Aleš Svoboda

* 1956

  • „V ten den, kdy to bylo, tak já jsem věděl, že to je, a divil jsem se, proč je kolem těch kolejí tolik podivných lidí v obleku. Buď to byli tlustí hoši, kteří vypadali, že někde přišli z jatek, anebo to byli hubení, podivně nemocně vypadající typy. A jedna věc mi přišla zvláštní – že jak měli ty obleky, tak měli tady v klopě barevný špendlík, jo, barevný špendlík. Pak jsem se nějak domákl nebo vím, že to byl ten způsob, jak se měli poznávat, že jsou z StB. Tak oni to měli rozestavěné kolem nás a já jsem si říkal, že se nepodělám, že se půjdu podívat na ten hřbitov. Takže jsem šel dolů, na Markétě byly plochodrážní stroje, zrovna v tu chvíli měli jako cvičení, že tam tůrovaly stroje, byl to šílený hluk. Nad tím kroužil vrtulník, zase další hluk, tam prostě nebylo slyšet vlastního slova. Já jsem šel na ten hřbitov, kde byli ti lidi z Charty, a byly tam k tomu nějaké řeči, které samozřejmě nešly vůbec identifikovat, co kdo říká, pokud jste nestáli dva kroky od něj.“

  • „U nás na fakultě chodili právě ti – já si je docela vybavuju – takoví podivní hoši, kteří vládli tím SSM na té škole a už měli nakročeno do strany. A teď měli to chování trošku nadnesené a chodili v těch oblecích. Já jsem byl na koleji na Větrníku, něco jsem si tam dělal, dokonce jsem se možná učil, a zaťukal někdo. A přišel, jako že: ,Tak my tady máme prohlášení proti Chartě, podepiš nám to tady.‘ A to byl takový zlomový moment pro mě, protože jsem si říkal: ,Tak dobře, tak ale tohle já nedám.‘ Já jsem věděl, co v té Chartě je, a že to nemůžu podepsat. Takže já jsem zvolil takovou tu trapnou strategii, řekl jsem jim: ,Dobře, dejte mi, co tam je, a podle toho já vám řeknu, že to odsuzuju, nebo ne.‘ Hoši byli namydlení, tak se stáhli a vystřelili.“

  • „Ten se stal ředitelem, ten pozemkář, ta pořádková zástupkyní. A pamatuju si, že přes dveře, když jsme měli vyučování, byl odvolaný ten pan třídní Zíta. A přes ty dveře jsme slyšeli strašný řev, nadávky nebo prostě hádání, takové silné. Z toho pak vyplynulo to, že odešel, že musel odejít, a šel pak, tuším, do nějakých těch Vodovodů a kanalizací pracovat. Takže zase takový ten postup toho, že ze začátku v pohodě šikovný učitel, měli jsme ho rádi, uměl věci vysvětlit, a teď najednou tam začnou dominovat ti, kteří tak úplně nejsou tihle dobří, ale pořád ještě tam zůstávali někteří učitelé, se kterými šlo vyjít a nebyli úplně podivní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Poděbrady

    (audio)
    délka: 59:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Došlo to do absurdního momentu, kdy jsme měli odsoudit Chartu, jejíž znění se nikde nesmělo objevit

Aleš Svoboda, 1975
Aleš Svoboda, 1975
zdroj: archiv pamětníka

Aleš Svoboda se narodil 10. února 1956 v Mostě. V roce 1968 se stěhoval s matkou a sestrou do Poděbrad. Během invaze v roce 1968 pomáhal roznášet protirežimní letáky a na začátku normalizace sledoval, jak vyhodili jejich oblíbeného třídního učitele z kádrových důvodů. Po střední škole nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK) v Praze, odmítl podepsat Antichartu a vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ). Z dálky se byl podívat na pohřeb Jana Patočky. Po absolvování vysoké školy pracoval v Supraphonu a věnoval se malbě, kterou postupně mohl i vystavovat. Po sametové revoluci pracoval v Národní galerii a učil na vysokých školách. V roce 2024 žil v Poděbradech.