Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Vlčková (* 1959)

• narodila se 22. listopadu 1959 v Kladně

• otec Jiří Dolanský byl neurolog specializující se na dětskou epilepsii

• otec vstoupil během Pražského jara do KSČ, po okupaci byl vyloučen

• v roce 1969 pamětnice odjela na tříměsíční ozdravný pobyt do Švýcarska

• do Švýcarska se během normalizace vrátila několikrát

• pobývala vždy u hostitelské rodiny Ruppových ve městě Seon

• vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy

• učila na Střední zdravotnické škole v Praze-Libni

• v listopadu 1989 podporovala studenty během sametové revoluce

• v letech 1999–2023 učila na Gymnáziu Kladno

• od 1994 žila v Kladně

V roce 1968 její rodiče zvažovali emigraci, ale nakonec zůstali. Další rok se na Západ vypravila ona sama – devítiletá, s kufrem a cedulkou na krku, ve vlaku plném dětí, který vypravila organizace Červeného kříže na ozdravný pobyt. Tato cesta jí rozšířila obzory – poznala, jak se žije v demokratickém státě. Rodiče se během dalších dvou dekád museli hodně snažit, aby Zuzana mohla svou hostitelskou rodinu na Západě i nadále navštěvovat.

Zuzana Vlčková, rozená Dolanská, se narodila 22. listopadu 1959 v Kladně. Její otec Jiří Dolanský byl neurolog specializující se na dětskou epilepsii, matka Alena pracovala jako sekretářka a asistentka, mimo jiné na ministerstvu paliv a energetiky. Dětství prožila pamětnice v Kladně, hornickém a hutnickém městě, převážně v péči babiček.

Navštěvovala moderní pavilonovou školu v Kladně-Rozdělově a později základní školu s rozšířenou jazykovou výukou, kde se od třetí třídy učila ruštinu a od páté angličtinu. „Jazyková škola byla tehdy považována za nadstandardní, ale přijetí nebylo složité – žáci museli projít jednoduchou talentovou zkouškou, která ověřovala schopnost vyslovovat v cizím jazyce,“ vypráví Zuzana Vlčková. Sama si v páté třídě zvolila angličtinu, ale němčinu se začala učit už od druhé třídy soukromě, protože rodiče věřili, že znalost jazyků jí usnadní budoucnost.

Táta se v KSČ dlouho neohřál

V srpnu 1968 jako devítiletá zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy. Byla tehdy zrovna s babičkou v Plzni na návštěvě u příbuzných. „Když jsem se ráno probudila, babička i teta byly velmi rozrušené a bály se, že vypukne válka. Seděla jsem u stolu, jedla loupák s kakaem a měla jsem strach, že opravdu válka začne,“ vypráví. Rodiče tehdy zvažovali odchod z Československa, ale nakonec se rozhodli zůstat kvůli svým rodičům.

Možnost emigrace byla velmi reálná, i když Zuzanin otec tehdy ještě neměl významné postavení. Usnadnit ji však mohly kontakty s odborníky z mnichovské dětské kliniky, které získal díky profesorovi Zdeňku Matějčkovi, proslulému dětskému psychologovi. Jako specialista ve svém oboru se mohl v zahraničí poměrně dobře uchytit. „O tom všem se mnou ale rodiče otevřeně nemluvili. Spíš jsem to pochopila z jejich rozhovorů, které vedli mezi sebou,“ vypráví Zuzana Vlčková. Její matka tehdy ještě nepracovala na ministerstvu, ale působila v Kladně v administrativě podniku Výstavba kamenouhelných dolů (VKD).

Otec vstoupil během Pražského jara v roce 1968 do KSČ. „Rozhodl se tak proto, že byla naděje na reformy a větší svobodu. Už v roce 1969, po okupaci, byl ale vyloučen, protože nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy,“ vzpomíná Zuzana Vlčková. Otci to později znemožnilo kariérní postup. „Když se uvolnilo místo primáře v Thomayerově nemocnici, nemohl místo něj nastoupit. Ale jemu to nevadilo, důležité pro něj bylo, že může pracovat ve svém oboru na dětské neurologii,“ říká pamětnice. Maminka se o politiku příliš nezajímala a doma se o ní moc nediskutovalo. „Byla ale asi v KSČ už od mládí, protože pracovala v podnicích spjatých s těžkým průmyslem a energetikou, které byly považovány za důležité pro tehdejší státní ekonomiku. Byla také osobou určenou ke styku se státním tajemstvím, což souviselo s jejím zaměstnáním. Zároveň ale nemusela projevovat žádnou výraznou politickou angažovanost, stačila loajalita k režimu, která vyplývala z povahy její práce.“

Pobyt ve Švýcarsku mi změnil život

Na začátku roku 1969 odjela tehdy devítiletá Zuzana díky akci Švýcarského červeného kříže na tříměsíční ozdravný pobyt do Švýcarska kvůli chronické bronchitidě. „Nevím, jak jsem se do tohoto programu dostala. Od dětství jsem trpěla dýchacími potížemi a můj otec se zřejmě o možnosti pobytu dozvěděl snadněji než jiní rodiče, protože byl lékař. Většina dětí, které se mnou na pobyt odjely, měla myslím lékařské rodinné zázemí. Bydlely jsme ve švýcarských rodinách a myslím, že to mělo i nějaký politický rozměr, protože se to zorganizovalo po okupaci,“ vypráví Zuzana Vlčková.

Vzpomíná, že vlak byl plný dětí a doprovázely je pracovnice Červeného kříže, které dohlížely na jejich bezpečí. Po příjezdu do Švýcarska děti vystupovaly na různých stanicích, kde si je přebíraly hostitelské rodiny. Pamětnice patřila k dětem, které vystupovaly jako poslední. Měla na krku cedulku se jménem a adresou a v ruce kufr. Nastala situace, kdy se hostitelská paní opozdila, takže ji průvodčí jednoduše vysadil na nádraží, kde nikdo nečekal. Teprve když vlak odjížděl, paní přiběhla. „Byla jsem asi zvláštní dítě, protože mě to vůbec netrápilo. Byla jsem ráda, že vůbec někdo přiběhl,“ vypráví s úsměvem Zuzana Vlčková. Paní se jmenovala Frieda Rupp a s manželem Hansem se pro Zuzanu stali hostitelskou rodinou. Žili v kantonu Argau, v městečku Seon. „Bylo jim tehdy kolem padesáti let, měli už dospělé děti,“ vzpomíná.

Pobyt ve Švýcarsku pro ni znamenal zásadní životní zkušenost – poznala odlišnou kulturu, naučila se plynně německy a navázala trvalý vztah se švýcarskou rodinou. Jako devítileté dítě si tehdy neuvědomovala ekonomické rozdíly mezi Československem a Švýcarskem, ale brzy pochopila, že se tam lidé mají výrazně lépe. To pro ni však nebylo nejdůležitější – hlavní bylo poznávání nové země. Manželé Ruppovi, kteří ji přijali, působili jako vzorová švýcarská domácnost. Menší podnikatelé, kteří žili aktivním a pohodovým životem. O víkendech s nimi jezdila do Alp, kde měli v kempu postavený přívěs, a tam trávila volný čas uprostřed nádherné horské krajiny. Tento kontrast mezi švýcarskými horami a hornickým Kladnem vnímala pamětnice velmi silně. Líbilo se jí tam tak moc, až její rodiče možná pocítili určitou lítost, že jí takový život dopřát nemohou.

Díky cestám do Švýcarska jsem viděla, v čem žijeme 

V říjnu 1969 se v Československu hranice neprodyšně uzavřely, ale vztahy se švýcarskou rodinou se nezpřetrhaly. Kontakt udržovali nadále. Vrátit se do Švýcarska Zuzana Vlčková mohla v roce 1973. Její rodiče museli vynaložit velké úsilí, aby jí zajistili výjezdní doložku a devizový příslib. Chtěli pro dceru to nejlepší – umožnit jí poznat jinou kulturu a zdokonalovat se v němčině.

Návštěvy v dalších letech probíhaly i oboustranně. Ve Švýcarsku byla zhruba pětkrát, naposledy po roce 1989, přestože v období normalizace nebylo snadné dostat se na Západ. „Nepamatuji si přesně, jakým způsobem rodiče své žádosti o povolení odůvodňovali. Jen si vybavuji jednu situaci – když jsem se měla vydat na cestu sama, doprovázel mě otec do Živnostenské banky, kde se vyřizoval tzv. devizový příslib. Tehdy úřady stanovily částku dvanáct německých marek na den, což byla směšně nízká suma,“ vypráví. Při jiné cestě, zhruba v roce 1975, jela se svým otcem starou Škodovkou MB. Krátce po překročení hranic se auto porouchalo, ale díky tomu, že otec měl schované cizí valuty „pro případ nouze“, situaci zvládli.

Život ve Švýcarsku pamětnici připadal velmi poklidný a idylický. „Například švýcarské domy často neměly žádné ploty, u nás byly naopak obehnány vysokými ploty. Ve Švýcarsku byli lidé přirozenější a uvolněnější. Nikdy se mi nechtělo zpátky do Československa,“ říká. Nebylo to kvůli ekonomickým rozdílům, ale spíše kvůli pocitu, že se vrací do světa šedého a ponurého. „Život ve Švýcarsku jsem vnímala jako veselý, otevřený a plný světla, zatímco doma mi všechno připadalo tmavé a dusivé. Špinavé fasády, zanedbané budovy a celková ponurost.“

Schované bankovky celníci našli hned

V patnácti letech už cestovala přes hranice sama. Rodiče pro ni museli vyřídit výjezdní doložku, devizový příslib a také zvláštní povolení ke vstupu do pohraničního pásma, aby ji mohli doprovodit až k hranici. „To povolení pomohl zajistit příbuzný ze Západočeského kraje. Bylo domluveno, že mě na hranici převezme moje ‚švýcarská teta‘. Rodina tedy projela přísně střeženým pásmem, do něhož byl běžným občanům vstup zakázán, na základě oficiálního potvrzení umožňujícího tento jednorázový přejezd. 

Rodiče ji tehdy dovezli s kufrem až těsně k hranici, tam ji vysadili a sledovali, jak prochází celní kontrolou. „V tašce jsem měla složku dopisních papírů, do kterých mi rodiče schovali několik západních bankovek. Celníci je ale okamžitě našli. Už si nepamatuji, jestli mi peníze zabavili, nebo mě pouze nechali projít dál. Pak jsem přeběhla přes hraniční čáru – na druhé straně už jsem viděla auto mé švýcarské ‚tety,‘ která tam na mě čekala.“ 

Během tohoto pobytu navštívila se svou švýcarskou rodinou koncentrační tábor Dachau. „Byla to moje první zkušenost s tématem koncentračních táborů. Ve škole se o tom tehdy příliš neučilo a ani v rodinách, které byly přímými oběťmi, se o válce a holokaustu nemluvilo. Tehdy poprvé jsem si naplno uvědomila hrůzy druhé světové války,“ vzpomíná Zuzana Vlčková.

Sametová revoluce přišla nečekaně

Zuzana Vlčková vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk a výtvarná výchova, a pak učila na Střední zdravotnické škole v Praze-Libni. V době sametové revoluce jí bylo třicet let. Když 20. listopadu přišla do školy, před budovou stála třída jejích studentek, které jí oznámily, že jdou na demonstraci na Václavské náměstí. „Účast na demonstraci iniciovala dívka, jejíž otec-disident byl ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Díky ní měly ostatní dívky přehled o aktuálním dění a větší povědomí o situaci, než by se u studentek zdravotní školy běžně očekávalo,“ vzpomíná.

Ocitla se v rozporu mezi učitelskou zodpovědností a osobní sympatií k jejich rozhodnutí, ale studentky na demonstraci nakonec následovala. „V těch dnech se moc neučilo – všechno se točilo kolem politických událostí a diskusí. Do školy tehdy přicházeli také herci, kteří informovali o průběhu revoluce, například Petr Kostka,“ vzpomíná Zuzana Vlčková. 

Jejich škola se posléze zúčastnila generální stávky. Ten den si vybavuje velmi živě. Na účasti na stávce se shodla celá třída, kromě jedné dívky, která s ní nesouhlasila. „Ostatní spolužačky to respektovaly a nijak ji nenapadaly. Jen věděly, že má jiný názor, a já sama jsem to prožívala emotivně, i přesto, že jsem se demonstrací osobně neúčastnila, protože pětiletý syn byl nemocný. Bydleli jsme na Letné a slyšeli jsme hluk davu, projevy i zpěv. I když jsem tam osobně nebyla, měla jsem pocit, že se účastním něčeho mimořádného,“ vypráví Zuzana Vlčková.

Švýcaři jsou velmi solidární národ

Po sametové revoluci se znovu setkala se svou švýcarskou rodinou. Kontakty pokračovaly ještě několik let, dokud její „švýcarská teta“ nezemřela. Téma švýcarské pomoci Československu v letech 1968–1969 ji později začalo zajímat, protože zná i další rodiny, které tehdy měly podobné kontakty, i když ne přes Červený kříž. „Švýcarská veřejnost tehdy sympatizovala s Československem, podporovala myšlenky Pražského jara a lidi, kteří po okupaci zůstali v těžké situaci. Například náš známý, který v roce 1968 nebo 1969 cestoval po Evropě v malém voze Fiat 500, se dostal do nesnází a starší paní mu ve Švýcarsku poskytla ‚azyl‘ a zůstali v kontaktu i nadále. Nebyl jediný, komu Švýcaři pomohli v nouzi. To mě na Švýcarech zaujalo, jak jsou ochotní pomáhat lidem z jiných zemí. Myslím, že tato vlna solidarity souvisela se silnou tradicí a vlivem Švýcarského červeného kříže,“ uzavírá své vyprávění Zuzana Vlčková.