Jaroslav Stehlíček

* 1936

  • „Oni mu zaplombovali dílnu, on to urazil, a to byl podnět k tomu, aby ho obvinili z takzvané spekulace. Spekulace je to, že spekulujete na zisk. Chcete získat svůj prospěch, peníze, každý je dnes spekulant, když koupí zboží, tak na tom přece musí vydělat. On dostal pět roků kriminálu. A ta maminka musela jít do kriminálu proto, že tlačila vozík s obrubami na hrob na hřbitov. Museli ji pustit za osm měsíců, protože by tam umřela. Kdyby umřela v kriminále, byla by to velká ostuda kriminálu, tak ji poslali do nemocnice. Dostala obrnu lícního nervu, zhubla dvacet kilo, ani vlastní dcera ji nepoznala. Taková byla naše justice. A prokurátor Šaňo prohlásil: ‚Ten Stehlíček moc vinen není, ale my na něho něco najdeme.‘“

  • „Byl jsem doma, poslouchali jsme to. To byla taková palba, že jsme měli obavy podívat se ven. To letadlo spadlo odsud půl druhého kilometru, to byla taková tlaková vlna, že nám to vyrazilo dveře. Nešli jsme se dívat, to bylo, jako kdyby vám stříleli nahoře v pokoji. To byla třicítka, takový kanon. Ten souboj se odehrával ve výšce. Ten vyškovský byl napadený ve výšce devět tisíc metrů. Některé letouny spadly až za Vsetínem, tady spadly čtyři, jak je Němci sestřelovali. Jediný, který se zachránil, byl navigátor. Tenkrát měl devatenáct roků a navigoval letadlo z Itálie. To byli mladí kluci, dvacet jednadvacet roků, a tihle kluci řídili ta letadla. Josef Sobotka je odvážel mrtvé do Slavičína. Tam byli pochovaní. Po válce, v šestačtyřicátém roku, byli exhumovaní a byli převážení buď do Ameriky, nebo do Francie, kde byli pochovaní na vojenském centrálním hřbitově amerických vojáků. Tak že tak dopadl ten souboj, nešťastně.“

  • „Můj strýc létal s tím lightningem. Přijel po válce v lednu v džípu až z Frankfurtu nad Mohanem. Daroval mi leteckou kožešinovou bundu. Fotografie je ještě v muzeu ve Slavičíně a ta bunda je tam, myslím, také. Přijel, dovezl nám dolary. V Praze v Darexu se koupila krásná vlněná látka. Něco takového dnes už ani není. Ještě pak přijel jednou a pak přišel komunistický režim. Spával v Alcronu, jinak u nás nebo v Luhačovicích. Měl osmadvacet roků a dívky byly potěšené, když s nimi poseděl jako americký pilot a platil dolary. Přežil válku, nebyl zasažený. Ale říkal, že kdyby se něco stalo, tak z lightningu se nedá vyskočit, musí se obrátit vzhůru kolama, odpoutat se a spadnout dolů. Jinak by člověka zachytila výškovka.“

  • „Jak jsem byl u toho pásu, tak jsem slyšel nějaké svištění, podívám se nahoru a vidím tam heinkely, to byly německé bombardovací letouny. Byly čtyři nebo pět a letěly pomalu. Bral jsem v potaz slova svého otce, který řekl: ‚Jak uvidíš letadla a svištět bomby, domů!‘ Tak jsem nasadil tempo, tady jsem doběhl kolem toho tanku, spadla bomba na roh k sousedům. Tam byli tři mrtví. Běžel jsem dál, spadly dvě bomby před ten další dům. Byly tam díry pět metrů od sebe a v těch dírách je pochovaná celá naše střecha. Další bomba spadla ještě do splavu. Přeskočil jsem plot. Dodneška nevím, jak jsem jako devítiletý kluk ten plot přeskočil. Otec zakřičel: ‚Do sklepa!‘ Jak jsem na to reagoval? Vyrazil jsem do sklepa, on už byl přede mnou. Celý dům se otřásl, jak ta bomba spadla na ten beton, to nebylo do měkkého. Dům se celý otřásl. V tu stejnou dobu spadly dvě nebo tři bomby nahoře do pokoje, na dílny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 17.08.2023

    (audio)
    délka: 01:16:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Bojkovice, 21.04.2024

    (audio)
    délka: 32:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válku jsme přežili, otce o život a matku o zdraví připravili až komunisté

Jaroslav Stehlíček ve věku zhruba 9 let
Jaroslav Stehlíček ve věku zhruba 9 let
zdroj: Archiv pamětníka

Jaroslav Stehlíček se narodil 26. března 1936 ve Zlíně. Od narození žil s rodiči v Bojkovicích, otec Martin pracoval jako kamenosochař. V průběhu druhé světové války rodina zažila bitvu nad Bílými Karpaty i bombardování obce. Rumunské bomby 12. dubna 1945 zabily v Bojkovicích dvanáct lidí včetně dětí a zlikvidovaly domy v celé ulici. V padesátých letech odmítl otec Martin Stehlíček ukončit živnost a pracovat v komunálních službách. Komunisté jeho i jeho manželku Marii poslali do vězení, zemřel na Pankráci. Manželka se vrátila s podlomeným zdravím po dvou letech domů. Jaroslav Stehlíček nemohl studovat, vyučil se automechanikem a podařilo se mu nakonec získat maturitu na střední automobilní škole. Sestra Zdenka mohla vystudovat gymnázium a pedagogickou školu, protože byla při bombardování zraněná a byla takzvaný válečný poškozenec. V roce 2023 žil Jaroslav Stehlíček spolu s manželkou v rodném domě v Bojkovicích.