Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Urban (* 1935)

• narodil se 23. prosince 1935 v Ústí nad Labem

• v prosinci 1944 a v dubnu 1945 zažil nálety na Ústí nad Labem

• v roce 1950 se vyučil v ústeckých chemických závodech

• v roce 1952 se stal členem Veslařského klubu

• roku 1954 narukoval na vojnu k Pomocným technickým praporům

• v roce 1962 opustil Spolek pro chemickou a hutní výrobu a přešel do Vodohospodářských staveb

• v roce 1996 odešel do důchodu

• v době natáčení (2025) žil s manželkou v Ústí nad Labem

Josef Urban žil s rodiči v Ústí nad Labem, kde se v roce 1935 narodil. Urbanovi žili v domě, který patřil židovské rodině. Ta na počátku války odešla do Prahy a pamětníkovi rodiče se ze strachu z toho, aby nebyli spojováni s židovskými majiteli domu, odstěhovali do jiného domu ve stejné ulici, v ústecké části Vaňov. Josef Urban tam zažil nálety na město v prosinci 1944 a v dubnu 1945. Pamatuje si osvobození Rudou armádou i to, jak matku obtěžoval sovětský voják. Viděl lynčování mladé Němky v červenci 1945, když vybuchoval muniční sklad na předměstí, po kterém následoval takzvaný Ústecký masakr na německém obyvatelstvu. 

Kamarádil jsem téměř jen s Němci

Josef Urban se narodil 23. prosince 1935 v Ústí nad Labem v městské části Vaňov, na kopci nad řekou. Otec Antonín Urban byl zaměstnán v cukrovaru a později kvůli nemoci přešel do Schichtových závodů. Matka Juliana Urbanová před válkou pracovala jako domovnice v domě židovských majitelů. Tam zpočátku pamětník s rodiči bydlel. Po záboru Sudet dům opustili jeho židovští majitelé a odstěhovali se do Prahy. Pamětníkova rodina z obav, aby si ji s rodinou majitele domu nikdo nespojoval, odešla do jiného domu ve stejné ulici, dnešní ulici Čajkovského. 

„Většina mých kamarádů byli Němci. Co se kolem dělo, jsme neřešili,“ konstatuje Josef Urban. „Byl tam jeden starší kluk, bylo mu patnáct nebo šestnáct let. Pokaždé, když mě potkal, tak mě napadal se slovy, že ví, že máme Beneše v komodě. Jeho vlastní otec řekl mému otci, ať si na něj dáváme pozor, že je nebezpečný,“ vzpomíná Josef Urban. Žádné jiné problémy rodiče podle něj neměli. Otec Antonín Urban choval husy, slepice a králíky. Matka Juliana Urbanová si vydělávala tím, že skládala za peníze uhlí. Otec se podle Josefa Urbana o politiku nikdy nezajímal. „Museli jsme si dávat pozor, co říkáme na veřejnosti,“ konstatuje ale pamětník, jak se žilo ve válečné době české rodině v Ústí nad Labem.  

Život mi zachránila hromádka s uhlím

V polovině prosince 1944 zasáhlo Ústí nad Labem bombardování. Američané chtěli přerušit železniční uzel, kterým Němci dodávali na frontu zbraně. Josef Urban tehdy seděl ve škole. Vzpomněl si, že mu otec vždycky říkal, aby se snažil při náletu dostat domů. Když tak ať je to zabije všechny. Podle pamětníka byly tehdy nízko mraky a na letadla nebylo vidět. Němci na ně pálili z ústeckého Střekova. Leží hned naproti Vaňovu, kde pamětník s rodinou žil. Odtud také s otcem sledovali záři, která se po nebi rozlévala při náletu na Drážďany.

Na prosincový nálet Josef Urban vzpomíná: „Když zahoukali – měli jsme třídu v přízemí – otevřel jsem okno, vyhodil tašku a utíkal jsem. Ve dveřích domů stávali lidi od civilní obrany, luftschutz, měli modrou přilbu. Za vodárnou za starým železničním mostem jsem zaběhl do parku. Utíkal jsem nahoru a běžel jsem cukrovarem. Tam byl dům, v jehož jednom rohu byla vrata. Doběhl jsem tam a ve druhém rohu toho domu spadla bomba. Tlaková vlna vyvrátila vrata přímo na mě. Začaly padat kameny, já jsem byl pod těmi vraty. Když to ustalo, vrata zvedli a tam stála moje matka. Vrata mě nepřimáčkla díky tomu, že vedle mě byla hromádka uhlí.“ 

V dubnu 1945 přišly další dva ničivé nálety

V úterý 17. dubna odpoledne a ve čtvrtek 19. dubna přišly další dva nálety Američanů. Byly mnohem ničivější – při druhém náletu v osmi vlnách zaútočilo na město padesát čtyři letadel. „Přímo nad naším domem to shazovali a táta mi říkal, že nemusím mít strach, že to poletí, kdo ví kam,“ vypráví pamětník. Podle něj bylo nutné otevřít v domě okna, aby je tlakové vlny nerozbily. Co se nepodařilo v prosinci 1944, povedlo se v dubnu 1945. Američané zasáhli železniční mosty a nádraží. Nejhůř podle Josefa Urbana zasáhlo bombardování dnešní Pražskou ulici a oblast kolem Větruše. „Domy za dráhou a pod kostelem byly hodně rozbité a sem tam zabloudila bomba i dál, do jiných míst. Nic hezkého to nebylo,“ líčí pamětník.

Prvních osvoboditelů se ženy bály

„Raději budeme žrát suché brambory, jen aby ta válka už skončila,“ říkali si podle Josefa Urbana lidé v dubnu 1945 v Ústí nad Labem. Do města přišla Rudá armáda 8. května. Podle pamětníka s sebou přinesla i vlnu násilí, převážně na ženách. Vojáci, kteří přišli v druhém sledu, už byli spořádanější. Pamětník vzpomíná: „Matka zrovna prala, já jsem seděl na schodu. Přišel ožralý Rusák. Stála zády k němu. Začal se o mámu otírat. Máma ho odstrčila, byla od rány. Tak on znova. Vidím to jako dnes: ždímala cíchu, něco mu řekla a praštila ho tou cíchou a on upadl. Nebyl moc velký. Sbalil se a šel pryč.“ 

Tábor sovětských vojáků byl v parku u vody, pod svahem, kde stál dům, ve kterém žila pamětníkova rodina. Za další dvě hodiny přišli dva důstojníci. Jeden z nich uměl trochu česky. Požádali Josefovu matku, jestli mohou někde přespat, že několik dní nespali. „Byl to mladý kapitán. Tak jsem šel k sousedce se zeptat, jestli u ní mohou přespat. Měla manžela na vojně, dvě děti a velký byt. Řekla, že ano, že půjde k rodičům nahoru. Spali dlouho, celý den. Matka jim poté, co se probudili, popsala, jak ji otravoval ruský voják. Řekli jí, že měla okamžitě přijít dolů, že to si nesmí dovolit,“ líčí událost Josef Urban. 

Sledoval jsem, jak zmlátili mladou Němku

Na předměstí Ústí nad Labem, v Krásném Březně, došlo 31. července 1945 k výbuchu v muničním skladu. To mělo za následek masové násilí proti německy mluvícím obyvatelům města. Na Mírovém náměstí, před hlavním nádražím, na Předmostí a na mostě přes Labe začal masakr německých obyvatel. Šlo je snadno identifikovat kvůli povinnosti nosit na ruce bílou pásku s písmenem „N“. Tehdy desetiletý Josef Urban v té době seděl ve Vaňově u Labe a chytal ryby. Když uslyšel výbuch, lekl se. Bál se, že se vrátila válka. Utíkal proto domů, tam ale nikoho nezastihl. Otec byl v práci a matka na nákupu. Vracel se tedy k vodě a cestou zaslechl křik. 

Všiml si dvou mužů a ženy, ukryl se proto raději do křoví. „Chytli holku, Němku, patřila k těm národním hostům. Bydleli v poslední vile u nás v ulici. Chytli ji a přehodili ji přes zábradlí, byly tam takové kamenné bloky. Žena ji mlátila, zřejmě hadicí. Byl to hrozný křik. Když ji pustili, vyběhla a ztratila botu. Bota odlétla ke zdi, jak se jde na dráhu. Pak odešli, já jsem byl ještě zalezlý za stromem v keři, bál jsem se vylézt. Když už jsem je neviděl, tak jsem vylezl, vzal botu a došel jsem dozadu, hodil jsem ji přes plot, tam, kde bydleli. Matka pak přišla domů a říkala, že ve městě je hrozný ‚cirkus‘. Jak viděli bílou pásku, tak je napadali.“  

Druhý den šel pamětník s matkou do Schichtových závodů, kde otec pracoval. Cestou se stal svědkem toho, jak český strážník u mostu přes Bílinu kontroloval Němce, kterému při kontrole sebral hodinky. Cestou pak Josef Urban viděl pod mostem přes Labe kočárek a v nedalekém zákopu čtvery boty. „Ti lidé nikomu neškodili. Táta mi vždycky říkal: ‚Chudáci si to odnesou a hajzlové z toho vyklouznou,‘“ konstatuje pamětník. 

Svoji ženu jsem poznal ve Veslařském klubu

V roce 1950 se Josef Urban vyučil v chemických závodech, v dnešním Spolku pro chemickou a hutní výrobu. O dva roky později začal veslovat ve veslařském klubu. „Hrál jsem fotbal, ale začal jsem ho hrát pozdě. Tak mě kamarád přesvědčil, ať začnu veslovat. Začal jsem v zimě, protože se dalo v takzvané bedně trénovat veslování i v zimě. V roce 1953 už jsem byl na mistrovství republiky v Mělníku,“ vzpomíná.  

Narukoval jsem k Pomocným technickým praporům

Kvůli očnímu onemocnění narukoval v roce 1954 Josef Urban na vojnu k Pomocným technickým praporům. Tři měsíce strávil v Karviné. Poté ho přeložili do Havířova, kde v rámci vojny dělal přidavače na stavbě. „První rok byl zoufalý. Velitel první roty při nástupu k praporu podává hlášení veliteli praporu. Jednou to hlášení neřekl správně, vždycky to zkomolil. Jmenoval se Josef Paulini,“ vzpomíná Josef Urban. Každé úterý a pátek museli absolvovat politické školení mužstva. „Byli tam kluci, většinou Moraváci, synové statkářů,“ říká pamětník. Jeden z nich měl potřebu práci sabotovat, Josef Urban mu ale domlouval, ať to nedělá, že ho jen zbytečně zavřou.   

Srpen 1968 mě zastihl na stavbě hotelu v Praze

V roce 1957 se Josef Urban seznámil ve Veslařském klubu se svou budoucí ženou Hanelore Zahourovou. Vzali se 24. září 1960. Dva roky nato odešel pamětník z ústecké chemičky do podniku Vodohospodářské stavby. V roce 1964 se manželům narodil první syn Petr. O rok později se rodina přestěhovala z Ústí nad Labem do Litoměřic. V srpnu 1968 pracoval Josef Urban na stavbě hotelu v Praze a líčí: „Při stavbě hotelu Intercontinental naproti právnické fakultě jsem pomáhal stavět opěrnou zeď. Jedenadvacátého srpna ve dvě hodiny ráno nás vzbudil ženský hlas na chodbě. Volal, že nás obsazují Rusáci. Slyšeli jsme, jak hučí letadla – bylo to hrozné.“ 

Pamětník se podle svých slov chtěl co nejdříve vrátit domů. Bál se o manželku, která byla se synem v Litoměřicích. Narození druhého syna očekávala v listopadu. Kamarád z Litoměřic ho ale před odjezdem ještě vylákal na pražské Václavské náměstí. Myšlenkami byl ale Josef Urban v Litoměřicích. „Kamarád cestou domů pořád z auta na Rusáky hrozil. Říkal jsem mu, ať toho nechá, že nás ještě zastřelí,“ usmívá se při vzpomínce Josef Urban. 

Hanelore Urbanová se při okupaci lekla tanku, který vjel na chodník. „Bydleli jsme v Litoměřicích Na Valech. Když Rusové přijížděli od Ústí, tam je zatáčka doprava kolem parku. Na čediči dostal tank smyk a jel levým pásem po chodníku. Při jízdě kolem našeho domu se vracel zpět na sinici,“ vzpomíná Josef Urban. Manželka pak podle něj kvůli srpnovým událostem porodila syna o měsíc dříve, v říjnu. 

Listopad 1989 přinesl hlavně svobodu slova

Rodina Josefa Urbana žila v Litoměřicích až do roku 1973. Poté se nastěhovali zpět do Čajkovského ulice v ústecké čtvrti Vaňov. Události listopadu 1989 sledoval pamětník s radostí a nadějí na lepší časy. Podle jeho slov byla sametová revoluce „příjemným a vítaným šokem“. Nejdůležitější se pro něj  stal návrat svobody slova. Ve Vodohospodářských stavbách pracoval Josef Urban až do roku 1995. Další rok pak kvůli zdravotním problémům s nohou strávil jako vrátný v budově policie v ústeckých Božtěšicích. Do penze odešel v roce 1995. V roce 2025 žil v Ústí nad Labem.