Ing. Josef Staněk

„Tak takový zážitek, který mně utkvěl v paměti, byl, že zřejmě docházelo k tomu, že Hitler už posílal do té války i téměř děti. Čili byl jsem svědkem toho, že tam ve škole byli ubytovaní takoví patnáctiletí šestnáctiletí kluci. Měli s sebou pár vysloužilých vojáků a tam se umístili na řádově pár týdnů, možná tři čtyři týdny a měli postupovat dál. Takže tam probíhal ten jejich výcvik, který byl asi takový, že tam byl kamenolom pár set metrů od mého bydliště a nás to zajímalo, oni tam cvičili střelbu. My jsme tam, oni ani nás nějak neodháněli pryč, tak jsme chodili, sbírali patrony, potom jak přestali střílet, někdy se nám podařilo i najít ještě nevystřelené, s kterými jsme si pak hráli a házeli jsme do ohně. Bavili jsme se s tím jako děti, ale samozřejmě ti starší kluci, a my jsme tomu přihlíželi, čili my jsme to brali jako pro nás dobrodružství. Jinak ti kluci, ani ti důstojníci, jejich doprovod nás nijak neodháněli, nevěnovali nám pozornost. Samozřejmě že jsme nemohli jít mezi ně, kde stříleli, ale jsme je pozorovali takhle z dálky, jak odešli, tak jsme po nich posbírali ty náboje, což byly pro nás velké suvenýry. Takhle to asi vypadalo. Ale že by se k nám nějak špatně chovali, k dětem, to vůbec se nedá říct.“

„Tak vyprávění mé z války je očima pětiletého kluka. Ta oblast tam toho Valašska byla hodně odbojová. Bylo tam prakticky těch partyzánů u nás hodně. A když jsem to začínal vnímat jako čtyřletý pětiletý chlapec, kdy jsem se konkrétně setkal s tím, že občas možná na udání, nebo jestli to zjistili Němci, kde se některý z těch partyzánů pohybuje, tak jsme viděli ten zásah, že přijeli antonama a dělali takové razie. Konkrétně co jsem viděl, tak zřejmě buď na udání, nebo zjistili, že jeden z těch partyzánů je ve vzdálenosti od nás několik set metrů, měl být u své holky. My venku zřejmě jsme si hráli jako i s dospělejšíma a teď jsme viděli, jak přijíždí ty antony a vybíhají ti Němci. A ten partyzán zřejmě byl varován těsně předtím a utekl do kopců. Samozřejmě to vím, že po něm stříleli, on pak už to opakoval tu střelbu na ně. Pak samozřejmě ti Němci se neodvážili už ho pronásledovat do těch hor, protože už se blížili jeho kamarádi a ochránili by ho. Takže to byl můj přímo konkrétní zážitek, kde jsem viděl ten skutečný, bych řekl, odboj.“