Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Urbášková (* 1932)

• narozena 2. září 1932 v Dubicku na Mohelnicku jako mladší ze dvou sester

• vyrůstala v české zemědělské rodině s hospodářstvím o sedmi hektarech

• svědkyně napadení místních odvedenců v Zábřehu v roce 1939

• svědkyně záhadné smrti oblíbeného učitele Adolfa Berky

• otec Jan tajně podporoval partyzány a pomáhal uvězněnému bratranci Karlu Urbáškovi

• po otcově smrti (1951) hospodařila se sestrou Františkou a nemocnou matkou

• vystudovala zemědělskou školu, rodina odmítla vstup do JZD

• za odmítnutí kolektivizace čelily represím – zabavování polí a nátlaku – až do 70. let

• zůstaly posledním soukromým hospodářstvím v obci

• v letech 1974–1991 pracovala v lukavické papírně, poté odešla do penze

• v době natáčení v roce 2025 stále bydlela v rodném domě v Dubicku

V roce 1960 slavnostně vyhlásil prezident Antonín Novotný vítězství socialismu v Československu. Kolektivizace venkova byla po letech represí dokončena. Jen malá hrstka nejzatvrzelejších zemědělců tlaku odolala. Patřily mezi ně i dvě sestry z Dubicka na Šumpersku – Anna a Františka Urbáškovy. Bez potřebné mechanizace a s vyměněnými podřadnými pozemky Anna na rodinných pozemcích soukromě hospodařila až do roku 1974, Františka ještě několik dalších let. 

Bití, sebevražda a záhadné úmrtí učitele

Anna Urbášková se narodila 2. září 1932 v Dubicku jako mladší ze dvou sester rodičům Janu a Albíně Urbáškovým. Dubicko bylo čistě českou obcí, kde se v roce 1930 pouze tři občané hlásili k německé národnosti. Stálo ale na národnostním rozhraní. V sousedních vesnicích sice žilo české obyvatelstvo, ale nedaleké město Mohelnice mělo převážně německý charakter. V tamním kraji tak lidé ještě více prožívali vyostření vztahů mezi nacistickým Německem a Československem, které v květnu a září 1938 mobilizovalo svou armádu. Otec, který už za první světové války bojoval v rakousko-uherské armádě, se účastnil obou těchto mobilizací – květnové částečné a zářijové všeobecné. 

Po mnichovské dohodě ale nacistické Německo nakonec československé pohraničí obsadilo bez boje. Do pásma zabraných Sudet spadaly i české obce na Zábřežsku. Dubicko se jako Dubitzko stalo součástí Říšské župy Sudety. V obci sice sepsali memorandum protestující proti stanovení demarkační linie, ale nebylo jim to nic platné. Němci se pomocí teroru a zastrašování celý kraj snažili postupně germanizovat. České obyvatelstvo v pohraničí bylo zbaveno všech politických a národnostních práv. 

V roce 1939 říšská správa vyhlásila v Sudetech odvody všech mužů ročníků 1906 až 1917. Dostavit se musela i česká mládež. Nepočítalo se sice s jejich nasazením ve wehrmachtu, ale šlo o možnost jejich případného využití k pracovnímu nasazení. Při těchto hromadných odvodech docházelo ke spontánním protestům české mládeže proti Třetí říši, což značně popuzovalo nacisty. 

Dne 13. května 1939 se odvodu v Zábřehu zúčastnilo i 80 mužů z Dubicka. Jak se píše v článku obecního kronikáře Josefa Koruny v Dubickém zpravodaji, vše proběhlo bez potíží, ale když se měli muži vrátit domů, byli zavřeni v místnosti pod záminkou přípravy dokumentů. V knize Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě se ale píše, že mladí muži z Dubicka v ulicích Zábřeha zpívali české písně, což byla pro tamní nacisty neslýchaná opovážlivost. 

Když se pak po poledni odvedenci vraceli do obce, zaútočilo na ně u budovy okresního úřadu v Zábřehu několik německých civilistů, ordnerů, policistů a dělníků vyzbrojených tyčkami a kusy nařezaných elektrických kabelů. „Odvedenci měli rozbité hlavy, natržené rty a uši, vyražené zuby a záda samou modřinu,“ píše se v článku. Následující den do Dubicka přijelo přes čtyři desítky německých četníků a u všech odvedenců provedli výslechy a domovní prohlídky a pět z nich odvezli k dalším výslechům do vazby v Šumperku. O této události píše i kronikář Josef Klimeš v obecní kronice a vzpomíná na ni i Anna Urbášková: „Viděla jsem souseda Krňávka, jak byl hrozně potlučený. Měl strašně rozbitou hlavu a ještě říkal, že dobře dopadl.“ 

V červnu 1940 předvolalo gestapo k výslechu čtyřiašedesátiletého Františka Urbáška – posledního předválečného starostu Dubicka a vzdáleného příbuzného Anny Urbáškové. Z obav z následků spáchal na nádraží ve vedlejší Lukavici sebevraždu. „Vlak mu na kolejích oddělil hlavu od těla. Nervy mu asi vypověděly službu. Škoda dobrého člověka. Pohřeb měl 23. července 1940 za velmi hojné účasti lidu,“ píše se v obecní kronice. 

Anna Urbášková také vzpomíná na záhadnou smrt oblíbeného mladého učitele z Loštic Adolfa Berky, který dle záznamu v obecní kronice do školy v Dubicku nastoupil jako výpomoc v dubnu 1940. 3. září téhož roku byl nalezen oběšený na sloupu elektrického vedení v Lošticích. „V noci se oběsil… Věčná škoda nadaného mladíka… Asi mozková porucha zavinila toto neštěstí,“ píše se v kronice Dubicka. Anna Urbášková se se spolužáky účastnila jeho pohřbu, ale dle ní Adolf Berka zemřel v září roku 1938. Také je ale přesvědčená, že učitel nespáchal sebevraždu, ale byl zavražděn. Otec jí prý vyprávěl, že učitel ten den navštívil kaplana z vedlejší Zvole a stěžoval si, že ho někdo neustále sleduje. Kaplan si poté vyčítal, že Adolfa Berku doprovodil pouze část cesty a ráno ho našli mrtvého. 

Tvrdá dřina 

Urbáškovi v Dubicku vlastnili hospodářství se sedmi hektary pozemků. Neměli koně, a tak vše obhospodařovali pomocí páru tažných krav. Obě sestry měly už od raného dětství spoustu pracovních povinností. „Přišla jsem ze školy a hned jsem šla do chlíva. Děti z rodin dělníků se měly lépe. Ty běhaly a hrály si, a já musela na pole,“ vzpomíná Anna Urbášková a své vyprávění doplňuje vzpomínkou, jak s kravami jezdila na pole. „Byla jsem malá, držela jsem opratě, ale nohama jsem nedosáhla na žací stroj, a tak jsem měla nohy přivázané k železu, co drželo sedlo, protože jinak by mě krávy strhly dolů.“

Během války gestapo v Dubicku zatklo několik tamních obyvatel. Nacisté prý za činnost v odboji uvěznili také otcova bratrance Karla Urbáška, s nímž se rodina pravidelně stýkala. Otec se pak staral o jeho hospodářství a převzal po něm povoz s koňmi, s nimiž svážel z lesa dřevo do továrny v Moravičanech. V lese se přitom několikrát setkal s partyzány, které podporoval potravinami. 

Nejdřív je mučili a pak zavraždili

Zkraje roku 1945 Dubickem prošel tzv. pochod smrti. Němečtí dozorci před sebou hnali kolony zbídačených sovětských zajatců. Noc přečkali ve stodolách po obci, kam jim místní i rodina Urbáškova donesli uvařenou polévku ze společných kotlů. Anna Urbášková také vzpomíná na průchod německých civilistů z Horního Slezska, kteří přes Dubicko mířili na západ před postupující frontou. Jednu z těchto rodin ubytovali na noc ve stodole. 

Válka se chýlila k úplnému konci a dne 7. května 1945 přes Dubicko ustupovala kolona německých vojsk. Ve vedlejší Leštině někdo spustil palbu na poslední projíždějící transportér a smrtelně zranil německého vojáka. Němci následně zatkli čtyři náhodné muže a s nimi učitele Boleslava Hrbka, který se snažil situaci vysvětlit a muže zachránit. Následně všechny odvezli do nedalekých Stavenic, kde je na pozemku kmotry Anny Urbáškové brutálně mučili a poté popravili střelou do týla. „Viděla jsem, jak je přes Dubicko vezou v autě. Sousedka ze Stavenic říkala, že šel odtamtud hrozný křik. Oni jim uřezali nosy, uši, vyloupli oči a teprve pak je zastřelili,“ vypráví Anna Urbášková. 

V reakci na tato zvěrstva se tři dny poté, 10. května 1945, vydala početná skupina obyvatel Leštiny na trestnou výpravu do Němci obývané osady Vitošov. Brutálním způsobem tam zavraždili mladé děvče i její rodiče a poté další dva muže německé národnosti. Cestou zpět do Leštiny zajali 17 mužů a 16 z nich nemilosrdně popravili. „Pak to odnesli nevinní lidé,“ dodává pamětnice, která konec války prožila v úkrytu, protože Němci ostřelovali sovětská postavení v obci. Krátce poté boje o obec, které stály život šest sovětských vojáků, definitivně skončily. 

Došlo ale ještě k jedné tragické události, kterou měli na svědomí s velkou pravděpodobností vojáci osvobozenecké armády. V poválečném chaosu se sice nikdy nevyšetřila, ale spáchali ji muži v uniformách Rudé armády. Ti zastřelili třiapadesátiletou Terezii Strykovou a její děti z prvního manželství, dvaadvacetiletého Jiřího Kupku a pětadvacetiletou Marii Kupkovou. Střelbu přežil jen Vladislav Stryk. „Přišli tam ožralí. Jak Strykovi stáli, tak ten Rusák vytáhl automat a všechny postřílel. Stryk omdlel a střela vletěla do zdi,“ objasňuje přežití Vladislava Stryka Anna Urbášková. 

Zůstali jediní

Domů se vrátil Karel Urbášek, kterému se rodina po dobu jeho věznění starala o hospodářství. Ten se stal předsedou místní buňky komunistické strany a také národního výboru a v těchto funkcích zůstal i poté, co v únoru 1948 komunistická strana zorganizovala puč a převzala veškerou moc ve státě. Byl také hlavním hybatelem snah o založení jednotného zemědělského družstva (JZD), což se kvůli odporu soukromých hospodářů zpočátku nedařilo. Mezi jeho odpůrce patřil i otec pamětnice Jan Urbášek. V roce 1951 ale náhle zemřel na embolii. Matka v té době kvůli těžké nemoci nemohla pracovat, a tak celá tíha hospodářství spadla na sestry Františku a Annu. 

V březnu 1952 bylo v Dubicku založeno JZD s předsedou Karlem Urbáškem. Jak se píše v kronice, do podzimu téhož roku se tři čtvrtiny soukromých hospodářů v obci staly jeho členy. Františka s Annou a jejich matka odmítly, a tak jim část polností JZD sebralo a čtyři hektary vyměnili. „Chodili nás přemlouvat až z okresu. Pak nám vzali všechna dobrá pole. Dali nám ta nejhorší. A vždycky to dělali tak, že než jsme je pohnojili, tak nám je sebrali. Vzpomínám si, že jsme měli u kapličky pod Františkem navezený hnůj. Ještě jsme ho neměli rozházený a oni přišli, že to pole berou. Ani družstvo ten hnůj nerozházelo a rovnou zaorávalo kopky hnoje,“ vzpomíná Anna Urbášková, která po válce vystudovala přímo v Dubicku zemědělskou školu. 

I když sestry neměly potřebnou mechanizaci, zvládaly odevzdávat navýšené dodávky zemědělských komodit státu. „Abychom splnily třeba dodávky na vajíčka, tak jsme je musely kupovat,“ dodává Anna Urbášková. 

Represe se stále zvyšovaly. Hospodáře Jaroslava Mertu označili za kulaka, odsoudili na šest let a veškerý majetek mu zabavili ve prospěch státu. V kronice se píše, že už v roce 1954 v obci soukromě hospodařili jen Urbáškovi a Hynek Vysoudil. Nakonec prý Urbáškovi zůstali jako jediní. „Tlačili [nás ke vstupu], ale pak toho nechali, protože věděli, že proti nám nic nezmůžou. Pak nám jeden řekl – měl známého na okrese –, že nás chtěli zlikvidovat. A na okrese jim prý řekli: ‚Až bude dubické družstvo dodávat tolik, kolik dodáváte vy, a budou dodávat ještě víc, pak je můžeme zlikvidovat.‘“ 

V období politického tání v druhé polovině 60. let minulého století jim JZD dalo k užívání trochu lepší polnosti, ale jejich původní jim ani tak nevrátilo. V roce 1969 zemřela maminka Albína Urbášková a hospodářství přešlo na starší sestru Františku. O pět let později se Františka rozhodla vstoupit do JZD a Anna si proto našla práci v papírnách v Lukavici. Jenže sestru kvůli zdravotním potížím do JZD nevzali, a tak ještě několik let dál soukromě hospodařila, s čímž jí po práci Anna pomáhala. 

Stále žije v rodném domě

V lukavické papírně Anna Urbášková pracovala až do odchodu do penze v roce 1991. Sametovou revoluci v roce 1989 přivítala s nadšením, ale mrzelo ji, že se toho rodiče nedožili. V době natáčení v roce 2025 bydlela stále ve svém rodném domě v Dubicku, kde ji často navštěvovala její neteř. Vlastní děti neměla. „Tenkrát se šlo po penězích. Mně otec zemřel, když mi bylo osmnáct. Tak se vědělo, že peníze nebudou,“ osvětluje Anna Urbášková, proč se nikdy nevdala. 

Zdroje: 

MELZER, M., SCHULZ, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Okresní vlastivědné muzeum Šumperk, 1993.

BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986. 

KORUNA, J.: 70. výročí osvobození Dubicka Rudou armádou. Dubický zpravodaj, ročník 2025/II.

Státní okresní archiv v Šumperku, Místní národní výbor Dubicko 1928–1963. inventář. 12387 Dostupné na URL: https://digi2.archives.cz/da/Zoomify.action?xid=d1e14580d2d5451ebe38b8988a0e301a&entityType=10048&entityRef=%28%5En%29%28%28%28localArchiv%2C%5En%2Chot_%29%28unidata%29%29%281875763%29%29&scanIndex=0

https://medium.seznam.cz/clanek/sylvie-rihakova-lestina-masakr-nevinnych-nemeckych-civilistu-cechy-je-smutnym-mementem-toho-ceho-jsou-lide-schopni-132842