Hana Staňková

„Přijela dodávka VB, chtěli vidět legitimace, občanské průkazy, soudruzi. Ty prolistovali a nechali si je, vůbec nám je nevrátili. Nacpali nás do dodávky a odvezli někam nahoru. Tam je nějaký zámek, nevím přesně, už jsem tam od té doby nebyla. Tam byla policie. Všechno nám prohledali, všechno jsme museli rozbalit. Řekli nám, že na nás přišla stížnost od dvou důchodců, že jsme dělali výtržnosti, natáčeli a dali tam ten věnec. Nelíbilo se jim, že se tam procházejí otrhaný lidi. Do kanceláří nás dali po dvojicích, abychom si nemohli napovídat. Měli tam otevřený šuplíky s obušky a pistolemi, taky protokol. Ptali se nás: ‚Odkud jste šli, co jste dělali, na co máš ten vlasec?‘ Byli hrozně vzteklí, protože z nás nemohli dostat, co konkrétně politicky potřebovali. Byli jsme tam asi od jedné hodiny odpoledne do osmi do večera.“

„Bylo poledne, nikde nikdo, koupili jsme si něco k jídlu a šli po náměstí. Tam jsou podloubí, ale my jsme šli prostředkem. U národního výboru, u úřadu, jsme uviděli, že tam je na stojce deska na paměť americkým vojákům, padlým i přeživším, za osvobození Domažlic. Říkali jsme, to snad není možné, to jsme ještě nikde neviděli. Vtloukají nám do hlavy, i když jsme věděli, že západní Čechy osvobodili Američani... Říkali jsme, že by bylo dobré tam dát věnec. Složili jsme se, jeden šel do zahradnictví, kde věnec koupil za peníze, které jsme dali dohromady. A pověsili jsme ho tam. Pod něj jsme dali naše usárny, protože jsou americké, kluci se u toho ještě vyfotili. Jeden z nás, Čína, všichni jsme měli přezdívky, to ještě natáčel na kameru. Částečně filmoval naše trampy a místa, kde jsme byli předtím, tak tohle také natočil. Pak jsme si šli sednout do parku na lavičku, že si sníme housky a potom se asi půjdeme podívat kolem Domažlic a pojedeme.“

„Dostala jsem se k tomu v zaměstnání, protože tam byl kamarád, který na trampy jezdil, a navrhl, ať jedu s nimi. Neměla jsem ale skoro žádné vybavení. Od druhého kamaráda jsem si půjčila tornu, té se říkalo teletina, zelený kabát jsem měla doma, zkrátka jsem si oblékla, co jsem měla. Vyrazili jsme v lednu a jeli jsme na Brdy, to byl můj první tramp. Lesníci tam dřív mívali boudičky i s patrem, ve kterých bylo seno pro zvěř. Tam se přespávalo, ale byli jsme tam jen přes jednu noc. Pak už jsem se k nim zařadila a jezdila častěji. A sehnala jsem si samozřejmě lepší vybavení.“