Ing. Josef Staněk

* 1939

  • „V Ostravě já jsem bydlel od závodu, kde jsem pracoval, asi osm kilometrů v takové rekreační oblasti. Šel jsem, tam vedla tramvaj. I když to bylo mimo Ostravu, tak bylo tam takové rekreační středisko pro Ostraváky. A teď někdo běžel a říkal: ‚Rusáci nás napadli.‘ To brali lidi jako žert, nevěděli vůbec, co se děje. Když jsem tramvají přijel k závodu, tak jsem se dozvídal podrobnosti. A skutečně tam potom se objevily zřejmě ruské a polské tanky. A teprve takhle jsme se to natvrdo dozvěděli, že k tomu došlo, že jsme byli napadeni tehdy všemi prakticky, kromě snad Rumunů, kteří to odmítli. Takže tam taková situace byla. A prakticky tam v Ostravě nedošlo k žádným problémům. Akorát v Bělském lese, kde byla naše posádka, tak když chtěli vjet sovětské tanky, nebo polské taky, do toho areálu vojenského, tak ti naši hoši postavili svoje tanky proti nim. Pak se to nějak řešilo a zřejmě nějakým rozkazem z vyššího vedení naší armády dostali ti naši vojáci rozkaz, aby se stáhli a pustili je dovnitř. To je jediný incident, o kterém já vím, že by něco mohlo vzniknout. Jinak to proběhlo, myslím si, v celé Ostravě v nějakém klidu.“

  • „Tak takový zážitek, který mně utkvěl v paměti, byl, že zřejmě docházelo k tomu, že Hitler už posílal do té války i téměř děti. Čili byl jsem svědkem toho, že tam ve škole byli ubytovaní takoví patnáctiletí šestnáctiletí kluci. Měli s sebou pár vysloužilých vojáků a tam se umístili na řádově pár týdnů, možná tři čtyři týdny a měli postupovat dál. Takže tam probíhal ten jejich výcvik, který byl asi takový, že tam byl kamenolom pár set metrů od mého bydliště a nás to zajímalo, oni tam cvičili střelbu. My jsme tam, oni ani nás nějak neodháněli pryč, tak jsme chodili, sbírali patrony, potom jak přestali střílet, někdy se nám podařilo i najít ještě nevystřelené, s kterými jsme si pak hráli a házeli jsme do ohně. Bavili jsme se s tím jako děti, ale samozřejmě ti starší kluci, a my jsme tomu přihlíželi, čili my jsme to brali jako pro nás dobrodružství. Jinak ti kluci, ani ti důstojníci, jejich doprovod nás nijak neodháněli, nevěnovali nám pozornost. Samozřejmě že jsme nemohli jít mezi ně, kde stříleli, ale jsme je pozorovali takhle z dálky, jak odešli, tak jsme po nich posbírali ty náboje, což byly pro nás velké suvenýry. Takhle to asi vypadalo. Ale že by se k nám nějak špatně chovali, k dětem, to vůbec se nedá říct.“

  • „Tak vyprávění mé z války je očima pětiletého kluka. Ta oblast tam toho Valašska byla hodně odbojová. Bylo tam prakticky těch partyzánů u nás hodně. A když jsem to začínal vnímat jako čtyřletý pětiletý chlapec, kdy jsem se konkrétně setkal s tím, že občas možná na udání, nebo jestli to zjistili Němci, kde se některý z těch partyzánů pohybuje, tak jsme viděli ten zásah, že přijeli antonama a dělali takové razie. Konkrétně co jsem viděl, tak zřejmě buď na udání, nebo zjistili, že jeden z těch partyzánů je ve vzdálenosti od nás několik set metrů, měl být u své holky. My venku zřejmě jsme si hráli jako i s dospělejšíma a teď jsme viděli, jak přijíždí ty antony a vybíhají ti Němci. A ten partyzán zřejmě byl varován těsně předtím a utekl do kopců. Samozřejmě to vím, že po něm stříleli, on pak už to opakoval tu střelbu na ně. Pak samozřejmě ti Němci se neodvážili už ho pronásledovat do těch hor, protože už se blížili jeho kamarádi a ochránili by ho. Takže to byl můj přímo konkrétní zážitek, kde jsem viděl ten skutečný, bych řekl, odboj.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.12.2024

    (audio)
    délka: 01:58:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sovětská invaze byla pro ekonomiku obrovským krokem zpátky

Josef Staněk, 1962
Josef Staněk, 1962
zdroj: archiv pamětníka

Josef Staněk se narodil 19. března 1939 v Kateřinicích u Vsetína. Maminka Štěpánka Staňková byla svobodná a o Josefa se od útlého dětství starali prarodiče na malém hospodářství. Za druhé světové války byli na Valašsku velmi aktivní partyzáni; sám pamětník byl jako malý chlapec svědkem střelby při zatýkání jednoho z nich. S ostatními kluky také chodili pozorovat výcvik mladých německých vojáků v nedalekém kamenolomu. Po válce odešel s prarodiči osidlovat pohraničí do Starého Města pod Králickým Sněžníkem, kde dědeček jako koňař svážel dřevo na pilu. Nevydrželi tam ale dlouho a brzy se vrátili zpátky do Kateřinic, kde pamětník nastoupil do skautského oddílu a byl v něm činný i po zákazu Junáka v roce 1950. Ve třinácti letech se odstěhoval do Hanušovic k matce, která se vdala a konečně si vzala syna k sobě. V Hranicích vystudoval průmyslovku zaměřenou na zpracování dřeva a v roce 1958 šel na Vysokou školu lesnickou a dřevařskou ve Zvolenu. Na vojně v roce 1964 vstoupil do KSČ, později byl zařazen do kádrových rezerv. Profesní kariéru začal v Severomoravských dřevařských závodech, rychle se vypracoval a již ve 28 letech se stal ředitelem závodu v Ostravě-Porubě. V druhé polovině 60. let se stal příznivcem hospodářských reforem Oty Šika, jeho naděje však ukončila 21. srpna 1968 sovětská invaze, kterou prožil v Ostravě. Ačkoli se vstupem vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasil, prošel v roce 1969 prověrkami a byl odeslán do Prahy ke Středočeským dřevařským závodům. O čtyři roky později se dostal do České plánovací komise, kde pracoval pod vedením Stanislava Rázlea a setrval ve své funkci až do listopadu 1989. Socialismus zpětně hodnotil jako dobrou, ovšem nesprávně naplňovanou ideologii. V době natáčení žil se svou manželkou střídavě v Praze a v Pekařově na Šumpersku, kde se věnoval vyřezávání dřevěných soch.