Hana Staňková

* 1948

  • „Asi za tři dny jsme se dozvěděli, že máme kamaráda v nemocnici a půjdeme se za ním podívat. Vyučili jsme se spolu v Pragovce. S kamarádem se vraceli z noční směny a chtěli se podívat do centra, co se děje. Samozřejmě kluci zvědaví šli od muzea nahoru k rozhlasu podívat se, co se tam děje. Jak se na místě zapálil tank, začalo to tam být docela náročné, tak odtud utíkali pryč zpátky k muzeu. Ten kamarád se jmenoval Vlastík a říkal: ‚To je jako když mě někdo praštil dlaždičkou do zad. Běžel jsem a najednou jsem nemohl pořádně dýchat, tak jsem se skryl.‘ Praha byla hodně rozkopaná, stále se někde něco stavělo. Byla tam kupa písku, tak za ni zaběhl, aby se kryl. Pak už začaly přijíždět sanitky a začaly odvážet zraněný a mrtvý. Vlastíka i s kamarádem, nevím, co jemu se stalo, odvezli do Londýnský nemocnice na Vinohradech. My jsme se pak asi třetí den za ním šli podívat. Měl čistý průstřel plic, ale nezůstaly mu velké následky. Když jsme do té nemocnice přišli, bylo tam tolik pacientů, tolik lidí, že lehátka stála všude po chodbách, protože se nevešla do pokojů. Takže to byl docela zážitek.“

  • „Přijela dodávka VB, chtěli vidět legitimace, občanské průkazy, soudruzi. Ty prolistovali a nechali si je, vůbec nám je nevrátili. Nacpali nás do dodávky a odvezli někam nahoru. Tam je nějaký zámek, nevím přesně, už jsem tam od té doby nebyla. Tam byla policie. Všechno nám prohledali, všechno jsme museli rozbalit. Řekli nám, že na nás přišla stížnost od dvou důchodců, že jsme dělali výtržnosti, natáčeli a dali tam ten věnec. Nelíbilo se jim, že se tam procházejí otrhaný lidi. Do kanceláří nás dali po dvojicích, abychom si nemohli napovídat. Měli tam otevřený šuplíky s obušky a pistolemi, taky protokol. Ptali se nás: ‚Odkud jste šli, co jste dělali, na co máš ten vlasec?‘ Byli hrozně vzteklí, protože z nás nemohli dostat, co konkrétně politicky potřebovali. Byli jsme tam asi od jedné hodiny odpoledne do osmi do večera.“

  • „Bylo poledne, nikde nikdo, koupili jsme si něco k jídlu a šli po náměstí. Tam jsou podloubí, ale my jsme šli prostředkem. U národního výboru, u úřadu, jsme uviděli, že tam je na stojce deska na paměť americkým vojákům, padlým i přeživším, za osvobození Domažlic. Říkali jsme, to snad není možné, to jsme ještě nikde neviděli. Vtloukají nám do hlavy, i když jsme věděli, že západní Čechy osvobodili Američani... Říkali jsme, že by bylo dobré tam dát věnec. Složili jsme se, jeden šel do zahradnictví, kde věnec koupil za peníze, které jsme dali dohromady. A pověsili jsme ho tam. Pod něj jsme dali naše usárny, protože jsou americké, kluci se u toho ještě vyfotili. Jeden z nás, Čína, všichni jsme měli přezdívky, to ještě natáčel na kameru. Částečně filmoval naše trampy a místa, kde jsme byli předtím, tak tohle také natočil. Pak jsme si šli sednout do parku na lavičku, že si sníme housky a potom se asi půjdeme podívat kolem Domažlic a pojedeme.“

  • „Dostala jsem se k tomu v zaměstnání, protože tam byl kamarád, který na trampy jezdil, a navrhl, ať jedu s nimi. Neměla jsem ale skoro žádné vybavení. Od druhého kamaráda jsem si půjčila tornu, té se říkalo teletina, zelený kabát jsem měla doma, zkrátka jsem si oblékla, co jsem měla. Vyrazili jsme v lednu a jeli jsme na Brdy, to byl můj první tramp. Lesníci tam dřív mívali boudičky i s patrem, ve kterých bylo seno pro zvěř. Tam se přespávalo, ale byli jsme tam jen přes jednu noc. Pak už jsem se k nim zařadila a jezdila častěji. A sehnala jsem si samozřejmě lepší vybavení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zdíkov, 15.04.2025

    (audio)
    délka: 01:35:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pověsila věnec k pamětní desce americké armády a skončila u soudu

Hana Staňková, 1969
Hana Staňková, 1969
zdroj: Archiv pamětnice

Hana Staňková, rozená Hniková, se narodila 3. listopadu 1948 v Praze na Vinohradech. Její rodiče pocházeli z Podkrkonoší, otec Jindřich Hnik byl truhlář, matka Marie Hniková, rozená Radoňová, pracovala jako pletařka a byla členkou komunistické strany. Pamětnice vyrůstala se dvěma bratry a s babičkou, praktikující křesťankou. Vyučila se brusičkou a pracovala v nástrojárně Pragovky, později v podniku Chirana. Od konce 60. let se věnovala trampingu, v srpnu 1968 zažila okupaci Prahy vojsky Varšavské smlouvy. V létě roku 1970 během trampu po Šumavě pověsila s přáteli věnec k pamětní desce amerických vojáků v Domažlicích. Skupinu viděla dvojice místních seniorů, která zavolala policii. Pamětnici hrozily dva roky ve vězení a pokuta. Nakonec vyvázla bez trestu, ale zažila výslechy, soud i naschvály v zaměstnání. V roce 1973 se provdala za Josefa Staňka, kterého poznala díky trampování. Vychovali spolu syna a dceru. Po rodičovské dovolené pracovala opět jako brusička, lákalo ji ale fotografování. Ještě před sametovou revolucí absolvovala Pražskou fotografickou školu. Po roce 1989 vystřídala několik zaměstnání a dál fotila. Své práce vystavovala v Praze i na Šumavě, kam se s manželem přestěhovali. Trampkou zůstala i v důchodovém věku. V roce 2025 žila Hana Staňková ve Zdíkově.