„Přesně tak. Mezitím už se tam sešlo zase zhruba 120 lidí. Přidělili nám postel nejprve vzadu v oranžerii, tenkrát to byl dům pro hosty, dnes je to oranžerie, kde stály trojposchoďové palandy německé armády a tam spalo těch asi 130 lidí. Pamatuji si, jak jsme vešli do místnosti a přidělili nám postel, já byl úplně nahoře, nadechl jsem se a měl jsem pocit, jako bych právě natáhl kouř z cigarety, protože tam úplně všichni kouřili. Matka prohlásila, že takhle to nepůjde, že tam jako nekuřačka přespávat nemůže. Ještě tam byla oddělená místnost pro rodiny s dětmi, kde bylo volno, a tak jsme nakonec dostali přidělené postele tam a uložili jsme si tam své věci. Také tam byl jeden člověk, kterému se říkalo starosta – přišel jako první po té velké vlně a trochu vše organizoval. S jídlem to bylo ze začátku poněkud chaotické, jenom nám tam dali plechovky s jídlem, ale on určil jednoho jako kuchaře a řekl mu: ‚Od teď to máš na starosti.‘ Na lednici připevnili velký visací zámek, a když někdo něco chtěl, musel říct tomu kuchaři, jinak by to bylo neuspořádané. Docela dobře to pak fungovalo. Jinak jsme měli k dispozici všechno. Hodně času lidé trávili na pozemku velvyslanectví, zahrada byla samozřejmě ještě dost poničená. Člověk si musel den nějak strukturovat, ale pro mě to ve třinácti letech bylo jedno velké dobrodružství. Bylo nás víc podobného věku a bavili jsme se spolu, hráli deskové hry nebo jen tak plácali blbosti. Zajímavé bylo, že se na velvyslanectví sešel dokonalý průřez společnosti, tedy od bývalého primáře nemocnice, který tam byl se ženou a dětmi, až po lidi, co je nedávno propustili z vězení. Všichni žili na malém prostoru, ale přesto to dobře fungovalo.“
„Viděli jsme, že policie tam stála hustěji. Ulicí u velvyslanectví bylo možné projít, ale stáli tam čeští policisté nebo vojáci, to už přesně nevím, ale jistě vím, že měli samopaly. Stáli u zdi naproti velvyslanectví ve skupinkách po dvou. Procházeli jsme tou ulicí a samozřejmě koutkem oka stále sledovali, zda se nás někdo chystá zadržet, ale nechystal. Oficiálně jsme šli jen na procházku. Zvenku byl na dveřích velvyslanectví nalepený lístek, že velvyslanectví je dočasně uzavřeno. Prošli jsme tedy kolem těch dveří, všechno bylo zavřené, a tak matka pronesla: 'Dobře, je po všem.' Vtom se dřevěné dveře otevřely a v nich stáli dva muži, očividně zaměstnanci velvyslanectví. Jeden z nich měl v ruce srolovaný sešit, povídali si a s matkou jsem k nim vyrazil pochodovým krokem. Muž, který stál venku, se právě chystal odejít, takže se matka obrátila na toho druhého, který stál uvnitř dveří na pozemku velvyslanectví: ‚Můžeme s Vámi krátce mluvit?‘ ‚O co jde?‘ Odpověděla mu: ‚O co by asi tak mohlo jít?‘ ‚Velvyslanectví je zavřené,‘ řekl a chtěl dveře zavřít, ale matka tam rychle strčila nohu. Pak se podíval za nás, také jsem se otočil a viděl, jak se k nám blíží policisté, aby nás sebrali. Rychle otevřel dveře, vtáhl nás dovnitř a zabouchl. Řekl: ‚Máme sice zavřeno, ale když už jste tady, vítejte ve Spolkové republice Německo.‘ “
„První, čeho jsem si všiml, když jsme vstoupili na velvyslanectví NDR do služební místnosti, byl zápach. Zavánělo to tam přesně stejně jako na služebnách v NDR. Zaměstnanci velvyslanectví nám se zarytým výrazem ve tvářích přednesli oficiálním východoněmeckým žargonem, jaké to pro nás bude mít důsledky a zda jsme si to dobře rozmysleli. Samozřejmě jsme přitakali a pak dostali doklady. Naopak všichni zaměstnanci velvyslanectví NSR působili uvolněným, přátelským dojmem – toho jsem si hned všiml. Platilo to později obecně i po příjezdu do NSR. Panovala tam zcela odlišná atmosféra.“
Michael Stavenhagen se narodil 31. prosince 1975 v Postupimi, v tehdejší Německé demokratické republice. Železnou oponu vnímal od útlého dětství, protože z okna kuchyně měli výhled na televizní vysílač v západním Berlíně a asi kilometr od domova narážel na zeď. Také díky vysílaní západoněmeckých televizních kanálů měl postupně čím dál silnější pochybnosti o poměrech v NDR. Když v létě roku 1989 zažili přímo před domem tvrdě potlačenou protirežimní demonstraci, rozhodla se matka pro útěk ze země. Příležitost se naskytla v říjnu, když dostala od známých z Prahy pozvání na podzimní prázdniny. Po příletu matka známým oznámila, že chce jít na velvyslanectví NSR. Největší skupina uprchlíků již ambasádu opustila, postupně se ale nashromáždilo dalších asi 300 osob a po jedenácti dnech a stvrzení oficialit na velvyslanectví NDR je autobusy odvezly rovnou do Bavorska. Matka se rozhodla přesunout se blíž k Berlínu do Nienburgu an der Weser. Rok zde Michael chodil do školy, nicméně po nějaké době po sjednocení Německa se matka nakonec rozhodla pro návrat do Postupimi, kde na ně čekal byt v původním stavu. Michaelův návrat do původní školy nebyl nijak příjemný, býval by raději zůstal na západě. Později se vyučil elektrikářem u firmy Siemens v Berlíně, tamtéž vystudoval strojní inženýrství a rozhodl se procestovat svět. Vždy považoval za důležité, aby lidé prožívali svobodný spokojený život bez diktatury, která má občany pod kontrolou.
