Ing. Stanislav Synek

„Doprovod spočíval ve dvou Toyotách, které s námi jely a byly nám nápomocné. Pak se ukázalo, že to bylo z mnoha důvodů velice pozitivní. Ale vyřízení této záležitosti trvalo přibližně měsíc. Byli jsme v Pekingu – pro nás to bylo velice vítané, že najednou jsme byli ubytovaní v hotelu, a ne v tom stísněném autě, kde už jsme toho měli plné zuby – a užívali jsme si tam života. Tam to je všechno naprosto jiné – tam ještě byly ty hutongy, takové ty nízké baráčky nekonečné, vařilo se na ulici, všechno na kolech. Tam byl obrovský bulvár, široký, kde jezdila samá kola, občas projela jedna limuzína – tam, kde dneska jezdí v mnoha, mnoha proudech auta. To bylo strašně zajímavé pro nás, z hlediska cestovatelského úžasná věc. Tak se to (povolení) vyřizovalo a my jsme poznávali (Peking) a najednou – my jsme nic ani nevěděli – ale najednou vidím, že jde nějaký průvod. Bylo tam třeba padesát, sto lidí a nesli nějaký transparent. To bylo docela divné, bylo vidět, jak lidé úplně zírali. A tohle jsme měli možnost sledovat, jak to narůstá, den po dni. To bylo vlastně úžasné štěstí, že nás to potkalo, že jsme tam byli v tu dobu a na tak dlouho. Kdybychom to povolení dostali hned, tak bychom zase jeli; takhle jsme tam měsíc byli, a mohli jsme to sledovat. A to bylo úžasné, jak to pak rostlo. Pak jsem byl v té jedné demonstraci a tam bylo myslím dva miliony lidí. To bylo něco nepředstavitelného. Z těch malinkých rozměrů, jak to vyrostlo. Bylo to i svým způsobem nebezpečné: třeba na tom náměstí Nebeského klidu, tam jsou vládní budovy a tam byly tyto davy. A pak tam byli ozbrojenci, vojáci nějací, co to střeží. Násilí se nekoná, ale kdyby někdo, nějaký provokatér, něco spustil, tak začnou střílet a nastala by panika. A v podstatě každý ten Číňan měl kolo. Teď si to představte – dva miliony lidí s koly, jak by se ušlapali. To by bylo něco hrozného. Tohle jsme všechno viděli, jak to vyrostlo. Pak přišla doba prázdnin školních, tak se to uklidnilo, studenti se začali rozjíždět domů, poklesla ta činnost.“

„Při odjezdu do zahraničí se musela odevzdat vojenská knížka a zase si ji potom po návratu vyzvednout. Šel jsem si ji vyzvednout a tam jsem se setkal s překvapením. Vojenská knížka mi byla vrácena, ale jak jsem prodělával vojenskou přípravu na vysoké škole, tak jsem postupně dosáhl nějakých hodností, až nadporučíka. Hned na titulní straně je seznam hodností – začíná to vojín, svobodník, desátník, atd. atd., až do toho nadporučíka. A vždy je u toho datum od kdy. To bylo červenou tužkou přeškrtnuté a pod tím bylo napsáno ´vojín´. Čili jsem byl degradovaný. Což tedy jsem si říkal: ´No tak dobře, na tom nezáleží, jestli mám hodnost nebo nemám, je mi to celkem jedno. Ale není mi to zas tak úplně jedno.´ Protože když je někdo vojín, tak může klidně jezdit do zahraničí. Ale když je někdo vojín zbaven hodnosti důstojnické, to je velice podezřelé. Čili jsem si sedl a napsal jsem stížnost na ministerstvo. Dopadl jsem tak, že si mne předvolali, a dostal jsem tu svoji vojenskou knížku a skutečně bylo přeškrtnuto vojín a bylo tam napsáno nadporučík Československé lidové armády. Což jsem si připadal, když jsem odcházel z ministerstva, tak jsem měl takový vítězoslavný pocit. Říkal jsem si, že takový pocit nemohl snad mít ani Stanley, když objevil Livingstona na pobřeží jezera Tanganika po mnohaměsíčním pátrání. Dokonce jsem dostal pas – vojenskou knížku jsem dostal na vojenské správě a pas jsem si vyzvedl na Ministerstvu vnitra a mohl jsem tedy cestovat. Dostalo se mi zadostiučinění a tím, že jsem se ozval, tak moje argumenty byly uznány. Takže pak už jsem zase cestovat normálně mohl.“