Mgr. Cecílie Urbancová

* 1931

  • „Když nás zavolali, zvedla jsem se a manžel se mnou. ‚Urbanec tady nemá co dělat.‘ A on řekl: ‚No tak jdeme domů.‘ ‚Urbanec ne, vaše paní.‘ On řekl: ‚My jsme jedna duše a jedno tělo. A mluvíte protistátně, protože podle paragrafu…‘ manžel uměl velmi dobře hovořit. ‚A jak je to možné, že komunistická strana nerespektuje zákony, které jsou v tomto státě?‘ Tak nás pustil dál a ti začali protestovat proti tomu, že jsme tam dva. Manžel pokračoval: ‚Víte o tom, že mluvíte proti zákonům této republiky?‘ A ty halasy! Byla jsem už tak vyčerpaná, že se mi poprvé v životě udělala tma a už o sobě nevím nic. Ocitla jsem se až v nemocnici tady v Opavě. Seděla u mě sestra, když jsem procitla, povídá: ‚No konečně.‘ Ptala jsem se, co se děje. ‚Paní Urbancová, vy nám dáváte zabrat. Já už tady tři čtvrtě hodiny sedím a sleduju, jestli dýcháte, nebo ne.‘“

  • „Byla jsem tam volaná čtyřikrát. Byla jsem zavolaná znovu. Nutili mě, abych podepsala nějaký papír – ani nevím, co to bylo. Říkala jsem, že to nepodepíšu. Říkali mi, že to musím podepsat, já na to, že nemusím. A odešla jsem. Tak mě tam volali potřetí. A říkali: ‚Musíte to podepsat!‘ Byla jsem už tak duševně vyčerpaná, že jsem vzala tužku a napsala: na základě příkazu. A podpis. Ten kravál, jaký tam potom byl! Odešla jsem. Byla jsem volána počtvrté. Říkala jsem manželovi: ‚Jirko, já už to nevydržím. Ty neustálé prověrky, opravy sešitů, domácnost. Já už jsem tak nevyspaná, abych to zvládla.‘ Musíte si představit, že jsem měla ve třídě 38 žáků. 38 sešitů – víte, co to je? A Jirka říkal: ‚Cilinko, my jsme bojovníci. Já bojuju za univerzitu a ty za žáky. Já jdu s tebou.‘“

  • „Vzpomínám si, že po silnici hnali Židy, protože měli obchod. Hnali je do nákladních aut a odváželi do koncentračních táborů. Máma když viděla, že se dívám, tak mě vyhnala. Že se na to nemám dívat. Ptala jsem se jí: ‚Maminko, a co oni udělali? Vždyť oni byli tak příjemní.‘ My jsme k nim chodili nakupovat. A maminka říkala: ‚Cilinko, to nechápeš, ale oni mají jinou víru a kvůli tomu jsou nepohodlní.‘ A teď jak se tak dívám do ztracena, vidím dřevěné tabule a na nich plakáty se jmény. Na jedné straně německy, na druhé půlce česky a všude ta jména. A tam bylo i jméno toho sokola, kam jsem chodila cvičit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Opava, 26.06.2025

    (audio)
    délka: 02:29:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Opava, 07.07.2025

    (audio)
    délka: 02:11:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Počtvrté na OV KSČ už zkolabovala

Cecílie Urbancová jako vysokoškolská studentka, Brno, 1954
Cecílie Urbancová jako vysokoškolská studentka, Brno, 1954
zdroj: Archiv pamětníka

Cecílie Urbancová se narodila 1. září 1931 v Zohoru českým rodičům, kteří se na Slovensko přestěhovali za prací. Kvůli zhoršeným vztahům mezi Čechy a Slováky po vzniku Slovenského státu se rodina v roce 1939 rozhodla odejít k rodině do Místku. Otec Lev Vilč během druhé světové války tajně pomáhal partyzánům. Po válce vstoupila pamětnice do Junáka a začala studovat gymnázium, protože snila o učitelském povolání. Absolvovala Masarykovu univerzitu v Brně a po studiích působila jako učitelka v Krnově a dalších obcích v blízkosti Opavy. V roce 1968 s žáky dělala rozbor věty hovořící proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, což vedlo k jejímu pronásledování komunistickým režimem. Byla opakovaně předvolávána na stranické výbory, označena za protistátní živel a následkem psychického tlaku skončila v nemocnici. Navzdory perzekucím si udržela křesťanskou víru, kterou nikdy nezapřela. Po sametové revoluci v roce 1989 pokračovala ve své pedagogické práci svobodně a její manžel Jiří Urbanec se podílel na založení Slezské univerzity v Opavě. Ve své práci vždy kladla důraz na pravdivé poznání dějin a jazyka českého národa. V roce 2025 žila v Opavě.