Daniela Spenser Ph.D.

„Jiří Pelikán, když odešel z Československa, byl ředitel Československé televize. Odjel do Říma, tam se okamžitě uchytil a spolupracoval hlavně se západními novináři a televizí a rádiem. A ty první týdny, měsíce a ty první dva roky se zabýval hlavně publicistikou o Československu. Jelikož byl ředitelem Mezinárodního svazu studentstva v padesátých letech, potom ředitelem Československé televize od roku 1963 až do roku 1968, tak měl obrovské mezinárodní vztahy. A když odjel v roce 1968 na příkaz Sovětů, normalizačního režimu, tak se uchytil v Římě a v roce 1969 publikoval článek v londýnských Timesech, kde říká, co pro něj znamená exil. A exil znamená hlavně nemlčet. V roce 1970 založil, ale v roce 1971 začal cirkulovat časopis Listy, který začíná slovy: ‚Proč nesmíme mlčet‘. A o to tady jde, o to mu šlo. Nesmíme mlčet o tom, co se děje v Československu. Ale jak to udělat? Protože v Československu je slovo zamlčené. A Listy, celé Listy, se celá léta věnovaly tomu, aby to české slovo, ta česká tvořivost, politická, spisovatelská, básnická, všeho druhu, samozřejmě ne sochařství a ne malířství, ale aby ta československá tvořivost, ty myšlenky, nemohly být umlčené takovým nelegitimním režimem, jako byl Husákův režim. A Listy se dělaly proto, aby vyjadřovaly všechno, co se v Československu nemohlo říct. Takže ty byly dělány tak, ty byly dělány hlavně s československými články, ty články byly publikovány v Listech a Listy se dostávaly do Československa. To všechno byl tak komplikovaný systém, že články, které byly napsané tady, se musely dostat ven, venku se publikovaly v Listech a ty publikované Listy se musely dostat sem. To byla obrovská práce, nebezpečná, které se věnovalo několik asi desítek lidí, kteří věnovali tomu čas, ale hlavně byli terčem policie a mnoho z nich bylo ve vězení, in and out. Dneska je už známe. A Jiří Pelikán na to sehnal peníze, sehnal desítky kontaktů venku i tady a ten časopis fungoval bez přestání mezi rokem 1971 a rokem 1989. Já si myslím, že ten časopis byl nesmírně důležitý. Existovaly jiné časopisy jako časopis Svědectví Pavla Tigrida, který měl jiné poslání. Listy měly to poslání, že pokračovaly v myšlenkách demokratického socialismu od roku 1971 do roku 1989. Zároveň byly pluralitní, protože se v nich publikovaly články nejenom těch socialistů, nejenom lidí, kteří chtěli pokračovat v Pražském jaru, nýbrž ale hodně, zejména po roku 1983, články Václava Havla.“

„Mezitím Vladimír, to je myslím 22. a 23. [srpna], Vladimír a televizní tým odjedou na vysílač Kleť v jižních Čechách a odtamtud vysílali až do 26. srpna, když byli upozorněni, že sovětské tanky nebo vojáci se blíží k tomu vysílači, a oni tedy odešli. Někteří technici se vrátili do Prahy a Vladimír přešel hranice do Rakouska. Než odešel, tak požádal jednoho spolupracovníka, aby řekl mámě, že tedy odjíždí do Vídně a aby za ním přijela, což máma 28. [srpna] udělala. 27. [srpna] přišla večer domů a řekla mi: ‚Zítra ráno jedu za Vladimírem do Vídně. Pojedeš se mnou, nebo tady zůstaneš?‘ Tak jsem samozřejmě odjela s ní, přijeli jsme do Vídně. Ta zkušenost byla neuvěřitelně těžká. I když dneska zpětně přemýšlím o tom odjezdu z Československa v roce 1968, tak už říkám: ‚Ale to nic nebylo‘, ale když o tom skutečně přemýšlím, tak to bylo traumatické. Bylo to traumatické, protože ta invaze byla traumatická. Ne ten vlastní odjezd, ale ta invaze, to bylo tak nečekané. I když lidi potom začali říkat: ‚Ale co jste čekali, přeci to se muselo stát‘. Ne, to se nemuselo, tak jsme nepřemýšleli. Prostě my jsme skutečně mysleli, že ten demokratický socialismus je možný. Mně bylo devatenáct let. Ale myslím, že velká část společnosti si myslela, že nějaká změna je možná. Ti, kteří tvrdí, že to bylo nemožné a že to věděli, myslím, že ne všichni mluví pravdu. Odjeli jsme týden na to, já jsem dostala od židovské organizace letenku a mohla jsem jet do Londýna, kde jsem začala studovat a kde britské univerzity otevřely brány československým studentům a mohli jsme začít okamžitě a mít stipendia, což bylo fantastické.“

„Přišel rok 1945 a není ještě konec války, ale máma se dozví v britském klubu v Londýně, že byl osvobozený Bergen-Belsen. A co jí motivovalo v těch devatenácti letech, je neskutečné, když ona řekne: 'Já pojedu do Bergen-Belsenu‘, o kterém se nevědělo vůbec nic, co kdyby tam byla ta moje máma, o které si mysleli, že je mrtvá. Jak to dát přesně dohromady, nevím, ale skutečnost je, že ona jede do Bruselu, tam šla na Royal Air Force Headquarters a tam jí zařídili, že mohla letět Dakotou do Celle, což bylo letiště blízko Bergen-Belsenu. Doletěla, tam na ni čekalo auto organizované židovským rabínem z Bruselu a doveze ji blízko Bergen-Belsenu, který je zamořený tyfem. Vystoupí z auta a zeptá se toho velitele u brány: ‚Je tady Anna Ornsteinová nebo Anna Ornstein?‘ Ten jí řekne, co jí řekl. A pak je ta Markéta a ta ji dovede do té chatrče, kde je ta její matka. Přijde do té chatrče a ta Markéta jí říká: ‚Ruth, počkejte tady venku, protože vaše matka je velice zesláblá tyfem, a já ji musím připravit na to, že jste tady.‘ Tak ji nějak tak připravuje, řekne jí, že přijela skupina britských zdravotních sester. A Anka, která leží se čtyřiceti kily na zemi, říká: ‚Ale prosím tě, jak může být moje dcera mezi sestrami?‘ Máma říká, že to už nevydržela, vtrhne do té komnaty a vidí tam tu starou paní ležet na zemi, která omdlí, když vidí svoji dceru. Přijde belgická lékařka, dá jí nějakou injekci, ona se dostane dohromady a teď přijde velice hezká konverzace mezi matkou a dcerou, kdy matka se ptá, matka, která je bezzubá a která má šedé vlasy, ta krásná matka Anna Ornsteinová se ptá své dcery: ‚Nemáš fotku táty?‘ Ruth vyndá fotku táty a ta babička, bezzubá, šedivá, se čtyřiceti kily řekne: ‚Ten ale zestárl‘. A to máma cituje jako něco neuvěřitelného, co řekla její matka, která se určitě už dlouho neviděla v zrcadle. A potom se jí zeptá, jestli má nějaké šaty, které si ta babička oblékne, a zeptá se jí, jestli má rtěnku, a začíná znovu žít. A to je velice zajímavé a pro mě strašně bolestivé, protože i když tohle ta moje máma zažila v tom roce 1945, tak nikdy té svojí matce nemohla odpustit, že ji ve třinácti letech nechala odejít samotnou. A i když viděla tuhle hrůzu, i když Bergen-Belsen začátkem května nebo v polovině května už nebyl ten Bergen-Belsen toho 15. dubna, když tam přišla ta britská a kanadská armáda, kdy tedy skutečně našly ty hory a hory mrtvých těl, nahatých a ležících ve výkalech, to už nezažila. Za ten měsíc se to tam změnilo, ale asi ne úplně. A přestože viděla tu hrůzu, ve které její matka strávila čtyři roky, tak jí nikdy v životě neodpustila. To je moje interpretace, nikdy o tom nemluvila. Protože máma nemluvila o věcech, které byly bolestivé. Nikdy o nich nemluvila.“