Irena Truplová

* 1943

  • „Vyprávěli, že dědeček Parfenjuk jim (partyzánům) vozil nějaké brambory, obilí a chleba. A o mém tatínkovi řekli, že byl spojka, že jim pomáhal. To už tam byla zformovaná brigáda generála Ludvíka Svobody a u nás byl štáb, generál Kovpak a ostatní. Bydlel tam Antonín Tichý, který pocházel tady z Poruby. Už se tam formovala ta armáda. Přišlo udání, že je otec spojka a že pomáhá. Tak celou rodinu, kdo se jmenoval Parfenjuk, sebrali. Bylo jich sedm. Tatínka vzali z divadla, odvezli ho do věznice v Lucku. Bylo to koncem prosince a 14. ledna je pro výstrahu popravili. Před tím tam ještě moje maminka s náma na rukou šla spolu s babičkou. Šla poprosit, že tam má svého manžela a ta babička Parfenjuková, že tam má syna. Ten jeden, co to tam hlídal, babičku zkopal. Takže máma nás chytla a utíkala pryč. Pak jsme se dozvěděli, že je v noci postříleli. Nemohli naší mamince ani babičce vystavit úmrtní list. Jak přišla sovětská armáda, tak se otvíral hrob a byla identifikace těch mrtvých. Moje maminka tam nešla, ale babička šla a poznala Adama podle prstýnku, který dostal.“

  • „Přišel rok ’47 a začalo se hovořit, že bude reemigrace volyňských Čechů. Ale Ukrajinců ne a ze smíšených manželství taky ne. Všechno vyřizovala maminčina sestra Nasťa a přihlásila tam i moji mámu. Takže se to všechno dělalo tajně. Když už byl v dubnu 1947 přistavěn poslední vagon, protože všichni už odjeli, a ještě tam byl poslední vlak, kde už měli jet ti poslední. Tak nás vzala na záda a utíkala. Tam už ji čekali a nastoupila do vlaku. Utekla v noci, bez dokladů, bez ničeho. Jeli jsme čtrnáct dní. V Čopu jsme stáli a to už si pamatuju, to nám byly čtyři roky. Spali jsme na takové bedně s obilím. S náma byla černá kráva Mura. Když jsme přijeli do toho Čopu a tam jsme čtrnáct dní stáli, já jsem tam viděla jenom samé vojáky a zdravotní sestry v bílém. A ty nám začaly dávat čokoládu, kakao, vitamíny a všechno možný. A my jsme to nechtěli, my jsme to plivali, protože jsme to nikdy nejedli. Měli jsme tam jenom brambory, mlíko a buchty. Máma říkala, že jsme tam nic jinýho neměli.“

  • „Strejda posílal z Afriky balíky, peníze. Vždycky přišli tajní. To si pamatuju jako dneska. Měli jsme po Němcích takovou velkou trojdílnou skříň. Všechno nám rozházeli a všechno sebrali. Ale oblečení nám nevzali. Oni ty balíky fotili. On nám to vždycky zašil do košile, dolary nebo zlato, a pro to si přišli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Opava, 05.06.2013

    (audio)
    délka: 01:32:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ukrajinského otce jí popravili nacisté

Irena Truplová v mládí
Irena Truplová v mládí
zdroj: archiv pamětnice

Irena Truplová, dívčím jménem Parfenjuková, se narodila v roce 1943 v Josefíně v polské části Volyně. Její maminka pocházela z komunity volyňských Čechů a otec byl Ukrajinec. Paní Ireně nebyl ještě ani rok, když otce Adama Parfenjuka společně s dalšími příbuznými za pomoc partyzánům popravili nacisté. Dědu zase zastřelili banderovci. Její matka potom v roce 1947 tajně reemigrovala do Československa, kde měla jako vdova bez prostředků velmi těžké začátky. V roce 1961 se paní Irena provdala za Stanislava Trupla, který pocházel ze Soběslavi a jeho otec strávil jako živnostník v padesátých letech po vykonstruovaném procesu pět let ve vězení. Irena Truplová se v roce 1977 stala vedoucí kádrového a personálního oddělení v čokoládovně Opavia Opava. Vykonávala také funkci předsedkyně ZO ROH a v roce 1979 byla zvolena do funkce tajemnice Okresní odborové rady v Opavě, kde zůstala až do roku 1988. Kvůli této funkci vstoupila do komunistické strany a také absolvovala odborné odborové vzdělání a na půl roku odešla studovat Vysokou školu odborovou v Moskvě. V roce 1988 se Irena Truplová stala předsedkyní OOR v Opavě a tuto funkci vykonávala až do zrušení OOR po pádu komunistického režimu. Dnes žije v Opavě a aktivně pracuje pro Český svaz bojovníků za svobodu a Československou obec legionářskou v Opavě.