Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Václavek (* 1959)

• narozen 16. prosince 1959 v Rýmařově

• invazi vojsk Varšavské smlouvy vnímal jako ohromné zranění duše národa

• roku 1969 po drsném zákroku vedoucí utekl ze skautského tábora

• v Ostravě se vyučil elektrikářem

• začátkem 70. let se začal věnovat hudbě a složil první skladby

• roku 1975 přišel impuls vydat se na dráhu hudebníka, založil skupinu Modrá invence

• v roce 1978 nastoupil základní vojenskou službu

• s Martinem Havelkou po návratu z vojny založili kapelu Maňana

• poznal se s Ivou Bittovou a Pavlem Fajtem, se kterým později založil kapelu Dunaj

• během sametové revoluce se účastnil demonstrací

• s kapelou Dunaj jezdil hrát do legendárního klubu Nachtasyl do Vídně

• v době natáčení v roce 2025 žil v Německu

Už jako dítě miloval atlasy a toužil cestovat, ale kvůli tehdejšímu režimu to nebylo možné. Díky hudbě si svůj sen nakonec splnil a poznal celý svět i různé kultury. Každému by doporučil, aby cestoval a poznal bídu i strach a porozuměl druhým lidem, protože teprve pak má možnost poznat sám sebe.

Za pašování tabáku hrozil trest smrti

Narodil se 16. prosince 1959 v Rýmařově jako čtvrtý a zároveň poslední Vladimír v rodové linii Václavků, která pocházela z Veselí nad Moravou a Uherského Ostrohu. Byli to chlapi s kníry, výbušní a horkokrevní, kteří vlastnili polnosti. 

Otec Vladimír Václavek starší se narodil roku 1934 na jižní Moravě. Jeho otec, děda Václavek, byl divoký a prudký muž – dokázal se snadno rozčílit a udělat doma peklo. Ve Veselí nad Lužnicí pěstoval tabák a s několika kumpány ho pašoval vlakem do Prahy. “Když přijeli na nádraží do Prahy, byli tam vojáci, kteří procházeli a kontrolovali vlak. Aby děda s chlapy vyvázli, zapálili jeden vagón a v tom zmatku utekli,“ vypráví. „Děda byl dobrodružná povaha – to mám po něm.“

Babička pocházela z Hané. Byla to laskavá žena a neustále vyrovnávala rodinné spory. Po válce se všichni přestěhovali do Rýmařova, který byl po odsunu německých obyvatel téměř prázdný. 

Nesměli si vzít ani nábytek

Matka Miloslava rozená Vrbická se narodila roku 1939 v Ústí nad Orlicí. Během nejprudších osvobozeneckých bojů se s rodiči ukrývali ve sklepech a čekali, až se přežene fronta. Věděli, že kdyby vyšli ven, tak je zastřelí a je jedno, která strana by to byla. 

Dědeček Jan Vrbický se do bývalých Sudet nikdy nechtěl stěhovat, ale jako tkalcovský mistr tam byl poslán příkazem. V 50. letech tak museli všechno opustit a odstěhovat se. Když přijeli do Rýmařova, přidělili jim plně vybavenou továrnickou vilu, ale děda ji odmítl. Nemohl by se podívat do očí jejímu majiteli, kdyby se někdy vrátil. Celý zbytek života pak s rodinou bydlel v malém dvoupokojovém bytě.

Babička Anna Kloučková vyrůstala jako sirotek. Její otec byl důstojník a zahynul během první světové války, od té doby byla sama. Vyprávěla, že žila na vesnici a často neměla co jíst. V zimě chodila na náves a pila ledovou vodu z místní pumpy, aby měla alespoň něco v žaludku. Chodila po sedlácích a prosila o jídlo. Když se provdala, měla sedm dětí a zůstala v domácnosti. 

Oba rodiče se v 50. letech přestěhovali do Rýmařova

Otec Vladimíra Václavka byl muzikant, velmi inteligentní, a celý život se vzdělával. Doma měl rozsáhlou knihovnu plnou knih a mnoho válečných relikvií. “Když po válce zmizeli Němci i Rusové, všude byly rozbité tanky a poničené zbraně a munice. Na půdách domů po odsunutých Němcích nacházel plynové masky, dýky Hitlerjugend a jiné předměty,” vypráví pamětník. “Všechno schovával v dřevěné truhle na půdě.”

Na vojně byl otec u PTP, pomocného technického praporu. Václavkovi měli problém s komunisty. “V Rýmařově v hotelu Avion na něj opilý estébák vytáhl pistoli, že ho zastřelí, a pak ho pronásledoval. Otec je neměl rád, choval k nim až nenávist. Zároveň měl i obavu. Chtěl žít jiný život, studovat, vzdělávat se, ale neměl šanci,” říká Vladimír Václavek.

Matka pracovala v podniku Hedva, kde se vyráběly látky určené na export. Odtud se expedovaly výrobky do celého světa. Bylo pro ni velkým zážitkem psát adresy na zásilky do ciziny – třeba až do Afriky. Byl to pro ni způsob, jak se alespoň na dálku spojit se vzdáleným světem. Do podniku také přijížděly delegace z různých zemí, aby vybíraly látky, a často přivážely drobné dárky.

Narodil jsem se modrý, jako Šiva

Když se Vladimír Václavek narodil, měl pupeční šňůru omotanou kolem krku a lékaři ho museli hned po porodu resuscitovat. Krátce před Štědrým dnem byli propuštěni z porodnice domů a maminka přinesla malého Vladimíra ke svým rodičům. Pro všechny to byl ten nejkrásnější vánoční dárek.

S dědečkem Vrbickým měl malý Vladimír velmi silný vztah. „Děda měl v sobě obrovskou duchovní sílu,“ vypráví. „Jeho hodnoty byly jasné a měl je pevně zakotvené v životě. Byl středem všeho, kolem něj se všichni formovali. Byl jako pilíř.“ Všichni si ho vážili a chodili k němu pro radu, i sousedé. Celé dětství trávil v dědově blízkosti a nasával z něj jeho sílu. „Když spadl na zem žhavý uhlík z kamen, vzal ho do ruky se slovy, že dobrého nepálí,“ vzpomíná Vladimír Václavek.

Kdyby otec neměl rodinu, určitě by utekl

Otec hrál na kytaru a vedl bohémský život. Doma trávil jen málo času, a tak musel malý Vladimír už od útlého věku pomáhat s chodem domácnosti. „S maminkou jsem měl nepsanou dohodu, že když udělám úkoly a všechno, co je potřeba, můžu si pak dělat, co chci,“ vzpomíná. „Nanosil jsem uhlí, vyčistil kamna, zatopil, umyl nádobí, udělal úkoly do školy. Zbytek volného času jsem pak trávil venku, nejraději v přírodě.“

Začátkem roku 1968 přišlo období uvolnění. „Celá společnost se nadechla a já viděl tu obrovskou naději,“ vzpomíná. „Najednou se ve škole neříkalo soudružko učitelko, ale paní učitelko.“ Chodil do Junáka, kde ho vedli k úctě k přírodě, a svými činy postupně získával bobříky, které si pak našíval na rukáv skautského kroje. Otec tehdy pracoval v Bruntále v kulturním centru a práce ho velmi bavila. Bylo to krásné období.

Jednoho rána se vzbudíte a na louce u domu táboří sovětští vojáci 

Byli úplně všude. Stáli na křižovatkách a ukazovali cestu dalším, kteří přijížděli. „Bylo to obrovské zranění pro duši národa, které přetrvává dodnes. Vnímal jsem, jak se všechno rychle mění,“ vypráví Vladimír Václavek. „Ti, kteří byli nejrychleji pány učiteli, byli zase nejrychleji soudruzi. Převlékání plášťů odhalilo charakter lidí. Viděl jsem zoufalství, jak lidé brečí, nápisy na zdech a komínech. To mě na celý život hluboce zranilo.“

I přesto, že vše vnímal očima devítiletého chlapce, zanechalo to v něm hluboký otisk. Viděl proměnu a zoufalství dospělého světa, a přitom si jako dítě užíval s tím spojené dobrodružství. Po kapsách s kamarády nosili náboje, které vyměnili s vojáky za jídlo, a za městem je pak házeli do ohně. V jeho prožitcích se tak střetávaly dva světy.

Kolony vojsk stále projížděly pod jejich okny. Aby vojáci nebyli tolik na očích, vznikla v Bruntále kasárna. Žily tam celé rodiny důstojníků, protože tady jim bylo lépe. „Byl to takový kulturní šok,“ vzpomíná Vladimír Václavek. „Projížděl jsem ulicí a koukal se jim do oken. Viděl jsem, jak místo záclon mají noviny a místo lustrů jen žárovku.“ V kasárnách měli svůj malý Sovětský svaz.

Po srpnových událostech jsem se uzavřel do svého světa

Jediné, co mu dělalo radost, byla příroda a skauting, kde ho vedl skvělý učitel Akéla. Roku 1969 byl na skautském táboře, tehdy ještě coby vlče. Večer přišla jedna z vedoucích a oznámila jim, že ráno už nesmějí nastoupit v krojích. “Kluci seděli ve stanech, plakali a párali si z rukávů bobříky, které si museli zasloužit nějakým činem. Když jsem to viděl, cosi se ve mně vzbouřilo,” vzpomíná Vladimír Václavek.

Ráno při nástupu nastoupil jako jediný v kroji a s bobříky na rukávech. Když to viděla vedoucí, přistoupila k němu a začala mu je strhávat. „Měl jsem pocit, jako by mi je fyzicky trhala z masa,“ vypráví. Odešel z nástupu i z tábora a šel lesem, aby ho nemohli najít. 

Jak dlouho putoval krajinou, neví. Cestičkami došel až na nějaké vlakové nádraží, kde ho nakonec vyzvedl otec. „Zřejmě přemýšlel jako já, tak mě tam našel,“ říká. I přesto, že byl ještě dítě, dokázal dobře rozlišit, že šlo o zákrok moci.

Rod Václavků byl antikomunistický, ale v názorech mě otec nikdy neovlivňoval

Při návratu ze školy slyšel otce, jak nadává na komunisty. Postavil se mu a řekl, že Lenin byl dobrý člověk. Otec se jen usmál a neřekl ani slovo. Pravdu si pak později našel sám. „Celý život mě zajímá pravda a jsem schopný opustit to, co jsem považoval za pravdu, pokud zjistím, že je to jinak,“ vysvětluje.

Režim se postupně odhaloval sám. Propaganda byla všude – ve školce, ve škole, na ulicích, v novinách, v práci, v televizi. Svoboda se vytrácela a otec, který chtěl žít bohémským životem, se kolem roku 1969 rozhodl emigrovat. Vydal se sám vlakem do Jugoslávie na dovolenou. „Vlak po cestě vykolejil a on to bral jako špatné znamení a vrátil se. Chtěl demokracii a svobodu, aby mohl žít tak, jak chtěl. Komunisti mu zkazili celý život,“ vypráví pamětník.

Aby mohl skládat písně, vymyslel si vlastní tabulaturu

I přesto, že byl otec muzikant, aktivně Vladimíra k hudbě nevedl. Hudbu však vnímal už odmalička. Ve 12 letech se začal učit hrát na kytaru sám. Sestřenice mu ukázala první akordy. Hned začal skládat písně, a protože ještě neuměl noty, vytvořil si vlastní tabulaturu, osnovu a notový zápis. Později studoval renesanční kytaru.

K hudbě ho dovedly dva impulzy

Jednou seděl u kamaráda, když v rádiu hrál nějaký písničkář s kytarou. „Píseň byla hodně barvitá a zasáhla mě. Řekl jsem si, že jednou bych chtěl také skládat tak krásné písničky a nějak se dotknout lidí,“ vypráví. „Byl to první impulz, který mě později nasměroval na dráhu muzikanta.”

Ten druhý přišel v 16 letech. V Rýmařově se právě konala každoroční slavnost na počest největšího mezinárodního boxerského turnaje v ČSSR – Memoriálu Václava Procházky. „Dole hořela velká vatra a kolem ní seděla parta Cikánů. Jeden z nich hrál na kytaru Jimiho Hendrixe – hudbu, kterou jsem do té doby nikdy neslyšel,“ vzpomíná Vladimír Václavek. „Úplně mě to ohromilo. Hráli jako bohové a jejich hudba mě úplně pohltila.“ Dali mu do ruky kytaru a on se studem zahrál Bacha. Po letech se od nich dozvěděl, že když hrál, dívali se na něj jako na boha. 

O týden později se znovu potkali ve vedlejší vesnici na zábavě, kam ho Romové pozvali. “Slyšel jsem je hrát a jejich hudba se do mě otiskla tak silně, že jsem věděl, že se mám stát hudebníkem. Ten otisk mě pak provázel celým životem a já ho musel následovat,“ vzpomíná.

Něco ve mně chtělo pryč do světa, tak jsem šel

Po skončení základní školy se v Ostravě vyučil elektrikářem. Toužil studovat konzervatoř, ale neměl šanci, protože nechodil do hudební školy a nebylo lehké se tam dostat. Cítil, že musí pryč, a učení se mu zdálo jako snadnější cesta.

Dospívání pro něj bylo těžké období. Učil se, kde nechtěl, pracoval na stavbách, bydlel v ubytovnách a žil neutěšený život. V kolektivu byl vždy za bílou vránu. „Člověk žije něco, co vůbec nechce, kde je nešťastný a nepatří tam. Odpojoval jsem se od toho všeho přes alkohol,“ vzpomíná. „Doba byla šedivá a cokoliv, co vyčnívalo z řady, přitahovalo pozornost. V té době jsme s kamarády Cikány založili kapelu Modrá invence a všichni jsme tím žili naplno.“

Síla, která ho provázela životem, ho zachránila před vězením

V druhé polovině 70. let, těsně před nástupem na vojnu, byl na zábavě v Jeseníkách. Byla zima a všude sněhové závěje. Opilý seděl na autobusové zastávce s dvěma děvčaty, hrál na kytaru a zpíval Karla Kryla. Objevila se tam Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti (PS VB), dva myslivci s páskou na rukávu, a začali ho legitimovat. „Nesnášel jsem je. Byla to až nenávist, která ve mně vzbuzovala agresi. Chodili dobrovolně s policajty a kontrolovali lidi,“ vypráví.

V tu dobu nikde nepracoval a věděl, že je to průšvih – hrozilo vězení za příživnictví. Odstrčil hlídku a utekl se schovat do křoví. Věděl, že poblíž bude i policie. Kolem byl jen les a sněhové závěje, v mraze by umrzl.

„Najednou mi přišla intuice a síla. Podíval jsem se na dům, jediný ve vesničce, a nahoře se svítilo. Vydal jsem se tam a dole bylo otevřeno. Vyběhl jsem do podkroví a zabouchal na dveře,“ vypráví. „Otevřel mi dvoumetrový vousatý muž. Řekl jsem, že mě honí policajti, a on mě hned pozval dál. Uvnitř byl skvělý mejdan až do rána. Tenkrát jsem o ničem nepřemýšlel, jen následoval hlas – a tam byla záchrana.“

Z domova věděl, že věci jsou „jinak”

Doma s otcem běžně poslouchali Svobodnou Evropu. „Byl to takový periskop ven do světa z té reality, která byla uzavřená a jakoby zakletá sama v sobě,“ vzpomíná. Politické debaty se doma nevedly, ale i přesto pro něj bylo důležité získat si vlastní náhled, který by reflektoval realitu a pomohl mu pochopit, v čem žije.

Komunistická vojna byl hnus. Nejhrubší šikana a ponižování

V 18 letech, v roce 1978, narukoval na vojnu do Prešova. Je to období, na které nevzpomíná rád: „Říká se, že vojna udělá z kluka chlapa. Ze mě chlapa udělala, ale musel jsem pořádně zabojovat. Byli však i druzí, které naprosto zničila a kteří si vzali život.“ Po půl roce se stal radistou a zůstal v Prešově, nemusel tedy do jiných bojových útvarů. Zde se setkal i s Martinem Havelkou z Divadla Na provázku a hodně se sblížili. Slíbili si, že se po vojně setkají v Brně a budou spolu hrát.

Z vojny se domů vrátil jako jiný člověk. Byl tvrdý, v něčem drsný a schopný postavit se sám za sebe, i fyzicky – v síle mladého muže, který šel dál a věděl, co chce. Doma rodině oznámil, že odchází do Brna, bude se živit hudbou a jednou bude známý. Všichni na něj koukali jako na blázna a snažili se mu to rozmluvit. Až později pochopil, že věděli, že to v té době nebude možné.

Rok po návratu se setkal s Martinem Havelkou a společně založili kapelu Maňana. První koncerty odehráli se dvěma akustickými kytarami. Později v Divadle Na provázku potkal Ivu Bittovou a Pavla Fajta, s nímž po rozpadu Maňany založil spolu s novými spoluhráči kapelu Dunaj. 

Brno bylo v 80. letech „tavící kotlík“

Lidé se scházeli po hospodách, na mejdanech a poslouchali hudbu, tvořili. „Brno bylo kolébkou alternativní scény a já byl jedním z jejích zakladatelů. Dnes už je to žánr,“ vzpomíná Vladimír Václavek. „Koncerty se často hrály v utajení. Člověk nikdy nevěděl, jestli dohraje, aby nepřijeli policajti a nezmlátili lidi – vždy byly obavy. Informace o koncertech se šířily tajně, jako tichá pošta.”

V Brně, v nedalekých Kníničkách, proběhl v říjnu roku 1985 ilegální koncert zpěvačky Nico, která vystoupila s manchesterskou skupinou Faction. Informace se šířily tajně. Malé skupinky lidí se scházely na různých místech a přejížděly autobusem nebo vlakem, aby nebudily podezření. „Takhle to fungovalo – byla kolem toho konspirace a člověk mohl zažít neuvěřitelné věci,“ vzpomíná pamětník.

Utajené koncerty v Československu organizovala Lenka Zogatová, která hodně pomohla i alternativní scéně. „Kdoví, kde by tato scéna byla, kdyby Lenka nebyla – byla to neuvěřitelná žena,“ říká. 

Koncem 80. let už bylo ve společnosti cítit napětí

V Praze začaly demonstrace a několika z nich se Vladimír Václavek zúčastnil. „Chtěl jsem to podpořit. Vždy tam panoval strach, že může přijít policie a začít střílet. Nikdo nevěděl, jak moc zareaguje,“ vzpomíná. „Atmosféra byla neuvěřitelná. Zasáhlo to vědomí celého národa. Najednou ti, kteří to roky ovládali, byli v menšině.“

Dodnes si nesmírně váží lidí, kteří se odvážili vstoupit do odporu a podrobit se tlaku Státní bezpečnosti (StB) a vězení. To oni zasadili semena, na kterých vyrostl celonárodní odpor. Jmenovat jen některé z nich by mu přišlo nefér. Přesto zmínil Magora, Ivana Martina Jirouse, který měl obrovské odhodlání. „Byl několikrát vězněný, prošel všemi peripetiemi a mnoha lidem ukázal, že vnitřní svobodu si člověk může zachovat. Pro spoustu disidentů byl nesmírně důležitým vzorem. Ne nadarmo se mu říkalo Magor.“ Další důležitou osobou pro něj byl Jiří Chmel, mluvčí Charty 77, který jim ve Vídni poskytoval zázemí v legendárním klubu Nachtasyl, kam v 90. letech jezdili s kapelou Dunaj hrát. Zvolení Václava Havla prezidentem vnímal jako něco neuvěřitelného. Nadšení z revoluce trvalo až do 90. let. Nebyla větší svoboda – mohlo se cestovat po světě, hrát, plnily se sny.

Při tvorbě je rozdíl v tom, jak ji vnímá umělec a jak publikum

Nejsilnější je vždy okamžik, kdy vzniká něco nového. Jak na to lidé zareagují, však nelze předem odhadnout. „Tvorba je vždy provázaná s pocity, kterým dávám formu, a tak může do světa vstoupit to, co odněkud lovím jako rybář,“ vypráví. „Pokaždé přemýšlím o tom, co to lidem přinese, jak se jich to dotkne a čím to může obohatit jejich život. To je úkol umělce – sledovat hodnoty, protože je předává dál.“

Už nechci zachraňovat svět. Snažím se žít tak, abych druhé inspiroval

V dnešní době si lidé často stěžují na zkaženou společnost. „Plakat nad tím, že naše společnost nemá hodnoty, je naprosto bezcenné. Hodnoty existují a kdo chce, ten je najde,“ zamýšlí se nad současností Vladimír Václavek. „Nemůžu společnost nutit, aby nějaké hodnoty přijala, ale mohu je sám hledat a nalézat, jakým způsobem je žít.“ 

Vnímal to tak už jako dítě a nic se na tom nezměnilo. Hodnoty, které do něj otiskl jeho dědeček, v něm zůstaly navždy. „Každý z nás je jen zrnkem písku a nikdo neví, které zrnko převáží misku vah osudu.“

Dokud máme ještě sílu…

“Život je krátký, ale to si člověk nemůže uvědomit, dokud je mladý. Ale dokud je mladý, tak má stále sílu na to, aby vstoupil na tu cestu, kde jednou nalezne sám sebe. A až jednou dojde k tomu, že život je krátký, aby pak neplakal.”

Osobnost Vladimíra Václavka výrazně formovala jeho nejbližší rodina i prostředí, ve kterém vyrůstal. Matčina laskavost v něm probudila cit, po otci zdědil hudební nadání a touhu po svobodě. Po prarodičích získal dobrodružnou povahu i jistou tvrdost, ale především dar moudrosti a hodnoty, které se do něj zapsaly nesmazatelným způsobem. Ty se staly jakýmsi kompasem, jenž ho provázel na životní cestě – stejně jako vnitřní síla, díky níž se vydal na dráhu hudebníka.