„My jsme šli ještě s těmi dvěma kamarády, s Petrem Čekrtem [?] a Emilem Veselým, a přišli jsme, tam bylo strašných lidí, to jsem takový šrumec nezažil, jsme se dostali až k pomníku svatého Václava a ten byl osázený tújemi. To bylo kvůli tomu, aby se tam nemohly dávat kytičky Palachovi a Zajícovi, tak se udělaly takzvané Štrougalovy sady, nepřístupné. A kdo by tam lezl, tak by musel lézt přes ty túje a hned by ho policajt, který tam stál, pokutoval, že narušuje ozdobu a já nevím co. Tak my jsme se dostali k tomuhle svatému Václavovi, tak nás napadlo, že to zničíme. Tak jsme ty túje vytrhali z těch květináčů, vysypali, rozdupali a to se udělala taková šňůra, všichni nám pomáhali a za chvilku to bylo čisté.“
„Tak nám vydali ostré a samopaly a pak si ten roťák, ten rotmistr z povolání, vzpomněl, že vlastně nemáme přísahu, čili bychom zbraně neměli dostat. Tak vzal v kanceláři text těch přísah, to byl takový papír natištěný – 'Přísahám věrnost pracujícímu lidu, socialismu, Sovětskému svazu' a tak dál. Tak jsme všechno vyškrtali, tyhlety Sovětské svazy a socialismy, tuší jsme to přeškrtali, jenom 'Přísahám věrnost vlasti', už nevím, co tam bylo, ale všechno jsme z toho vyškrtali a podepsali jsme. Čili přísaha, která měla být slavnostní a já nevím, co všechno, tak jsme to podepsali na bedně se střelivem a dostali jsme ty samopaly. Ti naši velitelé přijeli až v poledne, předtím tam jezdili buzerovat už ráno, ale jak měli strach, přijeli až v poledne, a ten major Kopecký říká – nechal nás nastoupit s těmi zbraněmi a říká: ‚Já nemám žádný rozkaz jiný, pojedeme podle plánu, čili dneska je nácvik pochodu se zpěvem, příprava na slavnostní přísahu. On nevěděl, že už to máme podepsané, tu přísahu.“
„Asi za deset minut nebo za čtvrt hodiny jsem vyšel ven na chodbu a Honza tam stál přede dveřmi a čekal na Huberta. Tak jsem říkal: ‚Honzo, proč stojíš přede dveřmi, co blbneš? Tak si sedni dovnitř, tam můžeš sedět, vždyť místo tam je – proč stojíš na chodbě?‘ Strašný slušňák. Tak jsme se začali bavit a on vykládal právě, že chtěl studovat historii a tak dál a tak dál. A tak jsem mu říkal, později teda, několikrát jsme se setkali, že tu historii by mohl studovat tím způsobem, že by přešel na filozofickou fakultu. Já jsem měl takovéhle zaječí úmysly taky.“
„Obešel jsem asi padesát různých institucí a potom na radu jednoho známého jsem přišel do Ústavu pro řízení a informace v kultuře – tak se to jmenovalo – v Černé ulici a tam jsem přišel nějak po dohodě, dejme tomu v deset hodin dopoledne, barák otevřený, ale nikde nikdo. Tak jsem hledal, pak jsem vzadu našel nějakou paní, strašně tlustou, jak tam sedí v zástěře a jí z papíru vlašský salát a říká: ‚Co chcete, vlastně?‘ Tak říkám: ‚Já jsem přišel za panem doktorem…‘ ‚No, on je asi na svačině a asi už zůstal na oběd.‘ A pak řekla: ‚No a o co se vám jedná?‘ S uklízečkou se mám bavit? Ale v podstatě je to úplně jedno, tak jsem říkal: ‚Já jsem tady asi úplně zbytečně, jsem asi už na padesátém místě.‘ A ona říkala: ‚A co máte za problémy?‘ Tak jsem jí to všechno řekl, říkal jsem: otec vyloučen ze strany, já mám tyhlety problémy, napsané všude, bratr emigroval, takže... A ona říká: ‚Kam emigroval?‘ Já říkám: ‚Do Izraele.‘ ‚Jo, tak nastupte ve čtvrtek.‘ [smích] Tak jsem se dost podivil, no, říkal jsem, že můžu až v pondělí. A ona řekla: ‚No tak nastoupíte v pondělí, já jsem ředitelka.‘ A pak jsem se dozvěděl, že ta paní ředitelka je vlastně Židovka, to samozřejmě skrývala, ale pomáhala různým lidem.“
„Já jsem se ve svém životě setkal se spoustou lidí, kteří mně nějakým způsobem ovlivnili život nebo mu dali nějaký určitý význam, a mezi ně patří rozhodně Oleg Jefremovič Lušnikov, což byl student, když jsem ho poznal v roce 1965, který byl jako jediný Rus na koleji Jarov, na Žižkově. Tam jsme se nějak setkali a bavili jsme se. On tady studoval hlavně češtinu, byl tady na rok vyslán Vysokou školou ekonomickou a hlavně se měl naučit dobře česky, takže se rád bavil a chodil různě mezi lidi. Studoval MGIMO, to znamená Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě, diplomatickou školu, a vykládal mi, což bylo zajímavé, jak se dostal k češtině – z toho důvodu, že měl nejmenší protekci, takže se nedostal na obor, kde se studovala jako hlavní řeč angličtina nebo francouzština nebo, dejme tomu, indické jazyky, aby šel na nějakou velmi důležitou ambasádu, ale dostal se právě do třídy češtinářů, což nebyla zrovna nějaká velká diplomatická štace – z hlediska sovětských diplomatů. Nicméně stalo se mu to osudovým a vlastně Československu se věnoval celý život. Takže on vystudoval MGIMO, potom, když se vrátil z Československa, tak okamžitě začal tlumočit, a to i těm nejvyšším představitelům, zhruba od roku 1966 nebo 1967 tlumočil veškerá setkání na nejvyšší úrovni mezi československými a sovětskými představiteli. Takže byl u všech jednání, ať už to byl Novotný nebo další potentáti a sovětští představitelé.“
Jan Šolta se narodil 5. června 1946 rodičům Miladě a Františkovi v Polici nad Metují. Rodina však žila v Teplicích nad Metují, kde zažíval po válce a odsunu Němců divoké klukovské hry. Jako desetiletého ho údajně vyslýchala Státní bezpečnost (StB), protože vhodil doutnák do domu předsedy národního výboru. Do potíží s policií se dostal i na jedenáctiletce, když se spolužáky zahodili přelomený prvomájový transparent. Po maturitě v roce 1963 zahájil studium na Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Praze povinnou půlroční brigádou na stavbě mládeže u Mostu. Během studia se potkával s Janem Palachem. Po promoci v roce 1968 obdržel povolávací rozkaz k povinné vojenské službě. Vpád armád Varšavské smlouvy do Československa ho zastihl na vojenském letišti v Čáslavi. Jeho bratr Petr emigroval hned 21. srpna do Vídně, později odešel do Izraele a Kanady. Jan Šolta vzpomíná, jak v březnu 1969 se dvěma kamarády rozdupal květinovou výzdobu okolo pomníku sv. Václava v Praze, tzv. Štrougalovy sady. Po návratu z vojny pracoval na VŠE, dokud u něj roku 1972 StB neobjevila zakázané tiskoviny Svědectví a Listy. Následoval vyhazov ze školy, zaměstnali ho pak v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd (ČSAV) a následně ve Filosofickém ústavu. Zajímala se o něj StB a nabízela mu spolupráci, což odmítl, nedochovaly se však žádné archivní materiály StB ani záznam o skartovaných materiálech k jeho osobě. Znal některé disidenty, Chartu 77 však nepodepsal. Roku 1980 jako průvodce Čedoku doprovázel slovenskou delegaci na olympijských hrách v Moskvě, KGB ho dle jeho slov po udání vyhostila se zákazem vstupu do SSSR. Z ČSAV ho vyhodili, pracoval jako brigádník v cestovní kanceláři, než našel uplatnění v různých kulturních výzkumných ústavech. Naposledy působil v Ústavu pro informační systémy v kultuře, odkud musel odejít na jaře 1990. V listopadu 1989 se účastnil průvodu studentů z Albertova a zažil zásah na Národní třídě. Po sametové revoluci se až do důchodu věnoval pedagogické kariéře na VŠE a jiných školách. V roce 2018 byl jedním z účastníků incidentu při oslavě druhého zvolení Miloše Zemana prezidentem ČR. V roce 2024 žil v Praze.