Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

David Řasa (* 1974)

• narodil se 18. března 1974 v Teplicích

• vyrůstal v teplické čtvrti Šanov, kde na něj měla vliv místní punková komunita

• společně s kamarádem Zbyškem Jindrou zorganizoval masové demonstrace za zlepšení životního prostředí v Teplicích

• zatkla a vyslýchala ho Státní bezpečnost

• jako organizátor se účastnil všech demonstrací, účastnil se i setkání na teplickém zimním stadionu

• od následného potrestání ho osvobodil pád režimu

• po sametové revoluci dostudoval střední školu

• později se odstěhoval do západních Čech, kde založil rodinu

• v roce 2022 se stal nejmladším držitelem osvědčení za 3. odboj

• v době natáčení (2025) žil v Teplicích

Sametovou revoluci dnes vnímáme jako vyvrcholení protirežimních demonstrací, které vedly nakonec až k pádu komunistického režimu. Prakticky od roku 1987 pořádali někteří obyvatelé Československa protikomunistické demonstrace, aby tak upozornili na nespokojenost s vládnoucím režimem. Bodem obratu se stal 17. listopad 1989, studentský pochod u příležitosti padesátiletého výročí uzavření vysokých škol nacisty.  

Avšak pro obyvatele Teplic začala sametová revoluce již o týden dříve. Katastrofální stav životního prostředí vedl místní obyvatele k tomu, že se v centru Teplic sešli, aby vyjádřili svou nespokojenost. I když se jednalo o nepovolenou akci, 11. listopadu 1989 se setkalo na tehdejším náměstí Zdeňka Nejedlého (dnes Benešovo náměstí) několik stovek občanů, kteří se vydali společně na pochod centrem Teplic, aby tak demonstrovali svou nespokojenost. 

Proto, aby se lidé mohli v Teplicích sejít, bylo zapotřebí shromáždění svolat a zorganizovat. Úkolu se, dost možná spontánně, chopila skupina mladých lidí, kteří vytvořili první letáky, kde informovali o termínu, kdy dojde v Teplicích k protestu proti nastalé situaci. Nápad svolat demonstraci se zrodil v hlavách dvou mladých středoškolských studentů: Zbyška Jindry a Davida Krčmáře, kteří již nechtěli nečinnosti vlády pouze přihlížet a rozhodli se vzít iniciativu do svých rukou. 

Praděd působil na panství hraběte Šporka

David Řasa (roz. Krčmář) se narodil 18. března 1974 jako nejmladší z pěti sourozenců do smíšené česko-německé rodiny. Otec František Krčmář působil jako vedoucí pracovník v Severočeské Konstruktivě a matka Ursula Krčmářová (roz. Patzak) nejprve pracovala jako úřednice v Německu, a když děti povyrostly, začala pracovat jako recepční v hotelu. 

Zajímavý je rodinný původ pamětníka. Předci z matčiny strany žili ve východních Čechách, kde praděd Carl Adalbert Seehars (pocházel z Fríských ostrovů) působil jako správce panství Kuks patřícího hraběti Antonínu Šporkovi. Během druhé světové války byl pak pamětníkův dědeček Friedrich (Fritz) Patzak povolán do řad wehrmachtu a nasadili ho mimo jiné i na východní frontě, kde byl dvakrát raněn. Koncem války při ústupu německé armády ho na polském území zajala Rudá armáda. Asi rok strávil v koncentračním táboře Auschwitz, odkud ho nakonec s podlomeným zdravím propustili. Po konci války se rodiny, jako i ostatních sudetských Němců, týkal odsun do Německa. Pamětníkova maminka se vyhnula divokému odsunu, a to díky strýci Aloisi (Lolo) Karbanovi, movitému Čechovi. Nešetřil prostředky, aby svým příbuzným pomohl. Přes to všechno členové rodiny nakonec odešli z Československa během organizovaného odsunu v roce 1946.

Pamětníkova matka Ursula se ale vrátila zpět. Po seznámení se svým budoucím manželem Františkem se odstěhovala z Německé demokratické republiky (NDR) a začala znovu žít ve vlasti, kterou v dětství opustila. S pamětníkovým otcem se vzali, založili rodinu a společně se jim narodilo postupně pět potomků: František, Saskia, Ivo, Patrik a nejmladší David. 

David Řasa byl ovlivněn svými staršími sourozenci, hlavně Ivem, který ho zasvětil do punkové subkultury, která během osmdesátých let byla na Teplicku na vzestupu. Zároveň v něm probouzel protikomunistické myšlení a to se začalo postupně projevovat. Protirežimně, avšak v pečlivém utajení, vystupovala proti totalitě i Davidova starší sestra Saskia, která přepisovala samizdatovou literaturu v bytě Petra Růžičky, kterou pak následně s dalšími disidenty, kterými byl například Petr Slezák, vydávali a distribuovali. 

Se Zbyškem jsem se seznámil na základní škole

David Řasa nastoupil na základní školu do městské části Šanov II v Teplicích. V roce 1986 byl na škole v přírodě v Koutech. Odtud byl ale předčasně vyzvednut otcem, aby se mohl účastnit svatby své starší sestry Saskie. Po obřadu se na školu v přírodě nevrátil a nastoupil na krátkou dobu do nedaleké školy v městské čtvrti Šanov I. Díky svému výraznému zevnějšku se okamžitě seznámil se Zbyškem Jindrou zvaným Oněgin. Chlapci se okamžitě spřátelili a našli společné téma, kterým byla punková hudba.

„V tu dobu jsem dost poslouchal punk a mým vzorem byl bratr Ivo a vlastně i Patrik. Měl jsem vyzdobenou tašku i penál různými punkovými kapelami. Oněgin to viděl a začali jsme se hned bavit. A takhle to vlastně začalo,“ vzpomíná pamětník. Po návratu třídy ze školy v přírodě se vrátil zpět do své původní školy a se Zbyškem ztratil kontakt. Přibližně rok poté přestoupil Zbyšek k němu na školu. Okamžitě se poznali a našli opět společnou řeč. 

Prakticky od sedmé třídy se stali velkými kamarády a trávili spolu i volný čas mimo školu. „Jako kluci jsme běhali venku, jezdili na kole. Když jsme na Oněgina čekali před jeho domem, domů nás vzít nesměl. Vždy se vymlouval, že tam je strejda a ten to nemá rád a že radši někam půjdeme. Až po letech jsem se dozvěděl, že tam rodina schovávala jeho staršího bratra, který se schovával před dopadením Státní bezpečností,“ vzpomíná.

Ukradl jsem sovětskou vlajku nebo posprejoval dveře komunistům

Postupem času začal David Řasa víc projevovat svůj negativní postoj vůči komunistickému režimu. Nechtěl jen lhostejně přihlížet a držet se v tzv. „šedé zóně“. Proto se rozhodl k drobným akcím, kterými by mohl upozornit, že s totalitou nesouhlasí. Jedním z takových činů se stala i krádež sovětské vlajky. Ta byla vyvěšená v Teplicích při státním svátku vedle vlajky československé. Pamětník ji na protest stáhl a vzal domů. Nikdy se na něj nepřišlo, a jak sám vypráví, měl ji ještě dlouho po pádu režimu schovanou.

U protikomunistických disidentů se můžeme často setkat s tím, že komunismus přirovnávají k nacismu či fašismu. U severočeských odpůrců to nebylo jinak, jelikož věděli, že komunistické funkcionáře toto přirovnání ještě více pohorší. Stejnou cestou se vydal i David Řasa a na jednu událost z konce osmdesátých let vzpomíná takto: „Byla tma, ani nevím, co mě to napadlo. Měl jsem barvu ve spreji a na budovu OV KSČ v Teplicích, na jejich hlavní vchod, jsem nastříkal hákový kříž.“ Sám pamětník ale zdůrazňuje, že s touto ideologií nikdy nesympatizoval a hákový kříž pro něj byl pouhým symbolem toho, že fašismus a komunismus jsou si ve svých mocenských praktikách velmi podobné.

V polovině roku 1989 si dokonce „vylepšil“ občanský průkaz. Dnes se může zdát jeho čin úsměvný, ale tehdy se jednalo vážný přestupek, za který by mohl být potrestán. „Dostal jsem občanku a tam byl státní znak, lev a nad ním pěticípá hvězda. Tak jsem do ní napsal U.S. A na stránce, už nevím které, kde byl podpis náčelníka – podepsaný komunistický pohlavár, tak pod slovo náčelník jsem napsal pěkně tiskacím písmem VINNETOU,“ vypráví.

Se Zbyškem a ostatními kamarády jsme vyrobili a vylepili plakáty

Kritický stav ovzduší, který byl pro severní Čechy tehdy typický, vyburcoval patnáctiletého Zbyška Jindru a stejně starého Davida Řasu k tomu, že se s dalšími přáteli rozhodli zorganizovat protestní demonstraci za zlepšení životních podmínek v kraji. Atmosféra společenských změn, které již propukaly v okolních státech východního bloku, podpořila mladé muže v jejich konání. Pomyslnou poslední kapkou se stal několikátý zápal plic nejmladší Zbyškovy sestry Lucie způsobený špatným ovzduším. 

David Řasa se proto s dalšími lidmi, kterými byli například punkový kytarista Jindřich Uhlíř či Jan Sajdl, domluvil v restauraci U Ptáčků, že nebudou jen nečinně přihlížet a společně zorganizují demonstraci. Jako student střední ekonomické školy měl doma psací stroj a společně se Zbyškem, tehdy kuchařským učněm, na něm sepsali letáky, ve kterých informovali, že 11. listopadu 1989 v 16. hodin se na náměstí Zdeňka Nejedlého uskuteční protestní demonstrace. Text výzvy pak následně překontrolovala Eliška Paštiková a další kamarádi ho společně s organizátory začali roznášet a vylepovat po Teplicích. (Informační leták je k vidění v rámci putovní výstavy Závadová mládež projektu Příběhy bezpráví).

K určitému překvapení samotných organizátorů se skutečně na teplickém náměstí sešlo několik stovek lidí, kteří se rozhodli demonstrovat proti neřešené ekologické situaci. Dle údajů Státní bezpečnosti se zde nacházelo přibližně 400 osob, ale sami účastníci se shodli, že se zde sešlo více jak 800 lidí. Dav protestujících se společně vydal tehdejší Leninovou ulicí (dnes Masarykova) přes Husitskou ulici, ulici 28. října zpět na náměstí Zdeňka Nejedlého. Mladý Zbyšek Jindra zde měl krátký proslov a domluvilo se, že se protestující sejdou i následující den.

Během výslechu mi dali facku, až jsem skoro spadl ze židle

Odhalení svolavatelů akce netrvalo nikterak dlouho, brzy došlo k zadržení Davida Řasy i Zbyška Jindry. Jak sám pamětník uvádí, o jeho činu nikdo z rodiny nevěděl, a proto je překvapilo, když si příslušníci Státní bezpečnosti mladého Davida vyzvedli doma a odvezli na výslech. 

„Přišel pro mě bratr, že jsou u dveří nějací pánové a že se mnou chtějí mluvit. To už mi přišlo divné a měl jsem nějaké tušení. Řekli mi, ať si vezmu psací stroj a že mám jít s nimi. Napadlo mě, proč si mám vzít psací stroj, protože to nebylo těžké uhádnout. Měli jsme psací stroje dva: jeden s českou klávesnicí, kde jsem to psal, a druhý mamky s německou. Takže mě napadlo vzít ten německý a společně jsme jeli na policii,“ vypráví o svém zatčení pamětník. 

Během výslechu celou dobu mlžil a tvrdil, že o ničem neví. Příslušníci StB však začali zkoušet dovezený psací stroj, aby zjistili, zda se jedná o ten, na kterém se psaly protirežimní letáky. „Estébáci to začali zkoušet a já jim říkám, že je to německý stroj, že tam nejsou háčky ani čárky, a ten jeden do toho začal bušit jak datel. (…) Okřikli mě, ať jsem zticha a nejsem chytrý. Po delší době ten jeden fízl říká, že tam nejsou háčky a čárky. Zasmál jsem se a ten, který stál za mnou, mi dal takovou facku, že jsem skoro spadl ze židle,“ říká.

Po chvíli přivedli do výslechové místnosti i kamaráda Zbyška Jindru, který veškerou vinu vzal na sebe. Zřejmě z toho důvodu, aby nezatkli více osob. Davida Řasu odvezli domů, kde příslušníci StB našli správný psací stroj. Nakonec s ním sepsali zápis a propustili ho domů. Několik policejních aut s příslušníky SNB a policejními psy se pak vydalo na domovní prohlídku k rodině Jindrových.

Neuvědomovali jsme si, co se nám podařilo rozjet

David Řasa se pak následně účastnil veškerých ekologických demonstrací, včetně veřejného dialogu na teplickém zimním stadionu, kde demonstrující diskutovali a předali své požadavky vládnoucím činitelům teplické komunistické strany. Zpětně viděno se teplické demonstrace staly předehrou sametové revoluce. Celorepublikovou společenskou změnu ale rozhýbalo až pobouření veřejnosti nad zásahem ozbrojených složek proti studentům v Praze o týden později. 

Pamětníkův podíl na teplických demonstracích měl mít ještě dohru ve formě potrestání. Na nátlak Státní bezpečnosti dostala škola doporučení mladého studenta vyloučit ze studií. Dozvěděl se to ale až po sametové revoluci od ředitele školy. Díky změně režimu k jeho vyloučení nedošlo a pamětník tak v pořádku odmaturoval. Po sametové revoluci se oba kamarádi nadále vídali, ale postupně se jejich cesty rozešly. Zbyšek Jindra se začal potýkat s osobními problémy a nakonec v roce 1996 během autonehody tragicky zemřel.

David Řasa po dostudování zůstal v Teplicích, ale po čase se odstěhoval do západních Čech, kde začal pracovat mimo jiné u ochranky či jako provozní kasina. Seznámil se zde i se svou manželkou, se kterou založil rodinu a přijal její příjmení. Po rozpadu manželství se pak vrátil zpět do Teplic, kde žije dodnes, a pracuje v Německu. V roce 2022 získal za svou protikomunistickou činnost osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.