Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Egon Urmann (* 1945)

Chtěli by slyšet jen symbolické: Stalo se něco špatného, promiňte. Nic víc

  • narozen 18. 1. 1945 v Lenoře v rodině německého skláře

  • roku 1947 nucené vystěhování rodiny do Včelničky u Kamenice nad Lipou

  • 1951 – návrat do Lenory

  • za několik let odkoupení vlastního, novým přistěhovalcem zcela zdevastovaného domu

  • vyučen automechanikem

  • pracoval v ČSAD

  • po roce 1989 zaměstnán v Německu

  • živě se zajímá o historii česko-německých vztahů

Egon URMANN

V té nenávisti se nedá pokračovat. Potom se to přenáší na děti a na vnuky. Ale nakonec je to tak, že ty děti se mezi sebou berou a jsou příbuzní.

Egon Urmann se narodil 18. 1. 1945 v Lenoře do rodiny německého skláře. Byla to doba dosti neklidná. Dokonce mohl záhy přijít o maminku.

„Narodil jsem se v době, kdy už bylo jasné, že válka je pro Němce prohraná. I když si někdo ještě hrál na konečné vítězství. Američané už byli někde v Pasově, Rusové u Ostravy… Nicméně někteří si tu ještě hráli na domobranu, cvičili se… Byli to vlastně patnácti-, šestnáctiletí kluci, kteří byli povolaní jako poslední rezervy, aby zachránili Říši. Máma těm klukům říkala: ,Kluci, běžte se schovat! Je konec. Na co si tady hrajete?! Proč strkáte hlavu do smyčky?!‘ A ten velitel mámě řekl: ,Ženská, jestli nepřestaneš, tak tě postavím ke zdi a nechám tě zastřelit! Protože tohle je vlastizrada!‘ Takže ještě v době, kdy už všichni věděli, jak to je, byli lidé, taková skupina fanatiků, kteří si mysleli, že se ještě dá něco zachránit.“

Ruský komisař

Maminka měla ihned po pamětníkově narození i celkem jasnou představu o jeho nelehké budoucnosti plynoucí z tehdejší politické situace.

„Já jsem byl už třetí dítě a ,konečně kluk‘. Tak maminka říká tátovi: ,No, tak teď máš kluka, ale co z něho bude, to tedy nevím. Maximálně ruskej komisař.‘ Normálním lidem už tenkrát byla situace jasná. Často si na to vzpomenu a uvědomím si, že i tuhle dobu jsem přežil ve zdraví a dožil se dneška. A jsem moc spokojený. Protože vím, že moji rodiče i prarodiče prožívali tehdy strašné chvíle.“

Vzhledem ke svému věku se více než z osobních zážitků dovídal později od rodičů, dalších příbuzných a sousedů, co všechno se tehdy v Lenoře a okolí dělo. Nebyly to pochopitelně příliš veselé historky a odhalily i pro někoho dnes možná překvapující skutečnosti. 

Neschopen k výstavbě Ukrajiny

„Všechny německé vojáky, které Američané zajali na území někdejšího Československa, vzápětí předali Sovětskému svazu. A moc dobře věděli, co je v Rusku čeká. Ale s nějakými zajatci se zřejmě nechtěli špinit. Tak udělali vůči Rusům takové ,pěkné gesto‘. Byl to i případ mého strýce. Bylo mu tenkrát sedmnáct. Říkal, že Rusové se k nim chovali lépe než Češi. Protože když prý člověk padl do rukou těm ,novým partyzánům‘, tak ho prostě zastřelili. Takových případů tu v okolí bylo víc. Dva vojáci utíkali, už beze zbraní, vzdávali se, ale to je nezajímalo. Jednoduše je zastřelili a hotovo. Německý voják byl prostě člověk na zastřelení. Ale v ruském zajetí prý jediné, co zažil špatného, to bylo v Písku, že při nástupu si nechal na čepici orla a dostal za to facku. Před transportem do Ruska je potom měl lékař prohlédnout. On byl od narození špatný na srdce. Přišel prý německý doktor, ale vůbec je neprohlížel. Chtěl se asi zavděčit. Verdikt tedy zněl: ,Schopen pro výstavbu Ukrajiny.‘ Když přijeli tam, šli znova k doktorovi. Ten ho prohlédl, poslechl a řekl: ,My tady potřebujeme lidi na práci a ne mrzáky,‘ a poslal ho domů. Čili z ruského zajetí ho propustili kvůli zdravotnímu stavu. Kdo nahlásil bydliště v Sudetech, šel do východního Německa, kdo nahlásil bydliště v Německu, toho pustili do západního sektoru. On už to znal, tak to udělal tak, aby mohl jít na ten západ. Potom to ale vzal k hranicím a pěšky přes hranici domů. Žleby jsou dva kilometry od hranic. On tenkrát ale bydlel u nás v Lenoře. Tak zašel do Žleb k dědovi a k sestře a potom šel přes les k nám. Když ale přišel do Lenory, někdo ho asi viděl a udal. Někteří Němci se prostě chtěli zavděčit. Někdy celé rodiny udávaly. Kdo je kdo a co se kde děje. Ti noví policajti to tam neznali, tak někoho takového potřebovali. Vím o německé rodině, která tam zůstala jen díky tomu, že udávala. Tak zkrátka bratra někdo udal. A kdyby ho chytili, zavřeli by ho. On to ale tušil, navíc přiběhla sestra a varovala ho, ať se schová, že po něm jdou. Tak se sebral, tady v těch lesích se člověk snadno ztratí, navíc když to zná. Přešel hranici zpátky a už se tu neobjevil. Takže oni utíkali k Američanům, ti je stejně poslali do ruského zajetí, odtamtud ho pustili kvůli zdravotnímu stavu a tady by ho Češi znova zavřeli.“

Dobrodružné historky měla na kontě i maminka.

„Tady nebyly přestřelky, takové ty bojůvky, jak se říkalo. Moje máma vyprávěla, že sama neměla přes hranice co přenášet, protože my jsme toho moc neměli, ale pomáhala přenášet věci druhým. Chodila od Žleb dolů na Horní a Dolní Cazov. Říkala, že kolikrát ležely schované za těmi kamennými tarasy a ti strážci hranice se báli pustit psa, aby jim ho nezastřelili. Máma říkala: ,Kolikrát se střílelo, kulky hvízdaly a my jsme tam ležely. Kdyby ti chlapi věděli, že tam jsme dvě vyděšené ženské, tak na nas vyrukovali… My jsme neměli čím střílet, ale oni stříleli jako blázni. Takových zážitků měla máma hodně, kdy chodila přenášet. Třeba obraz nebo šicí stroj. Dost riskovala. Ale byla tady doma, znala každý kámen. A když se setmělo, tak tihle strážci neměli žádnou šanci. Jen ten pes mohl být nebezpečný. Ale oni šli ve skrytu… A tam je to na hranici tak pět set metrů.“

Zlatokopové

„Máma říkala, že se jednou v zimě účastnila takového hromadnějšího přechodu, se sáněmi, rohačkami… A byli mezi nimi i dva vojáci. Nebyli ozbrojení. Ale kdyby je tady chytili, tak to bylo zlé. Ty místní lidi někdy na nějaký čas zavřeli, ale ten voják to mohl zaplatit životem. Takže šli, taková skupina… Máma říkala, že to neměla ráda. Tak velká skupina byla nápadná. Najednou rachot, ,stůj!‘, byli obklíčení. A jedou na policejní stanici ve Žlebech, všechno zpátky. Ale mezi sebou se domluvili, že ty dva vojáky nesmí dostat. Tak se domluvili, že udělají takový rozruch, najeli na suché místo bez sněhu, aby tam uvízli. Když ti policajti viděli, že to nejde, tak jim také šli zatlačit, a při tom se ti dva ztratili. Jim ty věci sebrali a tím to skončilo. Tihle policajti, to byli takoví ti zlatokopové. Vybírali ty lepší věci, obrazy, sklo, šicí stroje, hoblovky apod. Tak byli spokojení, že přišli k pěkným věcem, podělili se a ty lidi nechali většinou být.“

Vyhnání

Celou tamní německou enklávu postihl po prohrané válce takzvaný odsun. Pan Urmann tento termín nemá v lásce a většinou jej nahrazuje slovem vyhnání. Zda oprávněně nebo ne, můžete posoudit sami z jeho vyprávění o některých událostech, které se tehdy odehrály.

„Lidé, kteří byli dobře informovaní, věděli, že se připravuje tzv. odsun. Ti chytřejší, informovanější se skutečně sbalili a utekli přes hranice. Ale takoví ti konzervativní lidé, kteří viseli na té půdě, a to byla většina, ti zůstali třeba v těch Žlebech sedět, až je vzali do transportu do lágru, tam byli dva tři měsíce a potom vlakem do Německa. Zkrátka ti lidé tomu často nevěřili. I když už byli potom pryč, v Německu. Třeba z Norimberka, kam byli odvezeni, se vrátili zpět do Bavor, kde byly špatné sociální podmínky, bída a nebyli tam vítaní. Přesto sem přišli, do toho příhraničí, a čekali, až se to zase změní, umoudří. Říkali si, kam bychom chodili, za chvíli půjdeme zase domů. Proto je v Bavorech nejvíce těchto vyhnanců. Protože i když byli vystěhováni úplně někam jinam, třeba do Porýní, tak se sem vraceli a čekali, až se budou moci vrátit. Proto v té oblasti od Pasova k hranicím jsou vesnice, kde jsou až z poloviny ti lidé od nás.“

„Dům, kde jsem se narodil, patřil do Českých Žleb. I když je to vlastně na kraji Lenory, jen přes řeku. Tam ti lidé bydleli tak tři kilometry od hranic. Přesto zůstali, trpěli ty výslechy, bití, mučení… Mohli kdykoli utéct. Ale mysleli si: Proč bych utíkal někam pryč? Je zle, ale ono to přejde, ono se to vydovádí a bude pokoj. Přitom tam bylo na denním pořádku, že sehnali dohromady všechny muže, zmlátili je, nechali klečet, zkrátka mučení. Potom je poslali domů. To ale byli nevinní lidé. Protože ti, co skutečně něco provedli, byli okamžitě zavření. Většinou je vozili do Písku. Dostali deseti-, dvacetileté tresty. Ale tohle byli nevinní lidé, víceméně loajální a na těch se zkrátka někdo vyřádil. Třeba tam byl chlap, tomu říkali fackář. Ten měl zkrátka oblibu ve fackování lidí.“

Exil

Rodinu Urmannů, stejně jako některé další, potkal poměrně kuriózní osud, pro tehdejší dobu charakteristický. Sklárny v celém Československu potřebovaly pro svůj chod dobré a zkušené skláře. Navíc v Lenoře panovala v tehdejším ovzduší vůči Němcům jistá nedůvěra. Přestože řadu z nich si tam právě pro jejich fortel a znalosti bez ohledu na národnost, politické smýšlení a chování za války ponechali.

„V tom sedmačtyřicátém na podzim, kdy už naši počítali s tím, že půjdem, to nakonec začalo vypadat, že ne. Tak naši udělali seno, vykopali brambory a zásobili se na zimu. A 2. října přišli dva policajti, přistavili nákladní auto a řekli: ,Za dvě hodiny jste na nádraží na vagoně, ještě s jednou rodinou sklářů, a budete transportováni do sklárny ve Včelničce u Kamenice nad Lipou.‘ Takže tam jsme se stěhovali. Potom tam přišly ještě čtyři rodiny, například z Vimperka, také skláři. Jiné sklárny také potřebovaly fachmany a tady si lidé stěžovali, že je tu moc Němců. Tak jsme dopadli takhle.“

Život v tomto exilu nebyl vůbec jednoduchý. Pro tehdejší postavení Němců bylo příznačné, že až do roku 1953 prý byli zcela zbaveni občanských práv. Navíc se zde jednalo o „partyzánskou“ oblast, kde byl vztah k Němcům ještě vyhrocenější než jinde. Maminka, která na rozdíl od otce rozuměla česky, musela často poslouchat vychloubání partyzánů, jaké hrůznosti provedli některým dopadeným Němcům. Nicméně z několika sklářských rodin postupně vznikla určitá komunita a pro jejich profesionální schopnosti si jich začali vážit i čeští skláři.

Doma

V důsledku poškození povodní byla sklárna v roce 1949 zavřena a Urmannovi se mohli vrátit do Lenory s příslibem, že po obnovení činnosti sklárny se do Včelničky vrátí. K tomu však již nakonec nedošlo. Postupně docházelo z národnostního hlediska k určitému uvolnění poměrů a rodina již mohla zůstat doma. To ovšem neznamenalo ve vlastním domě. Ten připadl novému přistěhovalci a Urmannovi mohli jen s hrůzou sledovat, jak je jejich celoživotní dílo bezohledně devastováno. Nakonec se otci podařilo objekt, který již byl v havarijním stavu, přeci jen odkoupit zpět a začala další mnohaletá práce na jeho rekonstrukci. Nicméně byli již alespoň doma. Tehdejší poměry je vedly k pokusům dostat svolení s vystěhováním do Německa, ovšem vždy se to z různých důvodů nakonec zadrhlo. Egon Urmann je za to vděčný, protože svůj domov má hluboce v srdci a i v pozdější době se ze svých cest na západ vždy nakonec raději vrátil. Vyučil se automechanikem, pracoval v ČSAD a po listopadu 1989 také na druhé straně hranice. Dodnes je to nesmírně čilý a usměvavý pán. Věnuje se včelaření, studiu historie, především se zaměřením na dějiny střední Evropy a česko-německé vztahy a usiluje o vytváření podmínek pro přátelské soužití a spolupráci mezi Čechy a Němci. 

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Iron Curtain Stories

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Iron Curtain Stories (Jan Kotrbáček)