Věra Šmejkalová

* 1927

  • „Byly jedny Vánoce, kdy už jsem měla tu dcerku, Ivanu, ona dostala kočárek a on dostal kolo. Seděli jsme kolem stolu, kolem stromku. Ta holka byla menší než on, my jsme si s ní asi hráli kolem toho kočárku, nebo já nevím, prostě najednou vyletěl do předsíně a říkal: ,Já nic nechci, já chci maminku.‘ To bylo hrozný.“

  • „A řekla, kde někde za těma stromama, abychom tam někde čekali, že vona půjde s těma dětma a že nám ukáže teda, o kterým si myslí, že by to mohl být on. Já si na ně pamatuju jako dnes. Šli takhle zleva, my jsme tam stály s maminkou za nějakým keřem, oni takhle šli. Ty byli oblíknutý! Kabátky měli z vojenskejch dek, zelený kabátky z vojenskejch dek, kalhotky měli z takový sypkoviny a na hlavě měli červený rádiovky. No a takhle šli, já jsem tenkrát ještě viděla moc dobře. A poslední šel za nimi nahoru na tu travičku, nebo tam nešel, tam lez po čtyřech. Nezved tu nožičku. Já jsem řikala: ,Mami, ten poslední je náš.‘“

  • „A pak se šlo nahoru, tam měli ložnici, a když jste šla nahoru, tak jste to neviděla, ale když jste šla dolů, tak před vámi na tom schodišti byl takovejhle velkej nápis černej a zlatě tam bylo: ,A stejně umřeme.‘ Jestli to bylo jen tak nebo ne, nevím, ale takhle velká písmena to byla. A skutečně tam teda skončili a zemřeli tam ten Lyčka s tím učitelem.“

  • „Moje maminka, ta byla v Pečkárně na výslechu snad denně. Vlastně pořád nás vyslýchali, jestli něco víme nebo ne. Dokonce jednou musela přivést i mě jako patnáctiletou holku. Já jsem v tý době byla na reálném gymnáziu. Ptali se mě, proč chodím do školy a nepomáhám vítězství Velkoněmecké říše. (smích) Já patnáctiletá holka jsem říkala, že chodím do školy.“

  • „Opravdu plno lidem pomohla. Já si ji pamatuju jak dneska, protože tenkrát za války, já to nikdy neměla, ale hodně se to nosilo, jako malý děti špičatou čepici takhle zavázanou pod bradou. Měla hnědou, takhle tlustý brejle, byla malá, měla takovej hnědej kabát, no ošklivá byla. Ale hrozně hodná. Sestra jí řekla, kam má jít, našla si tu adresu, do tý fabriky Helady za náma přišla hodně pozdě večer a přinesla to napsaný na tom hnědým toaletním papíře. ,Když se, mami, nevrátim, tak ho vychovej, jako jsi vychovala nás.‘ No a už se nevrátila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Opatov, 18.05.2010

    (audio)
    délka: 01:05:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Byt pamětnice Opatov, 26.04.2012

    (audio)
    délka: 01:02:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jestli by se někdo měl dostat do nebe, tak určitě moje sestra

Věra a Jiří Šmejkalovi.JPG (historic)
Věra Šmejkalová
zdroj: pořízena při natáčení

Věra Šmejkalová, rozená Sekáčová, se narodila 27. června 1927. Měla dvě starší sestry Jarmilu a Josefu a jednoho bratra. Otec zemřel ve věku 45, Věře bylo v té době 5 let. Od té doby všechny čtyři vychovávala matka Anna Sekáčová. Josefa se provdala za Ludvíka Vaňka, který byl členem sokolského hnutí. Za války pak byli manželé aktivními členy sokolské odbojové organizace Jindra. Po atentátu na Heydricha (27. 5. 1942) schovávali Vaňkovi v červenci 1942 ve svém domě v Ouběnicích u Tomic MUDr. Břetislava Lyčku, který ošetřoval v kryptě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici zraněné atentátníky - parašutisty Kubiše a Gabčíka. Břetislav Lyčka se ve sklepě u Vaňkových skrýval čtrnáct dní. Dne 21. 7. 1942 mu měl další člen odboje, učitel F. Kotrba, předat falešné doklady a přesunout ho do nového úkrytu. Na nádraží v Tomicích byl zatčen gestapem, které ho donutilo dovést je k Vaňkovým. Šel dovnitř do domu pro Lyčku a oba se ve sklepě zastřelili. Josefa Vaňková byla zatčena hned, jak přišla domů, byla v té době v pátém měsíci těhotenství. Pro jejího manžela přijelo gestapo přímo do továrny v Bystřici u Benešova, kde pracoval jako dílovedoucí. Vaňkovi byli deportováni do Terezína. Ludvíka Vaňka následně odvezli do Mauthausenu, kde byl 24. 10. 1942 popraven. Těhotná Josefa však byla převezena do věznice na Pankráci, kde 2. 11. 1942 porodila syna Ludvíka. Tuto informaci předala rodině Sekáčových německá dozorkyně. Josefa byla 26. 1. 1943 poslána v Mauthausenu do plynové komory. Po celou válku pak rodina usilovně pátrala po zmizelém dítěti. Ludvíka našli až v březnu 1945 v německém lazaretu při Thomayerově nemocnici.  Do péče ho Sekáčovi dostali 11. 5. 1945. Chlapci musel být vystaven i rodný list, neboť nebyl nikde evidován. Měl pouze plechovou cedulku s nápisem: GT 57. Ludvíka vychovávala babička, starala se o něj i jeho teta Věra Šmejkalová. Jeho rodiče byli vyznamenáni in memoriam.