Klára Vacková

* 1937

  • "V padesátých letech si Sověti vymysleli, že sem /na Slovensko/ chtěli vnutit pravoslaví. A protože otec byl kněz a jeho bratr byl kněz a otec byl katolík, to byl jeho jediný smysl života. Teď začalo, v tom padesátým prvním asi, to přemlouvání. Přijeli k nám autem. Mně to rodina nevysvětlovala, ale cítila jsem, že se něco špatnýho děje. A přijeli večer a přivezli pití, pánové v oblecích a celou noc s tátou jako a…vypadalo to, že jsou veselí, ale viděla jsem napětí v rodině. A takhle to pokračovalo několikrát, aby otec podepsal, že přechází na pravoslavnou církev. Chtěli, aby zanikla katolická. Můj otec by to asi bejval nepřežil. On s nima pil, seděl, hodoval, smál se, ale nepodepsal. No a když jim došla trpělivost, tak jednou přijeli a odvezli ho. Odvezli ho a my jsme nevěděli, kde je."

  • „Otec byl řeckokatolický kněz a maminka učitelka. Z maminčiny strany rodiče byli, děda byl Maďar a babička byla Němka. Tenhleten děda byl starostou města /Užhorod/ za první republiky; a z druhý strany to byla kněžská rodina řeckokatolíků a ti byli Rusíni. Jak se jmenuje ta vesnice, odkud pocházel děda…to je to hned vedle Užhorodu. Tatínek studoval bohosloveckou fakultu a na tablu si vyhlídl moji maminku. Otec byl Rusín, ale v rodině u mýho otce se mluvilo maďarsky. Prostě ten Užhorod za tý první republiky rozkvet, jestli si to dobře pamatuju. A můj děda, ten stavitel, ten, co dělal starostu, a ten vlastně v tom Užhorodě postavil spoustu domů. Některý dodneška tam jsou, například nemocnici, blázinec. Měl sedm dětí, byl úspěšný."

  • "Jak byl ten odsun, ono se neřeklo rabovat, ale jelo se do Čech a přijeli s pytlema… Já jsem z toho měla jednu noční košili. Já jsem se nikdy nerozhodla ani pro ani proti a já bych to bývala neudělala, kdybych se mohla rozhodnout – jako že nikdy bych nemohla rozhodnout. Tak já bych to bývala asi hledala řešení jinou formou. Ono to bylo strašně zjitřené po té válce, ty křivdy německý na Češích, ale myslím si, že tohle řešení nebylo dobrý, ty nevinní lidé že museli odejít taky. Tam jsou takové ty vesničky půvabné… a říkám si:´Všechny ty domy mají své lidi, kteří tady prožili třeba mládí, jinde, a ti lidé od jinde vzpomínají na tyhle domy. A bydlí v nich cizí lidi.´ V celých těch Sudetech skoro nikdo nebydlí v rodném domě, ale bydlí v domě po po někom, kdo byl vyhnaný."

  • "A když si maminka vzala otce, tak otec byl knězem ve vesnici právě na té Podkarpatský Rusi, která se jmenovala Kosťová Pasteľ. Je to hned za hranicemi, Užhorod. Tam je to Nikola Šuhaj loupežník…to jsou ty místa. No tak v téhle vesnici, která se jmenovala Kosťova Pasteľ, a tam teda tatínek byl knězem a maminka byla učitelkou. Až když jsme tam byli s mým mužem, tak on mi řek: „Ježíši Kriste, kde ty jsi, holka, žila?“ Protože to byla vesnice ta Kosťová Pasteľ, tam bylo hodně vlků, a jsou dodneška. Na vlky se dělaly pasti a v těch pastech zbyly z těch vlků jenom kosti. Tak se říka Kosťová Pasteľ. A lidi žili v takový chudobě, jakou si neumíte představit. Kdo měl pozemek, tak ten měl z čeho žít. Pěstovala se tam kukuřice a brambory a to bylo základní potravina. A kráva byla nejdůležitější člen rodiny. Důležitější než děti. Kráva, když chcípla, když jako se jí něco stalo, tak rodina neměla tuk, neměla mlíko, neměla něco na směnu."

  • "Člověk neví, kam patří. Jednou mně došla občanka na policii mi sdělili, že jsem vlastně cizinka, protože jsem se narodila v Užhorodě a že mi nemohou občanku vydat hned, že požádají v Brně, kde je registr cizinců, takže jsem chodila s nějakým papírem dost dlouho. Vydali mi občanku a přidělili mi slovenskou národnost. Řekli, že by chtěli za českou padesátikačku, tak jsem řekla, ať to nechají být. Já se cítím být Češkou, ale když jsem v Maďarsku, tak se cítím být Maďarkou. Já si myslím, že skoro každý je tady přistěhovalec. Původních Ústečáků tady znám minimum. Každý, koho se zeptám, odkud pocházíš, tak je odněkud odjinud. Ty mladší už to nesledujou, to sleduju třeba já, ale naše vnoučata už třeba ne. Oni se tady narodili a tady se cítí doma, i když já se cítím tady taky doma. My jsme se sem přistěhovali - školní rok 1950/51."

  • "Potom v tom roce 1945/1946 někdo řekl mamince, že Rusové zavřou hranici. Maminka to nějak zařídila, v rodině byla maminka ten, kdo organizoval. Požádala o přeložení na místo Ruský Hrabovec, to byl úplně nejvýchodnější cíp /Československé/ republiky, takže my jsme se tam stěhovali. A snad během jednoho dne nebo dvou hranici zavřeli. Ve škole jsme se učili rusínsky, ale to taky nebyla ta řeč, kterou jsme my mluvili. Každá vesnice měla své specifikum řeči. Tam jste poznal, odkud z které vesnice kdo je, podle toho, jak mluvil. Ten Ruský Hrabovec se dost shodoval. Ale my jsme třeba Rusům nerozuměli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 16.05.2011

    (audio)
    délka: 02:13:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sudetské osudy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kde ty jsi to, holka, žila?

Jako skolacka.JPG (historic)
Klára Vacková
zdroj: soukromý archiv

Klára Vacková se narodila 7. dubna 1937 v Užhorodě. Její maminka pocházela z bohaté maďarsko-německé rodiny užhorodského starosty. Tatínek, Rusín, byl řeckokatolickým knězem. Prvních devět let života strávila ve vesnici Kosťová Pasteľ na Podkarpatské Rusi. Před Sověty rodina v roce 1946 utekla na východní Slovensko, do vesničky Ruský Hrabovec, kde prožila několik dalších let. Jejím mateřským jazykem je rusínština i maďarština. Základní školu absolvovala částečně v rusínském a částečně v ruském jazyce, první tři třídy na Podkarpatské Rusi, dalších pět potom na Slovensku. V deváté třídě se rovněž učila slovensky. Poté zahájila studium na střední průmyslové škole stavební v Prešově. V té době byl ovšem její otec uvězněn a propuštěn jen pod podmínkou, že se rodina odstěhuje do Čech. V roce 1951 se proto i s rodiči přistěhovala do Ústí nad Labem. Střední školu dokončila v Děčíně, pochopitelně v češtině. Od roku 1951 žije v Ústí nad Labem, kde se rovněž vdala. Její manžel přišel s rodiči do Ústí nad Labem v roce 1945 z Nové Paky v Podkrkonoší. Příběh Kláry Vackové je i mezi ostatními „lidmi z východu“ velice specifický. Její rodina nepatřila k žádné větší skupině, jaké tvořily například volyňští Češi, rumunští Slováci či Řekové. Dostala se do Sudet vlastně z politických důvodů; pro jejího otce, kněze, který odmítl  zradit svoji víru, byly Sudety formou vyhnanství. Likvidace řeckokatolické církve na východním Slovensku, jejíž jednu kapitolu Klára Vacková popisuje, patří rovněž k méně známým a přitom nikoli nepodstatným kapitolám našich dějin.