Antonín Tropek

* 1938

  • „Táta mě odvedl tam nahoru, měl to nějaký Čech, také truhlář to byl, ale z Prahy, ale šikovný chlap to byl, tak ho tam dali dělat mistra, tak mě tam táta... tady byl hotel Praha a hotel Casino, dvě hospody. Casino se říkalo, že je německé, a hotel Praha že je český, ale mohlo se procházet a táta se s tímhle mistrem znal, tak mě tam vzali. Dělal tam jeden starý Němec, nějaký Lorenc, bydlel tamhle v Horních Lubech, jak se jede na Německo nahoru. Tak ten dělal ty mistrovské součástky. Tak mě k němu přifařili a skoro osm měsíců jsem se to učil. Pak jsem se... a do vojny jsem tam byl. Bylo nás tam šestnáct ‚součástkářů‘, starý Němci i Němky, starý babičky, ty už některé měly před důchodem, hodný lidi to byli, mě přijmuli jako svého syna. Já si nemůžu stěžovat, že by dělali nějakej rozdíl, že jsem Maďar nebo Slovák nebo tohleto, to nemůžu říct. V tu dobu to neexistovalo.“

  • „To bylo asi osm fabrik tady, větší dílny, rozstrkané, když jsme sem přijeli, tak v jedné hale, po celém městě, to bylo rozstrkané. A ještě tam byli Němci, domácí dělníci. A třeba táta dostal u nějakého – Jakub Winter se to jmenovalo – ještě ta hala stojí... Tam byla truhlárna a tam dělali pouzdra. A bednárna, do čeho potom balili nástroje. Tak táta tam dostal ještě s tímhle pánem práci. A ten náš soused, to byl strojní zámečník, tak ten dostal u Müllera, tam dělali kovosoučástky na nástroje, mechaniky a takové věci. No a takhle se to potom po těch dílnách, kdo co dělal, tak někteří šli normálně do výroby, a takhle se to rozprsklo po celém městě.“

  • „Tak přišlo oznámení, že se máme dostavit na letiště v Budapešti. Tam už byli Rusáci, tedy ruští vojáci, a měli tam přistavené ty americké ‚unrovky‘, já nevím, jak se jmenovaly, ale to byly velikánský auta, na to nás naložili a vezli nás na Slovensko, do Komárna. A předtím bratr, ten už tam vychodil obecní školu a měl chodit do první měšťanky, ale že neuměl slovensky, tak musel o dva měsíce dřív jít do Komárna do internátu. My jsme potom přijeli do Komárna, tam nás navagonovali a dostali jsme tam večeři, vyspali jsme se a pak nás dali po dvou rodinách do vagonu a vezli nás jako transport nahoru, celé Slovensko, Morava, tak nahoru. Jak jsme už vyjeli ze Slovenska, tak táta, ten uměl slovensky, protože byl starší, tak se potom ptal, jak je to možné, že my jsme chtěli zpátky do rodiště, kde se táta narodil, a děda. A bylo mu řečeno, že jsme dosídlenci do pohraničí. Ale to my jsme vůbec nevěděli...!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Luby, 28.04.2025

    (audio)
    délka: 01:03:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Staří Němci mě přijali jako syna

Antonín Tropek, 28.  dubna 2025, Luby
Antonín Tropek, 28. dubna 2025, Luby
zdroj: archiv Paměti národa

Antonín Tropek se narodil 29. dubna 1938 v Budapešti. Tatínek pocházel ze Slovenska, maminka z Jugoslávie. Po válce využili rodiče možnost vrátit se do Československa. Chtěli zpět do otcova rodiště, ale vlak repatriantů je odvezl přes celou republiku až do Lubů u Chebu. Byl to šok, přesto se rodiče s nečekanou situací nakonec dokázali vyrovnat. Zůstali. Otec získal zaměstnání ve výrobě houslí a maminka uklízela. Syn Antonín začal v Lubech chodit do školy. Spřátelil se s chlapci z rodin německých starousedlíků, kteří nešli do odsunu, aby zachovali řemeslnou tradici výroby houslí v regionu. Od malička se mu líbila výroba součástek na hudební nástroje, rád pozoroval práci starých mistrů na soustruhu. Obrábění a vůně dřeva mu učarovaly. Vyučil se výrobcem součástek a celý život spojil pracovně s podnikem Cremona Luby. V roce 2025 žil Antonín Tropek v Lubech.