Marta Talmanová

* 1924

  • „Já jsem v životě nebyla komunista. My jsme byli opravdu normální, obyčejná, spíš chudší rodina. Ale moje máma, ta se strašně angažovala pro stranu národně socialistickou. To byl prezident Beneš, ten byl její hlava, pokud nebyl prezidentem, tak byl hlava tý strany. A máma byla pro to úžasně zapálená a jako se v tom hrozně vyžívala. No a když já jsem byla v (nemocenské pojišťovně – pozn. ed.), přišel rok 1948. A na tej pojišťovně tak jeden horlivec, byl to taky straník jiný národní strany, tak rozdával přihlášky (do KSČ). A položil přihlášku a řekl: ‚Pokud nepodepíšeš, tak si to sama (dávej za vinu), když tě vyhodí.‘ Tak já jsem to teda taky podepsala. A teď máma, první bylo, že máma řekla: ‚Prosím tě, to jsi snad neudělala?‘ Já jsem říkala: ‚No, udělala.‘ – ‚Tak to nevím, jak jako si to srovnáš.‘ No a pak jsem tedy byla, nějak to bylo v únoru hned, nosil ty přihlášky. A potom na jaře hned, to už jsme byli v té okresní (pojišťovně), byly takové prověrky, to vy si nemůžete pamatovat. Ale to dělali, jako pracující lid dělal prověrky. A já mezitím jsem říkala: ‚Vždyť já jsem to nechtěla.‘ A jeden, kterej to taky podepsal, ten říkal: ‚No tak, Marto, to není žádnej problém. Tak vystup.‘ Já jsem říkala: ‚Já vystoupím.‘ A on říkal: ‚No já jsem taky vystoupil a vidíš, jsem tady.‘ A já říkala: ‚Co jste napsal?‘ On říkal: ‚No, napsal jsem tam, že nejsem dost silnej, abych mohl zvládat úkoly, který mi strana ukládá.‘ Já jsem říkala: ‚Príma. Já to opíšu.‘ A mezitím přišla ta prověrka. A já jsem si říkala: ‚Tak já to rovnou řeknu na tý prověrce.‘ Tak se mě ptali, proč jsem vstoupila do strany. A já říkám: ‚No, protože přišel pan Divíšek a dal nám legitimace, s tím, kdo nepodepíše, ať si to teda vezme, když ho vyhodí.‘ A tamten jeden soudruh z tý pojišťovny říkal: ‚No, Marto, to ne snad.‘ A já jsem říkala: ‚Ale jo. Tak to bylo. Vždyť vy to dobře víte.‘ Já mu vykala. A on říkal: ‚To, to, to.‘ On mi říkal ten z těch pracovníků: ‚A proč jste byla ve straně nársoc?‘ A já jsem říkala: ‚No tak, byla to strana Eduarda Beneše a toho jsem pokládala nebo pokládám za velice solidního, záslužnýho člověka.‘ A on říkal: ‚No, soudružko, tak já nevím, ale myslím si, že to s tím vaším (členstvím) není nějaký...‘ Já jsem říkala: ‚Já tadyhle dávám výpověď (z KSČ).‘ A on to přečetl a říká: ‚Jo? Že nejste silná na ty úkoly?‘ Já jsem říkala: ‚Ano, přesně tak.‘ No a nestalo... Já jsem říkala: ‚Teď jsem zvědavá.‘ Tomu, co říkal: ‚No tak to snad nebylo, soudružko, ne?‘ A já jsem říkala: ‚I bylo.‘ Já jsem říkala: ‚Teď jsem zvědavá, jak se zachováte. Jestli opravdu teda zůstanu.‘ No, zůstala jsem. Dokonce když jsem potom měla děcko, chlapce, tak mi psali, ona byla krátká mateřská dovolená, ještě než vypršela, tak mi psali, jestli bych mohla asi o čtrnáct dní dřív nastoupit. A já už jsem tam nenastoupila.“

  • „V osmatřicátým byl nakonec poslední slet sokolskej. A mně bylo čtrnáct let, takže já jsem vlastně neměla jet. Ale protože jsem byla dobrá cvičenka, tak mne zařadili mezi dorostenky. A na to nezapomenu. To jsme cvičily, ještě v těch řízách sokolskejch, měly jsme, to cvičení bylo s takovýma bílýma, měly to být jako blatouchy, žlutý kytky. A ty jsme měly uvázaný a potom jsme je jako rozvíraly. A když jsme nastoupily, my jsme jako ty mimopražský cvičily až druhý den, ne ten hlavní den. A ta náčelnice, když jsme nastoupily, tak říká… nezlobte se, ale mě to dojímá ještě teď… A tak říkala: ‚Dorostenky, musíte vydržet, pan prezident vás chce ještě jednou vidět a je už na cestě sem.‘ Tak jsme stály a čekaly. Potom se ozvala ta prezidentská fanfára... A potom, když jsme docvičily, tak nám řekl: ‚Dorostenky, děkuju vám.‘ A bylo to takový... Mně se ten stadion zdál strašně velkej. A potom když jsem cvičila v osmačtyřicátým jako žena, cvičila jsem ve třech (sestavách – pozn. ed.), tak už se mi to tak velký nezdálo. Ale to bylo taky ještě hezký, v tom osmačtyřicátým. To už sice jako se na nás nedíval (prezident). Taky jeden hezkej (zážitek) jsme měli, když jsme sjížděli Lužnici. A jeli jsme podél Sezimova Ústí, tak jsme tam zastavili všechny lodě. A holt se tam stálo a něco jsme volali, už nevím co. Asi jsme mu přáli zdraví. Přišla paní Benešová a říkala, že manžel odpočívá a že nám vzkazuje, abychom se drželi.“

  • „A vy jste tedy chodili do toho bunkru s tím pancéřem nahoře?“ „Ano. To nemělo vůbec... Nakonec když začal nálet, tak to mělo třeba – vypnuli i elektriku, takže tam byla hrozná tma. Teď se stalo, že Polky pochopitelně neměly (propustku – pozn. ed.) a že při přímým náletu tu Polku, když zjistili, že nemá tu legitimaci, tak ji vyhodili.“ „A to jste tedy měli všichni z toho lágru, nebo to se chodili nějak různě (do krytu)?“ „Ne, jenom Češi.“ „Aha, takhle.“ „Jenom Češi. Ani Polky, ani Francouzky, ani Italky to neměly (legitimaci do bunkru), to jsme měly jenom my.“ „A ti ostatní teda chodili někam jinam do krytu?“ „No.“ „A to byly teda ty, jak jste říkala, že byly jenom písečný, že to bylo jenom zasypaný pískem?“ „Ano. To kluci měli vykopaný hrozný díry. A já jsem taky jednou, bylo tak nádherně a byly jsme na tom baráku jenom s tou Ryntovou. A ona říkala: ‚Ty zas půjdeš do krytu. Hele, jak je nádherně. Pojď taky na tu poušť.‘ Ono se tomu říkalo poušť. Tak tam byly akorát sem tam nějaká bříza, protože na tom písečným se žádná ta vegetace nijak neudržela. Takže tam kluci měli vykopaný díry – navršený. No a když by něco přišlo, tak honem schovat se do tý díry. Ale to bylo úplně málo platný. A ono bylo opravdu krásně, já jsem si lebedila, že jsem nešla do bunkru. A oni nejdřív letěli ti stíhači a teď na ně samozřejmě stříleli a ony byly takový obláčky. A bylo to strašně hezký. A oni přeletěli, já jsem říkala: ‚Jé, to je škoda, už nejsou obláčky.‘ A ten jeden mládenec říká: ‚No, tak se jenom koukni, jdou velký mraky. Už je po obláčkách, jdou mraky.‘ A ono skutečně – bombarďáky. A zajímavý je, ten chlapec furt seděl na tej (haldě), co se vyházel ten písek, a říkal, já jsem samozřejmě byla hned první dole v tej díře, a on říkal: ‚Tuta není na nás. Tu slyším, jak letí.‘ A zase říkal: ‚Tuta taky na nás nejde.‘ To je zajímavý, že ta (střela), která by měla nás trefit, tak ta nebyla slyšet. No a tam asi tenkrát jich hodně vodneslo mrtvejch. A i Čech – dva Češi. No ale já zase po tomto zážitku jsem řekla, ať je, jak chce, tak já půjdu do toho krytu.“

  • „My, když jsme se tam přistěhovaly, tak první noc a ráno děvčata... Já neměla zřejmě jejich tu krev, kterou rády (štěnice), takže na mne moc nešly. Ale tam byly tak pokousaný. Takže jsme si žádaly přes toho našeho tlumočníka, aby nám vydezinfikovali ten náš lágr, tu cimru. No vedle nás v dalším baráku byly Francouzky a ty se jenom chechtaly. Ty říkaly: ‚No, to teda děláte...‘ Protože my jsme vyházely ty slamníky a to. A ony říkaly: ‚To děláte zbytečnou práci. My jich máme plno a ty si přelezou na nový.‘ Takže byla to pravda. My jsme právě tu noc, co... tak jsme spaly, kde byly Rusky. Ty teda chodily do práce taky pod vojenskou kontrolou. Tak jednu noc jsme tam byly na tom lágru a byly jsme strašně rády, že už jsme (pryč).“

  • „Takže jsme vyfasovali buřty a chleba a jelo se. V Drážďanech jsme přestupovali a jeli jsme do Braunschweigu. Byla to letecká společnost Biessing. A nevím, jak se to stalo, byly tam většinou děvčata ze zemědělství. A já ještě s jednou, která měla maturitu na dívčím gymnáziu, tak jsme byly zařazeny ne do dílny, ale do kontrolního (místnosti), kde jsme kontrolovaly ozubený kolečka. Byla to hrozně únavná práce, protože jsme zjistily, že třeba jednu bednu těch koleček už kontrolujeme asi potřetí. No, úmorný to bylo, protože jsme dělaly dvanáct hodin denně. A mezitím samozřejmě byly nálety, a to velice často, protože Braunschweig byl velmi často bombardovanej. A měly jsme jedinou výhodu, že jsme dostali... Měli jsme tam svýho tlumočníka, kterej prostě, pokud jsme si my nedovedli poradit, tak ten nám to přetlumočil a snad i leccos vyřídil. Ale já jsem ho celkem nepotřebovala. A měli jsme tu výhodu, že jsme dostali legitimace do bunkru, kterej se mi zdál... To prostě byla železobetonová krychle, bez oken, beze všeho – stavba. A my jsme mohli jenom do druhýho poschodí, to už bylo jako nejvýš. A na tej stavbě byla taková pancéřová deska, která, když ten bunkr dostal přímej zásah, tak to udělalo ďumku akorát, jako když se hrajou kuličky.“

  • “U mne v baráku bydleli Macháčkovi. Pan Macháček byl archivář plzeňského muzea a měl dceru. Vždy jsem říkala: ,Milena se asi nevdá.’ A ona byla jedna z prvních, která si našla Američana. Byl to profesor na vysoké škole. Velice brzy odešla do Ameriky. Pak jsem také znala případ, že dívka chodila s Američanem, měla s ním syna. On odjel do (Spojených států) a ona pořád čekala na povolení k vycestování a nedočkala se ho.”

  • “Nejdřív jsem pracovala v hotelu Škoda, než jsem přešla do Uralu. Tam jsme měli číšníka, který byl potomek (amerického vojáka), byl černý. Jmenoval se Bob a měl v sobě (určitý půvab), když šel po place, měl úžasný pohyb. Velice často za ním jezdily Holanďanky nebo Němky. Jednou měl asi tři měsíce dovolenou a jel za otcem do Ameriky.” “Legálně?” “Asi ho táta pozval, musel, protože jinak by se tam nedostal. Všichni jsme říkali: ,Bob už se nevrátí.’ Ale Bob se vrátil.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 10.08.2009

    (audio)
    délka: 01:25:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Už je po obláčkách, jdou mraky. A ono skutečně - bombarďáky

Marta Talmanová
Marta Talmanová
zdroj: Eva Palivodová

Marta Talmanová, rozená Čermáková, se narodila 5. dubna 1924 v Plzni. Narodila se do středostavovské vlastenecky zaměřené rodiny. Také Marta byla aktivní členkou Sokola, zúčastnila se všesokolských sletů v letech 1938 a 1948. Po skončení měšťanky absolvovala obchodní školu a nastoupila jako písařka ve Škodových závodech v Plzni. Od dubna do září 1944 byla nuceně nasazena na práci do Německa, pracovala na kontrole ozubených kol pro leteckou výrobu v Braunschweigu u Hannoveru. Od září 1944 byla pracovně nasazená v továrně Avie v Praze a ve Škodových závodech v Plzni. Po válce pracovala v nemocenské pojišťovně. V roce 1948 měla zkušenost s KSČ a prověrkami. Po narození dítěte s ním byla několik let doma, potom byla zaměstnána v hotelu Škoda a v hotelu Ural v Plzni, kde pracovala jako účetní až do odchodu do důchodu v roce 1992. Byla také ve výboru Svazu nuceně nasazených, kde dělala pokladní.