Jindřich Strauss

* 1939

  • „Celá tátova rodina byla levicově založená. Když nacisti zabrali Sudety, zavolal si tátu inspektor Köhler v Děčíně a říkal: ,Staussi, co s váma? Vy nejste zakládající člen strany, vy nejste čestný člen strany, vy vůbec nejste člen strany. Straussi, vy půjdete zpátky k lopatě.‘ Tak táta šel podbíjet pražce. Uplynul nějaký ten rok, táta se zase vypracoval a už nemusel podbíjet pražce, už byl u váhy, Němci napadli Rusko a táta řekl: ,To si Churchill setře pot z čela.‘ Köhler si ho znova zavolal a povídá: ,Staussi, vy neumíte držet hubu, jdete zpátky k lopatě!‘ Pak Němci potřebovali železničáře v Rusku, Köhler si ho potřetí zavolal a řekl: ‚Straussi, máte na výběr: Wehrmacht, nebo nastoupíte jako železničář v Rusku a dostanete zpátky svoji funkci.‘ Táta přijal Rusko, a dokud Němci nemuseli opustit Ukrajinu, sloužil za Dněprem v Šepetovce, ve stanici, kde Korčagin napsal Jak se kalila ocel.“

  • „Na konci války už Němci železničáře v Rusku nepotřebovali. V dubnu 1945 musel tatínek narukovat na západní frontu ke Karlovým Varům. Se třemi dalšími vojáky dezertoval – vzali koně a po Krušných horách se placatili zpátky. U Cínovce se setkali s Rusy; ti jim snad ani nesebrali flinty, jen jim řekli, že nesmí jít dál po horách. Ale dezertéři se báli civilistů, takže pokračovali až do Chlumce k mému dědovi a tam se rozpustili. Táta se dostal domů a domníval se, že válku pádem Hitlera vyhrál, ale najednou zjistil, že je zasranej Němec; musel nosit bílou pásku. Mně bylo tou dobou šest. Vzpomínám si, že jednou jsme stáli na nádraží, táta mi koupil kornout třešní a přišel asi dvacetiletý český voják, ať mu ty třešně dám. Já jsem couvl zpátky, on se otočil na tátu: ,Ať mi je dá, nebo ho zastřelím. Mně se nic nestane.‘ Tak dostal třešně.“

  • „Ráno v pět hodin vždy někdo proběhl vesnicí a řekl, kdo má v sedm nastoupit do odsunu. Všechno bylo náhlé, aby lidi neměli čas si roztřídit nebo schovat věci. I naše rodina jednou stála u žlebského přívozu, měli jsme být taky evakuovaní. Matka se obrátila na celníka Houšku z Prostředního Žlebu, jestli nevadí, že si pro mého ročního bratra vzala vozíček místo kočárku, a on se podivil, že Češka jde do odsunu. Komise zrozpačitěla, začala na místě naléhat na matku, aby se rozvedla, ona to odmítla, nakonec nám řekli: ,Tak běžte zpátky!‘ Mazali jsme domů a požádali sousedy, aby nám vrátili, co už mezitím stačili odnést.“

  • „Staří manželé z Brozánek, které zařadili do odsunu, si říkali: ,To je omyl! To se musí vysvětlit! Vždyť my jsme nikomu nic neudělali.‘ Vrátili se – a za přechod hranice byl trest smrti. Bez pardonu. Tátu a jednoho dalšího člověka donutili vykopat jim hrob. Teprve když viděli, že jim kopou hrob, pochopili, co se děje. Bába si natrhala kytky, voják řekl dědkovi, ať si sundá kabát, že je ho škoda, a ten se ho aspoň pokusil kopnout, aby se mu pomstil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dolní Žleb, 01.06.2015

    (audio)
    délka: 02:02:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Můj život měl po válce menší cenu než kornout třešní

P6010673.JPG (historic)
Jindřich Strauss

Jindřich Strauss se narodil 29. července 1939 v Chlumci u Chabařovic. Je posledním žijícím starousedlíkem v Dolním Žlebu na Děčínsku. Pochází ze smíšeného manželství; otcova rodina byla sociálně demokratického smýšlení a koncem 30. let agitovala proti připojení Sudet k říši. U Straussových doma se mluvilo německy, česky se pamětník naučil na základní škole. Vyučil se hodinářem. Tomuto řemeslu se věnoval třicet let a poté deset let zajišťoval statiku pískovcových masivů na Děčínsku. Po sametové revoluci byl krátce zaměstnán v obchodě se sportovním zbožím a šest let provázel návštěvníky hřenských soutěsek. Do svých padesátých narozenin se věnoval horolezectví; od roku 1970 vedl mládež v děčínském horolezeckém oddílu.