Jaroslav Róna

* 1957

  • „Najednou 21. srpna, strašně nahlas puštěné rádio a nějaké vzlykání. Tak jsem se probral, slyším brekot, máma brečela jako blázen, do toho rádio něco řvalo, nebe hřmělo a z města kulomety, trrr. Já si říkám: ,Konečně se něco děje!‘ Já byl nadšený. Pak jsem si stoupl a koukám z okna. Plot byl úplně dole, od něj vedly stopy pásu a dva metry od mého ksichtu hlaveň tanku. Já na to koukal jak vejr a tam asi pět Rusáků, úplně oholených Mongolců, v takových šedivých hnusných hadrech, žrali kaši z ešusu. Já na ně vejrám a oni na mě. Co to je? Tak jsem šel do kuchyně a oni, že prý nás zabrali Rusáci. Tak jsme hned se ségrou, mně bylo jedenáct, jí třináct, založili odbojovou skupinu. Tak jsme psali takové letáky protiruské a házeli jsme je do schránek. Potom jsem nakreslil pláň s těmi tanky a letadly, protože ty tanky byl na pláni, a to jsem schoval pro příští generace pod vanu. Svoji pravdu nebudeme skrývat. Tak jsem to strčil pod vanu, asi se to tam rozpadlo. Pak jsme se odstěhovali. To bylo pro příští generace, kdybychom zahynuli.“

  • „Bylo mi osmnáct a šel jsem na Zanussiho film do kina Hvězda, ten se jmenoval Iluminace. Polský režisér, skvělý. Tam byl mladý muž, hlavní hrdina, ten vůbec nevěděl, co se životem, co má dělat v socialistickém Polsku, byl úplně bezprizorný vnitřně. Já jsem tam tak seděl a říkal jsem si: Co vlastně ty, vždyť jsi stejný jako on, a nevíš. A najednou opravdu to bylo tak, jako kdyby na mě sestoupil nějaký anděl, a v hlavě mi zaznělo: Ty budeš malířem. Jako nějaké světlo, jako kdyby na mě promluvil hlas odněkud. Naprosto a úplně neuvěřitelné. Ten mě naplnil absolutním přesvědčením, že budu malířem. Říkal jsem si: Aha, tak já budu malířem. Šel jsem domů, vzbudil jsem rodiče, řekl jsem jim, že jsem měl vidění v kině a že budu malířem. Táta řekl, že když se dostanu na školu, tak že mi ve všem pomůže. Od toho momentu jsem se začal připravovat zase na ty zkoušky, začal jsem kreslit a od té doby jedu jako motorová myš až do teď, takže jsem neměl ani chvilku času.“

  • „Když sem přijeli Rusové, to mi bylo jedenáct, tak naše rodina hlasovala, jestli emigrujeme, tak se rozhodlo, že emigrujeme. Protože se nevědělo, co ti Rusové, a táta myslel, že nás budou třeba vlakama zase vozit někam do nějakých lágrů. Měl z toho fobii. Tak jsme v létě devětašedesátého odjeli do Ženevy, kde jsme bydleli u jednoho tátova známého, který byl kožešník, velmi dobře si vedl, proto mě pak dali na kožešníka. Byli jsme tam asi měsíc v emigraci a máma řekla, že to tak nejde, a tak nás zase všechny donutila, že jsme zase sedli do auta a jeli zase zpátky do komunismu. V noci, někdy začátkem září jsme přejížděli v Rozvadově tu hranici, jediné auto, které se vracelo, a proti nám kolona emigrantů a plně naložených aut. Koukám z okna, pršelo, byly velké louže, díra a v ní se odrážela žlutá světla lamp na přechodu. Stáli tam vojáci a my jsme pomalu jeli zpátky do Česka a celá ta kolona si ťukala na hlavu a my jeli špalírem lidí, co si ťukají na hlavu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.04.2015

    (audio)
    délka: 02:13:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 2

    Praha, 04.05.2015

    (audio)
    délka: 01:19:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Být vidět, abych mohl být slyšen

Jaroslav Róna 2015
Jaroslav Róna 2015
zdroj: natáčení ED

Akademický sochař Jaroslav Róna se narodil 27. dubna 1957 v Praze v rodině energetika a úřednice. Jeho otec Bedřich Róna pocházel ze slovenské židovské rodiny, za války se ukrýval s rodiči na Slovensku a v Maďarsku. V létě 1969 se rodina Rónových rozhodla pro emigraci do Švýcarska, po jednom měsíci v zahraničí se vrátili do Československa. Po ukončení základní školy v roce 1972 se Jaroslav Róna vyučil kožešníkem v podniku Kara Hlinsko, v letech 1975-1978 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze. Po absolvování výtvarné školy pokračoval ve studiu oboru sklářské výtvarnictví v ateliéru prof. Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kterou absolvoval v roce 1984. V roce 1985 strávil několik měsíců jako asistent prof. Libenského na letní sklářské škole v Pilchuck v USA. Od poloviny 80. let je členem divadelního seskupení Pražská pětka. Své obrazy, kresby a sochy vystavuje Jaroslav Róna od roku 1985 jednak samostatně, jednak s uměleckou skupinou Tvrdohlaví, mezi jejíž zakládající členy patří. V letech 2005-2012 vyučoval na AVU v Praze. Je autorem pomníku Franze Kafky (2003) na Starém Městě v Praze. Věnuje se sochařství, malířství, kresbě, knižní ilustraci, scénografii a jeho díla jsou zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách v tuzemsku i zahraničí. Jaroslav Róna žije a pracuje v Praze.