Miroslava Špačková

„Ne moc pěkná vzpomínka, to byla vzpomínka na rok šedesát osm. Jelikož jsem byla hodně nemocná, měla jsem astma, tak jsem dost často bývala v nemocnicích, jezdila jsem do lázní a v tom osmašedesátém 21. srpna jsem byla zrovna v nemocnici v Klimentský, a když jsem se ráno probudila, nebo já jsem se sama neprobudila, ale probudila mě střelba. Všichni jsme tam začali brečet, sestřičky, ty nebyly, protože zřejmě řešily v ordinaci někde tu situaci, co se děje, takže my jsme se strašně báli. A protože, to bylo v centru Prahy, tak rodiče těch dětí, které tam byly, tak si většina rodičů ten den ještě odvezla. A jelikož já jsem nebyla z Prahy a můj táta byl zrovna v nemocnici, takže máma musela sehnat auto, aby mě odvezla. A jelikož všichni byli pryč a já jsem tam zůstala i přes noc úplně na tom oddělení sama, dost jsem se bála, ale zase na druhou stranu sestřičky byly hrozně hodný, a ty mně tam půjčily injekce, obvazy, takže já jsem si tam hrála s panenkami na sestřičku. A docela jsem to zvládla. A pak teda nebyl dost příjemný odjezd, protože pro mě přijela maminka s mým strejdou a když jsme jeli, tak dost často nás stavěly spřátelená vojska, mířily na nás samopalem, to teda nebyla fakt hezká vzpomínka.“