Josef Sorban

* 1948

  • „Jako nejmladší jsme to samozřejmě neměli nejlepší, protože jsme byli šikanováni těmi staršími. Ti lidi se o nás moc nestarali, co se týká oblečení, měli jsme jenom oblečení starší, opotřebované, to jsme dostávali. Do školy jsme museli chodit pěšky, to nám ukázali jenom jednou. Dnes už to nemůžu posoudit, byl jsem se tam později podívat, je to asi kilometr od dětského domova, já si jen pamatuju, když jsme začali tu školu, že o přestávkách měly děti svačinu, my jsme neměli nic. Bylo nás asi šest z dětského domova, my jsme neměli co jíst, protože svačiny jsme samozřejmě nedostávali, jídlo tam nebylo nic moc. Pamatuji si ještě z dětského domova, že naše jídelna byla mimo budovu přes dvůr. Dětský domov měl velkou zahradu s ovocnými stromy, ty byly ale samozřejmě zakázány, tam jsme nesměli jít. Tehdejší paní ředitelka, její jméno neznám, mi jako jedinému povolila, že jsem v neděli v září mohl jít do zahrady, kdy bylo ještě ovoce. To si pamatuji z té doby.“

  • „Můj táta se dostal z vězení v roce 1962. K tomu chci ještě říct, že když jsme byli s maminkou v Praze, dostali jsme dvakrát povolení jej navštívit. Já jsem tehdy vůbec netušil, jaký způsob vězení tehdy v Československu byl, že to vězení, to zařízení, kde byl, bylo jedno z nejhorších politických zařízení v Československu. Pamatuji se, že jsme tam museli jet vlakem, autobusem a ještě dva kilometry pěšky v zimě, v lednu, když bylo -12 stupňů, a ještě nás nechali čekat venku. Bylo to na Mírově u Mohelnice. To bylo poprvé a podruhé to bylo rok před propuštěním v Leopoldově na Slovensku. Obě věznice nebyly právě ty nejlepší a podle toho taky můj táta vypadal.“

  • „Samozřejmě díky rodičům jsem měl špatný kádrový posudek, jak se tehdy říkalo, ačkoliv jsem byl v Pionýru, a dokonce jsem se angažoval v různých pionýrských akcích. Moc mi to nepomohlo, ačkoliv jsem měl dobré výsledky ve škole, což můžu ještě dnes dokázat, zabránili mi jít na gymnázium, tehdy střední všeobecně vzdělávací školu, gymnázium se nesmělo používat. Směl jsem jít do učňovského střediska, tam jsem ale nechtěl. Chtěl jsem jít radši na gymnázium, protože jsem měl ambice jít na vysokou školu, což mi nebylo povoleno díky mému kádrovému posudku, protože moji rodiče měli negativní postoj k režimu. My jsme se ale stěhovali do Bratislavy, můj otčím, který na tom byl trochu lépe, a ačkoliv nebyl ve straně, měl výbornou pozici v Bratislavě v jednom podniku. Takže přes něho se to dalo vybavit, že jsem se dostal přece jen na gymnázium.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Byt sběrače, Düsseldorf, Německo, 27.02.2017

    (audio)
    délka: 01:38:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když zavřeli rodiče, dali mě do dětského domova jako sirotka a nikdo nevěděl, kde jsem

Josef Sorban
Josef Sorban
zdroj: archiv pamětníka

Josef Sorban se narodil 1. května 1948 v Teplicích v židovské rodině. Otec pocházel z Podkarpatské Rusi a za války byl v koncentračním táboře. Rodina se kvůli synovým zdravotním problémům přestěhovala do Prahy. Rodiče byli v roce 1953 odsouzeni za protistátní činnost a syn byl dán bez vědomí rodiny do dětského domova jako sirotek. Potom, co si matka hladovkou vymohla informaci o jeho umístnění, mohla si ho po roce a půl vzít k sobě babička do Žiliny. Po matčině propuštění žil v Praze a v roce 1963 se přestěhovali k jejímu druhému muži do Bratislavy, díky kterému mohl studovat na gymnáziu. Po maturitě v roce 1966 se rodina rozhodla vystěhovat do Izraele. V čase sovětské okupace pomáhal v srpnu československé delegaci spisovatelů v Tel Avivu vycestovat do Rakouska. Vystudoval speditérskou nástavbu a pracoval pro italskou leteckou společnost. Od roku 1976 žije v Německu. Pracoval pro Lufthansu a po roce 1989 se podílel na založení její pobočky v Československu.