Yvonne Sieberová

"Když jsem se z Terezína vrátila, tak jsem byla o dvě kila těžší. Protože jednak mi tam prospěla změna vzduchu a taky jsem všechno snědla, protože jsem měla hlad. Byla tam vyhlášená taková bílá kyselá omáčka. Z čeho byla, nevím. Byla ale hrozně neoblíbená, lidi to nechtěli jíst a mně hrozně chutnala. Takže jsem ji vždycky snědla. Říkalo se jí Saure Tunke. To mně prospělo. Pak nás přendali do jiného domu na náměstí, ale nevím, který dům to byl. Ke konci války nás přendali do vzorového domu, bylo to v nějaké boční ulici. Bylo to tam nádherně udělané. Pamatuji se, že tam byla velká hala, po obvodových zdech byl namalovaný Noe a zvířata a pohádkové příběhy. Byly tam stolečky, židličky a po obvodu byly pokojíčky, ložničky, které byly jako vyřezávané ze dřeva. Taky palandy, byl tam i stoleček, všechno bylo vyřezávané ze dřeva, bylo to moc hezké."

"Když jsme přijeli do Terezína, tak nás odvedli do dřevěných baráků, kde nám prováděli odvšivení, prohlídky a nevím, co všechno. Tím jsme prošli, a když jsme jako děti byly hotové, tak nás odvedli na náměstí v Terezíně do nějakého velkého domu, kde nás ubytovali. Dostala jsem se do velké místnosti, kde byly palandy po obvodu obou zdí a uprostřed po dvou palandách sražených k sobě. Byly to třípatrové palandy, já jsem byla ve druhém patře. Na palandě, která k té mé byla přiražená, ležela nějaká holandská holčička. Měla jednu ruku a řekla, že jí zabili tatínka i maminku. A já jsem si ve své hloupé hlavě říkala, že mi taky uříznou ruku a že tatínka a maminku taky zabijí. Pak už nic nevím, Vím jen, že nás dopoledne vždy vyhnali, že se tam uklízí. A protože to bylo v únoru, šla jsem tam 25. února, tak byly mlhy. Ty tam bývaly často. Neměla jsem žádné kamarádky, s nikým jsem tam nekamarádila. Tak jsem bloumala sama po náměstí a pamatuji se, že v jeden den, když byla mlha, jsem zabloudila k nějakému domu, kde se ozvalo: ,Halt!´ Bylo to ředitelství toho lágru, měli před ním stráž."