Aleš Svoboda

„U nás na fakultě chodili právě ti – já si je docela vybavuju – takoví podivní hoši, kteří vládli tím SSM na té škole a už měli nakročeno do strany. A teď měli to chování trošku nadnesené a chodili v těch oblecích. Já jsem byl na koleji na Větrníku, něco jsem si tam dělal, dokonce jsem se možná učil, a zaťukal někdo. A přišel, jako že: ,Tak my tady máme prohlášení proti Chartě, podepiš nám to tady.‘ A to byl takový zlomový moment pro mě, protože jsem si říkal: ,Tak dobře, tak ale tohle já nedám.‘ Já jsem věděl, co v té Chartě je, a že to nemůžu podepsat. Takže já jsem zvolil takovou tu trapnou strategii, řekl jsem jim: ,Dobře, dejte mi, co tam je, a podle toho já vám řeknu, že to odsuzuju, nebo ne.‘ Hoši byli namydlení, tak se stáhli a vystřelili.“

„Ten se stal ředitelem, ten pozemkář, ta pořádková zástupkyní. A pamatuju si, že přes dveře, když jsme měli vyučování, byl odvolaný ten pan třídní Zíta. A přes ty dveře jsme slyšeli strašný řev, nadávky nebo prostě hádání, takové silné. Z toho pak vyplynulo to, že odešel, že musel odejít, a šel pak, tuším, do nějakých těch Vodovodů a kanalizací pracovat. Takže zase takový ten postup toho, že ze začátku v pohodě šikovný učitel, měli jsme ho rádi, uměl věci vysvětlit, a teď najednou tam začnou dominovat ti, kteří tak úplně nejsou tihle dobří, ale pořád ještě tam zůstávali někteří učitelé, se kterými šlo vyjít a nebyli úplně podivní.“