František Urban

"V roce 1960 pořádalo ministerstvo zemědělství, ministrem byl tehdy Štrougal, U Hybernů velkou výstavu, která se jmenovala 'Lesy musí žít'. Ministr Štrougal byl na zahájení. My jsme jako studenti pátého ročníku dostali jako povinnost tam týden nebo 14 dní pracovat jako průvodci. A samozřejmě že nejlepší studenti šli do první várky. Takže já jsem se do té první várky dostal s dalšími šesti studenty, kteří provázeli Štrougala a podobné lidi a ty oficiální hosty. Někteří z těch oficiálních hostů měli velmi kritické připomínky k tomu, kam naše lesnictví kráčí a co se všechno dělá. My jsme samozřejmě se toho zúčastnili jako studenti, získávali jsme tím vlastní vědomosti. Pamatuji se na jednoho krajského ředitele, který byl hrubě nespokojen s motorovou pilou, kterou tady vyvinuli někde ve Vodňanech. A já mu říkal: 'Tak to odmítněte, pane řediteli, odmítněte ji brát,' a on říkal: 'Já musím, já ji musím brát, je to příkaz!' A tak dále..."

"Mně bylo vždycky líto té opuštěné krajiny po odsunu Němců. Víte, to byla hrůza, tamty baráky. Já jsem potom na Šumavě pracoval jako taxátor, když jsem byl v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, pracoval jsem v Boubínské oblasti, a tam ty polorozbořené vesnice, zplanýrované vesnice, ty zbytky toho německého obyvatelstva, na samotách, někteří byli velice solidní, velice slušní lidé, se kterými se dalo výborně hovořit, často mnohem lépe než s některými dosídlenci, kteří byli velmi různého druhu. Neříkám, že všichni, někteří byli slušní, velmi slušní. Nedělal jsem rozdíly mezi Němci a Čechy. S některými jsem se i těžko česky domlouval. Musel jsem oprašovat své špatné znalosti němčiny, abych se domluvil třeba s jedním bývalým hajným například. Bylo to výborné, velice dobře jsme si rozuměli, bylo to dobré. Většinou stejně všichni odešli v letech 1964 a 1965, když se mohli vystěhovat. Skoro všichni odešli do Německa. Zrovna tento hajný mi říkal: 'Já musím, ty moje holky chtějí do Mnichova.'"