Antonín Tropek

„To bylo asi osm fabrik tady, větší dílny, rozstrkané, když jsme sem přijeli, tak v jedné hale, po celém městě, to bylo rozstrkané. A ještě tam byli Němci, domácí dělníci. A třeba táta dostal u nějakého – Jakub Winter se to jmenovalo – ještě ta hala stojí... Tam byla truhlárna a tam dělali pouzdra. A bednárna, do čeho potom balili nástroje. Tak táta tam dostal ještě s tímhle pánem práci. A ten náš soused, to byl strojní zámečník, tak ten dostal u Müllera, tam dělali kovosoučástky na nástroje, mechaniky a takové věci. No a takhle se to potom po těch dílnách, kdo co dělal, tak někteří šli normálně do výroby, a takhle se to rozprsklo po celém městě.“

„Tak přišlo oznámení, že se máme dostavit na letiště v Budapešti. Tam už byli Rusáci, tedy ruští vojáci, a měli tam přistavené ty americké ‚unrovky‘, já nevím, jak se jmenovaly, ale to byly velikánský auta, na to nás naložili a vezli nás na Slovensko, do Komárna. A předtím bratr, ten už tam vychodil obecní školu a měl chodit do první měšťanky, ale že neuměl slovensky, tak musel o dva měsíce dřív jít do Komárna do internátu. My jsme potom přijeli do Komárna, tam nás navagonovali a dostali jsme tam večeři, vyspali jsme se a pak nás dali po dvou rodinách do vagonu a vezli nás jako transport nahoru, celé Slovensko, Morava, tak nahoru. Jak jsme už vyjeli ze Slovenska, tak táta, ten uměl slovensky, protože byl starší, tak se potom ptal, jak je to možné, že my jsme chtěli zpátky do rodiště, kde se táta narodil, a děda. A bylo mu řečeno, že jsme dosídlenci do pohraničí. Ale to my jsme vůbec nevěděli...!“