„Já jsem sám vlastně prodělal takovou proměnu. Když jsem byl mladý, tak jsem si také myslel, že lze lidi donutit, aby žili spravedlivějším způsobem, ve spravedlivější společnosti. Ale dnes jsem přesvědčený, že to nejde. Lidi prostě donutit k ničemu nejde. Všechno musí probíhat spontánně a k ničemu se lidé nedají donutit. A zpětně si uvědomuju tu nenáležitost celého toho systému donucování. To donucování mělo tu formu, že každý vedoucí oddělení musel být ve straně. To byla jakási záruka, že budou věci jaksi v pořádku z politického hlediska. Ona to samozřejmě žádná záruka nebyla. Byl to systém garancí. Každý vedoucí oddělení musí být ve straně a samozřejmě že vedoucí katedry tím spíše. Tím měl být zaručen politický profil studentů. A samozřejmě zaručeno nebylo vůbec nic.“
„My jsme chodili na Patočkův seminář. Patočka dal vědět účastníkům semináře, že seminář nebude, ale dva účastníci se to nedozvěděli, a to jsem byl já a Stanislav Sousedík. My jsme se sešli v Patočkově bytě a Patočka nám řekl, že seminář nebude, protože je stíhán policií. Já jsem nechápal tu vážnost situace, tak jsem říkal něco takového, jako že to přejde, ale netušil jsem vůbec vážnost situace a že Patočka už vlastně nevyjde, že už z toho nevyvázne. To mě vůbec nenapadlo.“ – "Takže on nepůsobil nemocně?" – „Nepůsobil nemocně.“
„Já jsem se pokusil zalhat, že jsem [ne]podepsal tu spolupráci. Ale víte, ona ta spolupráce s StB vlastně žádná nebyla. Protože nějakým neuvěřitelným řízením osudu na mě zapomněli a v roce 1956 mě vyškrtli ze seznamu informátorů s odůvodněním, že jsem se odstěhoval do Prahy. Ale já jsem se odstěhoval do Prahy už v roce 1954. To znamená, že o mně vůbec nevěděli. To sehrálo velkou roli v mém životním vývoji. Nejprve jsem to považoval za štěstí, nebo jak se tehdy říkalo, za kliku. Měl jsem kliku, prostě na mě zapomněli. Potom jsem to začal považovat za milost Boží, je to taková cesta k náboženství. Já jsem se stal postupně hluboce věřícím člověkem, který věří, že za vším, co se reálně děje, je ještě nějaké hlubší dění, které tajemným způsobem zasahuje do toho reálného. A svým způsobem ho jaksi uspořádává a nechává vyznít. A k tomuto přesvědčení jsem došel mimo jiné tady tím způsobem, že jsem prostě hledal hlubší význam toho, co se reálně událo. A samozřejmě že to, že jsem to podepsal – ale jak říkám, v roce 1956 jsem byl vyškrtnut –, to považuji za velkou hanbu svého života. A pořád mě to tíží.“
Profesor Milan Sobotka se narodil 23. července 1927 v Olomouci. Jeho otec byl učitelem v Kojetíně a starostou kojetínského Sokola. Roku 1940 se rodina přestěhovala do Ivaně u Tovačova, kde otec začal učit na měšťance, a to mu za války, kdy Němci hromadně zatýkali činovníky Sokola, zřejmě zachránilo život. Ještě před stěhováním docházel Milan Sobotka na gymnázium v Kroměříži, poté přešel na klasické gymnázium v Prostějově, kde získal první znalosti, které ho později předurčily k filozofické akademické dráze. V septimě gymnázia ho spolu s ostatními chlapci odvedli na Technische Nothilfe, tedy nucené nasazení – na letišti Prostějov zasypávali krátery vzniklé při bombardování –, ze kterého Milan Sobotka zběhl na základě lékařského potvrzení a do konce války žil v pokoji v rodinném kruhu. Maturoval těsně po válce, roku 1946, a když byla téhož roku obnovena Univerzita Palackého v Olomouci, nastoupil ke studiu filozofie, které dokončil roku 1951 a stal se odborným asistentem na filozofické fakultě. Rok před dokončením studií se poprvé setkal s profesorem Patočkou. Sympatizoval s vesnickým proletariátem, což jej dovedlo k členství v komunistické straně, avšak únorový převrat roku 1948 ho nemile překvapil. Na počátku padesátých let podepsal při výslechu spolupráci se Státní bezpečností (StB), která však neměla dlouhého trvání – roku 1956 ho ze seznamu informátorů vyškrtli. Když roku 1953 přišlo avízo, že bude zrušena výuka předmětu filozofie, doučil v Olomouci poslední ročník a roku 1954 odešel, rovněž jako odborný asistent, na filozofickou fakultu v Praze. Když profesor Patočka překládal Hegelovo filozofické dílo Fenomenologie ducha (vyšlo 1960), Milanu Sobotkovi dal rukopis k revizi ještě před jeho vydáním a setkávali se na Patočkových bytových seminářích. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 na fakultě probíhaly prověrky, kterými Milan Sobotka prošel díky článku publikovanému ke 150. výročí narození Karla Marxe. Celý svůj další život se věnoval Hegelovi, Descartovi a dalším velkým filozofickým myslitelům, a i díky tomu se toho v jeho profesní dráze po sametové revoluci 1989 změnilo pramálo – klasická filozofie sahající do počátků 19. století totiž dle jeho slov nepodléhá politickým režimům. V roce 2023 žil Milan Sobotka v Praze. Zemřel 22. března roku 2024.
