Josef Schicho

* 1930

  • „Potom, další den, to už byl listopad, ano. Museli jsme znovu na nástup a jeden komisař, český partyzán, seděl tak vážně s pistolí a každý kolem něj musel projít. A ptal se mě, povídal, jak to, že jsem si nemyl nohy? Já jsem běhal celé léto bos, teď jsem samozřejmě měl nohy, myli jsme si je také, ale tak… A potom tam měli bývalého esesáka, protože Češi nemohli pořád někoho mlátit, to pak bolely ruce. Tak měli tohoto esesáckého mladíka, to byl takový chlapík, kterému stále přikazovali, tomuhle musíš dát padesát ran a dvacet a tak dále. A pak u mě řekl, že mi musí dát deset ran. On mě opravdu bil, musel, ano. Pak ten Čech najednou řekl, to je moc málo, pak sám vyskočil a tenhle Čech mě zase bil, ukázal mu, jak se to dělá. Pak mě vyhodili ke dveřím a to bylo naposledy, co mne tam uvnitř fackovali, bili. To bylo také naposled v mém životě, pak už mě nikdy… Ano, to bylo tehdy v KZ.“

  • „Přišel jsem do místnosti, leželo tam zhruba, nevím, asi dvacet lidí. Všichni leželi na zemi., byla tam jedna deka, ale víc ne. Jen tam leželi. A jak naříkali. Vím, že jeden starší sedlák měl obličej tak rozbitý, že na něm měl vidět jen holé maso. Ten tam ležel. Pak další, byli tam také tři rakouští mladíci, ti zde byli jako pracovní síla z Klagenfurtu, ty tu byli také. Vrchní učitel, student medicíny, lékař z Cetvin, mezi těmi jsem ležel. A další, zhruba dvacet. Nemohu to říct přesně, každopádně tam jsem ležel. Musel jsem mít hlavu nakloněnou, kvůli těm ranám. Ano, to byl první den.“

  • „A pak jsme projížděli kolem mého domova, kolem domu mých rodičů. Viděl jsem, že v okně už visí česká vlaječka. Můj otec neměl nikdy českou vlajku. Pak jsme jeli dál a viděl mě jeden místní Čech, jak mě vezou směrem do KZ, internačního tábora, jak se nazýval česky. Přijeli jsme tam a nahnali nás nahoru do budovy KZ, ke správci. To byl český partyzán, tak jsme mu říkali, 25-30 let starý. Když jsme vešli do kanceláře, tak tam seděl tenhle Čech a dva další. Pak řekl s takovým výrazem: ,Vstaňte!’ Udělal jsem to a stejně tak i můj kamarád. Pak jsme se museli otočit a pak to přišlo. Pak nás fackovali. Ale jak! Až jsem byl celý od krve. Pak nás vyhodili ke dveřím, do takové toalety, polili nás studenou vodou. Pak nás zavřeli. Bylo to 30. října, 31., asi tak.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Freistadt, Rakousko, 04.09.2020

    (audio)
    délka: 01:44:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
  • 2

    Galgenau, Rakousko, 28.08.2021

    (audio)
    délka: 01:45:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zažil jsem násilné a neospravedlnitelné vyhnání ze své vlasti

Josef Schicho (1932)
Josef Schicho (1932)
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Schicho se narodil 29. ledna 1930 v Kaplici. Jeho rodiče se starali o rodinný statek. Rodina Schicho byla německé národnosti, měla ale československé státní občanství. Pamětník vyrůstal se svou malou sestrou Annou Marií. Oba chodili do základní školy v Kaplici. V roce 1944 prošel vojenským výcvikem v Alpách. Na jaře 1945 byl povolán k domobraně (Volkssturm), aby střežil okolí Nových Hradů. Odtud uprchl krátce předtím, než fronta postoupila až do této oblasti. Koncem října 1945 překračuje Josef Schicho ilegálně hranici do Rakouska. Přitom byl jednotkou národní gardy zajat a dopraven do internačního tábora v Kaplici. Tam byl opakovaně brutálně zmlácen. V listopadu 1945 odešel se svým otcem do Rakouska. Jeho matka a sestra přišly v únoru 1946 za nimi. Rodina si vydělávala na živobytí prací v zemědělství. Josef chodil dva roky do zemědělské školy. V roce 1952 si jeho rodina pronajala hospodářství. Roku 1958 koupil pamětník selský statek v Galgenau u Freistadtu v Horním Rakousku a začal na něm samostatně hospodařit. O čtyři roky později se oženil s Helenou rozenou Schläger, spolu vychovali čtyři děti. V roce 2021 žil Josef Schicho v Galgenau.