Ing. Ivana Sládková

„Většina těch Čechů, co byli v lágru, byli muzikanti. Ti esesáci, když něco slavili, tak si tu lágrovou kapelu v uvozovkách vzali na tu oslavu a ti vězni jim tam hráli. A bylo to už po Stalingradu. Tatínek ještě říkal, že vždycky z těch amplionů hlásili, jak vítězí na všech frontách a jak Němci válcují celý svět. Teď ta oslava toho esesáka byla po bojích u Stalingradu a teď ti esesáci, jak se trošku napili, tak si začali vykládat, a vykládali právě o té bitvě u Stalingradu, jak dostali na frak. A část těch věznů a těch členů té lágrové kapely byli vídeňští Češi, takže rozuměli velice dobře německy a vyrozuměli tady z té řeči těch esesáků, že teda prohráli u toho Stalingradu. A říkali, že to byla tak hrozně důležitá informace pro ně, protože byli zavření, nevěděli na jak dlouho, nevěděli, co se nimi bude dít dál. Protože ti Němci jinak pořád vykládali, že už tam budou napořád. A člověk když nemá naději a neví, že to jednou skončí, tak se mu to samozřejmě snáší všechno hůř. Takže okamžitě rozšířili tady tu informaci po celém lágru, aby dodali naději všem těm vězňům, aby je trošku povzbudili. Tak to se mi zdá, že to bylo důležité tady toto, mít nějakou naději a vědět, že to není všechno tak, jak ti Němci říkají, ale že svítá jakási naděje.“

„Takto se staví občané Mauthausenu, samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle, zřejmě to nejsou úplně všichni. Ale obtěžovalo je mučení vězňů, teď je obtěžují návštěvy v Mauthausenu. Chovají se tak, jako by ten lágr tam nikdy nebyl. Všichni, co tam jezdíme spoustu let, tak máme dojem, jako by se z toho lágru stávala nějaká zotavovna. Jako by ti Rakušáci z toho chtěli udělat nějakou zotavovnu. Protože například všechno vybavení těch lágrových, tam zůstala jedna řada těch baráků, ve kterých byli vězni ubytovaní, a bývaly v nich kdysi postele. Bylo tam vidět, jak to v tom baráku vypadalo. Byly tam dokonce panely s fotografiemi z toho života v lágru. A ještě když jsme tam jezdívali s mým tatínkem každý rok pravidelně tady na ty oslavy, tak on, když jsme ty fotografie procházeli, tak nám vždycky říkal, to je ten sviňa Ziereis. Tatínek byl hrozně slušný, ale toto prostě ten Ziereis, velitel tábora, to pro něho byla sviňa, protože to byl opravdu asi hrozný člověk. Popisoval nám, kdo na těch fotografiích je a kde to je a co je. Tak tyto fotografie zmizely, postele, vybavení z těch baráků, všechno zmizelo. Ty baráky jsou jenom prázdné, je tam dřevěná podlaha a jinak nic. A dokonce to vedení toho tábora zakázalo vstup do kamenolomu. Kamenolom je s lágrem Mauthausenu spojen, protože většina těch vězňů v tom lágru z toho lágru v tom kamenolomu pracovala a byla to hrozná práce. A oni zakázali vstup do toho kamenolomu, ani nedovolili, aby se tam šlo na vlastní nebezpečí. Já jsem tam samozřejmě šla, dostala jsem se tam zadní cestou, protože tam už i okolí toho lágru trochu víc znám. Šla jsem tam zapálit svíčku do toho kamenolomu. To už tatínek nežil, to už jsme tam byli sami s manželem. Šla jsem po těch schodech nahoru. Je velice zajímavé po těch schodech jít. Protože vězni v Mauthausenu měli dřeváky, pantofle, které byly jenom přetažené látkou. Tady v těch dřevácích, které se neohýbaly, byly vlastně tvrdé, v tom po těch kamenech, po té cestě, do toho kamenolomu chodili. Chodili po těch schodech sto osmdesáti šesti dolů a zase potom zpátky nahoru. Nebo když vynášeli kameny nebo vynášeli latríny nebo kotle od polévky, tak chodili častěji. Takže byl velký problém po těch schodech v těch dřevácích jít. Bylo zajímavé jít v normálních botech po té cestě, kterou ti vězni museli absolvovat v těch dřevácích, že si člověk aspoň uvědomil, jak to bylo problematické. Oni teda ti Rakušáci nás tam nechtěli pustit. Já jak jsem říkala, jsem do toho kamenolomu šla zapálit svíčku. Vracela jsem se zpátky vlastně tou zábranou, za kterou se nesmělo, a ti, kteří tu zábranu hlídali, tak měli u sebe pistole. A představte si, když jsem se k té zábraně přiblížila, tak oni normálně sahali po těch pistolích. Tak jsem si říkala, docela mně z toho bylo teda smutno. Říkala jsem mu teda: ‚Teď mě zastřelíš, nebo co mi uděláš?‘ Že jsem si dovolila teda jít zapálit svíčku do toho kamenolomu. Tak mně z toho bylo smutno a je mi z toho smutno pořád – a už, abych pravdu řekla, se nerada těch oslav osvobození účastním, protože se z toho stává něco úplně jiného než oslavy osvobození, a myslím si, že všichni vězni, kteří v tom lágru byli, kdyby to viděli, že by z toho byli moc smutní.“

„Gestapo zhaslo světla a seděli všichni v kuchyni a čekali, jestli se děda Emil vrátí. Pak se ozvalo zazvonění a vrátil se starší syn Dalibor, kterého posadili taky do kuchyně a čekali dál, jestli se vrátí i děda Emil. Děda Emil se nevrátil. Je už to přestalo zřejmě bavit a začali teda vyslýchat tatínka, babičku i Dalibora. Ptali se, kde je děda Emil. Oni samozřejmě nevěděli. A posléze odvezli tatínka a babičku Kamilu na četnickou stanici do Ivančic a Dalibora začali ještě v domě vyslýchat a samozřejmě mlátit a zjišťovat, co ví, a s kým děda Emil spolupracoval, protože Dalibor byl spojka Obrany národa. Nakonec i toho Dalibora zmláceného přivezli na tu četnickou stanici a všechny dohromady dvěma auty odvezli do Brna, na právnickou fakultu, kde bylo sídlo gestapa. Mezitím stačili vybrat ze spíže, kterou tam babička měla v domě, nějaké pochutiny, které si ten jeden gestapák cestou zavezl domů. A pak přijeli teda na právnickou fakultu, kde začaly výslechy, jak to popisuje babička ve vzpomínkách. V jedné místnosti mlátili a snažili se něco dostat z babičky. A ve druhé místnosti mlátili její syny. Babička to všechno slyšela. Slyšela přes dveře. Zařekla se, že nic neprozradí, že nic neřekne. Popisuje to tak, že kdyby byla bývala s nimi v té jedné místnosti a viděla, jak ty syny mlátí, že by určitě všechno prozradila, ale doufala, že to vydrží i ona i synové a nic neprozradí. Ty výslechy asi byly velice drsné, protože babička byla zmlácená teda tak, že ji museli následně odvézt na ošetřovnu a lékař ji musel ošetřit. Pak je zase na střídačku vozili na právnickou fakultu k výslechům. Byli všichni uvězněni v Kounicových kolejích. Babička popisuje, jak při tom jednom výslechu potkala na chodbě na právnické fakultě, nebo viděla, když tam seděla, viděla Trumpeše, jednoho se spolupracovníků Emila, který dělal, že ji teda samozřejmě nezná. Nehlásil se k ní, a když ji následně vyslýchali, tak jí ten gestapák řekl: ‚Však ty budeš mluvit a řekneš tak, jak to řekl Trumpeš.‘ Takže babička tušila, že leccos je prozrazeno, že se leccos ví. Popisuje takovou scénu, jak se jí udělalo zle a žádala toho esesáka, který tam hlídal, jestli by mohla jít na záchod. Přišla na záchod, bylo tam nějaké zrcadlo na zdi. A když se do toho zrcadla podívala, tak tam viděla úplně cizí ženskou, nemohla se poznat. Měla šedivé vlasy, byla zmlácená. Sama sebe nemohla poznat.“