vedli turistický oddíl mládeže (TOM). Jako učitelé měli nárok na dva měsíce prázdnin, ale dětské tábory vedli šest týdnů. „Nechtěli si odpočinout od dětí,“ uvádí pamětník.

Jejich dva synové byli také spojeni se školou – Miloš učil a řediteloval na základní škole v Novém Boru, Zbyněk, otec pamětníka, učil na učilišti truhlařinu, později se stal kominíkem. Na učilišti byl na něj vyvíjen tlak, aby vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). „Probíral to s dědou, nechtěl, aby to vešlo mezi ně. Děda mu to nevyčítal. Po roce 1989 zase mluvili o tom, jestli má otec vystoupit, anebo zůstat a změnit stranu zevnitř. Vývoj šel brzy dál bez komunistů a otec vystoupil,“ vypráví Zbyněk Vlk.  

Maminka Eliška z Nového Boru

Před válkou byl Nový Bor převážně německý. Matka pamětníkovy maminky Elišky, Elfrieda Gattermann, přišla během války o muže a bratra, oba zahynuli na východní frontě. Po válce měla ona i její matka nastoupit do odsunu, ale všechno nakonec dopadlo jinak – do Elfriedy se zamiloval o 20 let starší František Křížek ze smíšeného česko-německého manželství. Prohlásil, že „potřebuje pracovnice do právě obnovované sklářské školy a z odsunu je vyreklamoval“. Mezitím Gattermannovi přišli o vilku v Novém Boru, tu si stačil zabrat místní funkcionář. Z manželství Elfriedy, která se naučila česky, ale stále měla problémy s koncovkami, a Františka se narodila Eliška, Zbyňkova maminka. Když jí bylo 17 let, otec František zemřel, takže Zbyněk dědu z matčiny strany nepoznal. 

Eliška vystudovala místní dvanáctiletku, po maturitě se z ní stala paní učitelka v mateřské školce a nakonec se svým mužem založili hospodářství ve Svárově u Liberce. Koupili dům s pozemky, původně po Němcích, ale už od českých majitelů a postupně si pořídili drůbež, kozy, ovce, koně a krávy. Nebyli členy družstva, a protože výdělek z hospodářství nebyl nijak vysoký, přibrala si maminka Eliška k těžké práci ještě jednoduché a nenáročné uklízení. V létě rodina ručně sušila seno, část přebytků prodávala družstvu a liberecké ZOO. „S bratrem Pavlem jsme si tak našetřili na pingpongový stůl. Máme ho dodnes,“ dodává Zbyněk Vlk.  

Inspirace Havlem 

„Ve Svárově jsem byl hodně spokojený,“ říká. Hrál si s kamarády v lese, organizovali olympiády, vymýšleli nové sportovní disciplíny, na kole objevoval okolí. „Rok 1968 jsem prožíval dodatečně – pro rodiče byl důležitý. Otec sundával cedule s názvy ulic, doma jsme měli knihy z té doby, hodně jsem je pak četl. Máma odebírala Kino, ale ven vyjet rodiče nestihli. Bylo to příliš krátké období.“

V listopadu 1989 byl Zbyněk studentem libereckého Gymnázia F. X. Šaldy. Byl zvolen předsedou stávkového výboru, ve kterém bylo asi 20 studentů, z každé třídy jeden. Zúčastňoval se schůzí, diskuzních klubů, jednání nezávislých výborů v závodech o způsobu předávání moci, napsal dokonce článek do libereckých okresních novin Vpřed s názvem „Lidé, já vás prosím“. „Bylo to takové havlovské. Havel tenkrát nebyl moc známý. Na začátku nebyla ve stávkovém výboru shoda, jestli ho podpořit jako prezidenta, zdál se příliš jako extrém, ale před Vánocemi už to bylo jasné, ta jeho morální integrita. Ten proces byl nevratný,“ říká pamětník. 

Život v krajině, na venkově, se zvířaty se Zbyňkovi líbil, dovedl si představit, že by tak nějak mohl žít. Jak ale propojit venkov a profesní život – techniku a přírodu? Začal chodit na počítačový kroužek, učil se programovat v jazyku BASIC. Ve škole ho zaujal učitel strojírenství ing. Růžička: „Vedl nás k pochopení věcí,“ říká o něm s uznáním. Byl nadšený kroužkem autodráhového modelářství. „Tenkrát se všechno muselo vyvinout. Nic se nedalo koupit.“ S bratrem Pavlem jezdil na závody, stali se juniorskými mistry republiky. Praxi ve strojírenském oboru si domluvil na letišti pro zemědělská letadla. „Líbilo se mi tam, chodil jsem tam pravidelně ta letadla opravovat.“ Zdálo se, že budoucí profesní dráha se bude týkat strojů a přírody. 

Zbyněk byl přijat na Vysoké učení technické (VUT) v Brně, obor vodní stavby, ale na fakultě vydržel jen tři týdny. Beton, beton – to skutečně nechtěl! Podruhé zvolil jinak a přestoupil na Lesnickou fakultu. Říká: „Ve třetím ročníku propukla mezi studenty „revoluce“. Chtěli jsme změnit příliš rigidní a technicistní charakter školy. Všechny předměty byly povinné, my chtěli výběr z volitelných předmětů. Tedy to, co je dnes na univerzitách běžné. A taky důraz na ekologii a pěstování lesa.“ Studenti iniciovali petiční akci, podporovali volbu děkana, který by myslel moderněji. „Prohráli jsme, vyhrál děkan – dřevař.“ Zbyněk se rozhodl, že ze školy raději odejde a dva poslední roky dostuduje dálkově. 

90. léta v Jizerských horách

V té době byl ředitelem Správy CHKO Jizerských hor RNDr. František Pelc. „Byl to osvícený muž, vizionář, ale nebyl lesník, svoje vize nedokázal lesníkům předat.“ Zbyněk Vlk si dal za úkol ve své diplomové práci „Nadregionální biocentrum Smědavská hora“ Pelcovy vize rozpracovat a ukázat, že jsou smysluplné. „Jizerky 90. let minulého století byly jedna velká holina, státní pojetí využití lesa minulé dekády bylo vše vytěžit,“ říká a vysvětluje Pelcovu metodu, jak les zachránit. „Cílem této vize bylo okolo stromů, které přežily, vysázet cílové dřeviny – hlavně smrky a buky – a ochránit je dřevinami pionýrskými – břízami a jeřáby. Ty by měly pomoct proti emisím z polských a německých hnědouhelných elektráren. Po pěti až deseti letech pak dosazovat cílové dřeviny a po 50 letech zde bude smíšený různorodý porost, který bude mít šanci odolávat kůrovci a mnišce.“

Nakonec tahle vize realizována nebyla, protože lesníci se postavili proti a „velmi schopný František Pelc byl takzvaně vykopnut výš“. Psal se rok 1995. O dva roky později dostal Zbyněk Vlk cenu za ekologický projekt, ale ani ten nebyl nikdy realizován. Od roku 1994 žil v Bílém Potoce v Jizerských horách, ale místní klima, velmi deštivé a studené, neumožňovalo pokoušet se o soběstačnost v zemědělství – další z idejí, které ho zajímaly. 

A v témže roce se vydal na střední Slovensko. Na počátku 90. let se tady, v obci Zaježová u Zvolenu, soustředili lidé se vztahem k přírodě, usilující o šetrný a skromný život. Zaježová se stala pojmem pro ekologické farmaření, přitahuje alternativně smýšlející lidi dodnes. Zbyněk Vlk tam strávil půl roku a zkoušel žít trvale udržitelným životem. Pro hospodaření se tam používaly staré technologie bez výdobytků civilizace. Byl to čas, kdy se hodně naučil, hodně získal a kdy ale také poznal, že jeho domov je v Jizerských horách. Je zajímavé, že právě v té době se dozvěděl od faráře v Novém Městě pod Smrkem v Jizerských horách, že v blízkých Jindřichovicích pod Smrkem je volná fara k nastěhování. Pro první rok života v Jindřichovicích byla fara dobré místo, ale stála uprostřed vesnice a on chtěl hospodařit, což nebylo dost dobře možné. Potom zcela náhodně při procházce okrajovou částí Jindřichovic objevil dům v dezolátním stavu. Bylo to přesně to, co hledal. 

S opravami se muselo postupovat rychle, aby dům vůbec přežil: díry ve střeše, vadná okna a dveře a řada dalších závad, nutných okamžitě řešit. Zbyněk se naštěstí mnoho pracovních postupů naučil od otce, který celé jeho dětství opravoval dům ve Svárově. Teď bylo třeba nejprve opravit historický podstávkový dům z roku 1807. K domu patří pozemky o 14ha, zahrada, les, louky, o vše bylo potřeba začít pečovat a zkrášlovat krajinu – sázet sady a meze, tvořit jezírka a tůňky. Mnohem později, v roce 2007, si změna funkce hospodářství vyžádala postavit vedle něj i dům nový, ve stejném historizujícím stylu. V nové budově byla zřízena kovářská a truhlářská dílna – to už byl zárodek myšlenky otevřít pro veřejnost skanzen. 

Začátky nebyly snadné, ale postupně se podařilo nejen dům od státu koupit, ale i opravit tak, že v něm bylo možné pořádat kroužky regionálních historických řemesel pro místní děti. To už se psal rok 2009. Začaly jezdit i školy z okolí prohlédnout si staré zemědělské stroje, dozvědět se, jak se s nimi pracovalo. K soběstačnosti bylo potřeba mít větrný mlýn na mletí mouky – mlýnské složení nakonec získali na severní Moravě a v Jindřichovicích pro něj postavili nový domeček. Pěstovali obilí a pekli chleba, rodina žila z výsledků zemědělství a provázení po skanzenu. „Žijícím“ skanzenu, protože návštěvníci nepřišli do muzea, ale do domu a hospodářství, kde Vlkovi žili svůj běžný život, kde turisté mohli pozorovat, jak takový venkovský soběstačný život doopravdy vypadal a vypadá i dnes.

Pohraničí se dodnes potýká s demografickým problémem – mladí lidé nezůstávají, odjedou studovat do většího města a zpravidla se už nevracejí. S Jindřichovicemi se má věc trochu jinak – městečko přitahuje rodiny alternativní, vzdělanější, ty, kteří třeba i podepisují petice, které Zbyněk Vlk iniciuje. Za ta léta jich bylo hodně, zmiňme např. úspěšnou snahu o aktivizaci občanů na Frýdlantsku, aby nebylo zrušeno místní vlakové spojení, nebo přeshraniční projekt, kde se dosáhlo dohody, aby se silnice do Polska opravily a přitom zůstaly zachovány aleje či byly vysazeny nové stromy za některé pokácené, anebo plán změnit lokalitu mistrovství světa v klasickém lyžování: místo průseků a zářezů v lesním porostu Jizerských hor přemístit mistrovství na jiné, vhodnější místo. 

Od kroužku po školu

Ačkoli Zbyněk Vlk neměl zpočátku v úmyslu učit, naskytla se mu příležitost vystudovat tříletý kurz pro učitele na waldorfských školách. To bylo mnoho let předtím, než začal uvažovat o možnosti otevřít svobodnou školu jako součást Žijícího skanzenu.

Nápad na vznik školy přišel od dětí. Přicházely na kroužek a stěžovaly si na způsob, jak se k nim učitelé ve třídě chovají, některé dokonce odmítaly do školy chodit. Tak vznikl nápad na otevření Svobodné školy Ronja (viz kniha Ronja dcera loupežníka od Astrid Lindgrenové), která v roce 2015 vznikla jako jedna z prvních tří českých svobodných škol, volně inspirovaných britským konceptem Summerhill. Dnes je spolu s 29 dalšími projekty součástí Asociace svobodných demokratických škol, která byla založena v roce 2018. Ronja patří mezi tzv. komunitní školy, což znamená, že její žáci (v současné době jich je okolo 40 ve věku od pěti do 17 let) se sice učí v Žijícím skanzenu, ale pro postup do dalšího roku je musí přezkoušet škola, kterou určí MŠMT. „Naším cílem do budoucna je stát se tzv. rejstříkovou školou a otevřít i střední školu. V Summerhillu jsme se byli podívat. Převzali jsme to, co pro nás bylo zajímavé, ale šli jsme dál. Summerhillu se nepodařilo propojit se s místní komunitou, nemají studenty z okolí. Jsou internátní škola, což je v Anglii typické. Škola má svého ducha.“ V Jindřichovicích se děti učí od středy do pátku, protože Zbyněk Vlk ví, že pro děti na základní škole je důležité trávit hodně času s rodinou. Ve škole dostávají jídlo, o které se střídavě starají rodiče, čímž mohou splácet část školného. 

V Ronje se vychází z vlastní vnitřní motivace dětí, oficiálním termínem mluvíme o principu sebeřízeného vzdělávání. V praxi to vypadá tak, že děti mají typické školní předměty, jako je čeština, matematika, fyzika, historie, ale jejich obsah vychází z vnitřní potřeby dětí. „Například,“ vysvětluje Zbyněk Vlk, „děti přijdou za jedním z průvodců [učitelé jsou ve svobodných školách průvodci] s tím, že chtějí vědět, jak fungují auta. A půl roku se učí vše, co s auty souvisí.“ Takových programů mají v Ronje spoustu a děti si vyberou, do kterých chtějí chodit. Skupiny neodpovídají klasickým školním třídám, vždy se v nich sejdou děti různého věku. „Požadavky MŠMT na kompetence splňují děti snadno, mají i vyšší. Požadavky na obsahy učiva se splňují hůř,“ říká Zbyněk Vlk. Což nepřekvapuje. Dva průvodci jsou ve škole od jejího počátku, ten třetí už šest let. Zatím se vždy děti dostaly na tu střední školu, na kterou chtěly. A jak v Ronje učí jazyky? „Do školy Ronja přijíždějí zahraniční dobrovolníci a děti přirozeným způsobem komunikují v angličtině a němčině,“ vysvětluje Zbyněk Vlk. Ronja má přátelské vztahy s podobnou školou Mandala v Polsku u Jeleni Gory, navštěvují se, pořádají společné akce. V létě se hodně učí venku v přírodě, podnikají výlety, vyučování probíhá v přirozeném prostředí.

Škola Ronja vychází z toho, co děti zajímá, co chtějí vědět. Průvodci nechtějí mít ve škole hierarchický vztah, ale spíš dbají na to, aby předávali dětem nadšení z toho, co nového objevují, aby děti bavilo dozvídat se něco nového. 

Rozdíly v pojetí různých typů škol vysvětluje Zbyněk Vlk takto: „U klasických škol je nejdůležitější ministerstvo, to rozhoduje. U waldorfských škol je to učitel, nad ním nikdo není. U svobodných škol jsou to děti, které si samy řeknou, čím je budou průvodci provázet.“ 

„Děti, které projdou naším systémem, víc vědí, co chtějí. Samozřejmě taky mají pubertu a staví se do opozice, stejně jako jiné děti. Ale mají taky otevřenější vztahy obecně a stávají se z nich zodpovědnější lidé,“ dodává Zbyněk Vlk.