"Přišly Vánoce 24. prosince... žádný strom, nic k jídlu, jen jsme tam seděli, trošku plakali. Moje matka jen plakala, plakala a plakala. A tam jsme seděli a nic jsme si nepovídali. Pamatuju si to. A v jednom okamžiku: rány na dveře. ‚Ježíšmarjá, kdo tam stojí?‘ Moje matka měla ohromný strach, třásla se a vyhýbala se dveřím. Tam stál veliký muž, měl ruskou velkou čepici. Nic neřekl. Moje matka začínala, já si na to vzpomínám: ‚Prosím, pane, jestli někoho chcete odvést, vezměte mě s sebou, prosím. Nechte ty děti tady, aby to prožily. Já jdu za moje děti.‘ A v tom okamžiku – na to si taky vzpomínám – řekl: ‚Ne, tady v tašce mám něco pro vás. Řezník jménem Lhotský z Ostravy na vás vzpomíná, jak jste se dobře chovala jako Němka k nim jako k Čechům, po celou dobu Říše. Tak on si vymyslel, abyste měli trošku radost na vánoční večer.‘ Tak [nám] hodil tu tašku a zmizel. A v tašce maso, vuřt a chléb a máslo a všechno. A tak na začátku jsme i brečeli, že tak dobrý člověk na nás ještě myslí."
"Všechny německé ženy s dětmi ihned za hodinku do hlavního nádraží v Ostravě. Tak moje maminka zabalila všechno, co potřebovala. Předtím nám připravila dobré boty, šaty a tak dále. Za čtvrt hodiny jsme byli připraveni a potom jsme se dověděli... tramvajka už nejela. Nevím, jak jsme se dostali až na hlavní nádraží. Tam čekalo několik stovek žen s dětmi. Nevím, jak dlouho, ale podle mého cítění asi více než půlnoc nebo celou noc. Potom byl příkaz: ‚Tady na vás čeká vlak, tak prosím, tady kolej‘ a tak dále, tak čekaly staré vozy osobního vlaku bez topení. Teplota, jestli si vzpomínám, asi 20 stupňů pod nulou. Tam jsme nastoupili a za několik hodin začínal vlak opouštět Ostravu. Potom za několik hodin zase zastavil, tak jsme šli... nevím jistě, jestli to byly dva, nebo tři dny. Někde v městečku jsme zastavili a moje maminka řekla: ‚Tak tady to nevydržíme. Děti, dejte si kufry pryč, ven z vlaku.‘ Tak jsme skočili z vlaku. Nevím, jak dlouho tam stál, a jeli jsme do podzemí. Tam byl pomocný lazaret. Moje sestry se položily vedle zraněného německého Slováka, všechno plné krve. Já si na to dobře vzpomínám. A já jsem se položil na kufry."
"Vždycky [si na lidech všímám], jakou [mají] osobnost. [Jestli mají] etickou, dobrou povahu, že respektují moji osobnost, a očekávají, že taky respektuji jejich osobnost. A to je moje přesvědčení dodnes. A po celý můj pracovní život jsem s tím pracoval a v životě jsem nikdy nebojoval za pravdu. Za pravdu nechci bojovat. Boj, boj je, to je válka. Já jsem vždy pracoval... pracoval za pravdu, i když pravda je, řekněme, relativní."
Otfrid Valentin Pustejovsky přišel na svět 22. března 1934 v Moravské Ostravě do rodiny Ernsta Pustejovského a jeho manželky Marie, rozené Nevoralové. Příbuzné měl také na Hukvaldech a ve Fulneku. Vyrůstal v prostředí národnostně pestrého Ostravska, kde se v každodenním dětském světě nestíraly rozdíly mezi Čechy, Němci, Poláky či Židy. S vypuknutím druhé světové války se však atmosféra ve městě rychle proměnila a do života obyvatel začaly pronikat projevy nacistické ideologie. Represe se nevyhýbaly ani obyvatelům německé národnosti. Marie Pustejovská byla na základě udání vyšetřována Německým zvláštním soudem kvůli údajnému „neněmeckému“ chování. Otec Ernst byl povolán do wehrmachtu a na jaře roku 1945 padl na Slovensku. Při osvobozování Ostravy Rudou armádou spolu se sourozenci ukrýval matku, aby ji uchránili před znásilněním. V září 1945 se rodina přestěhovala do Fulneku, kde v prostředí těžce poškozeného města strávila jeden rok. V roce 1946 byli zařazeni do jednoho z posledních transportů směřujících do americké zóny v Německu. Po náročné cestě se rodina dostala z Nového Jičína do Bavorska, kde museli začít nový život v neznámém prostředí, bez zázemí a bez sociálních vazeb. Po prožitých událostech odmítal pamětník mluvit česky. Teprve po letech se s touto zkušeností dokázal vyrovnat. Postupně studoval vysokou školu v Mnichově, Vídni a v Chicagu. Začal se odborně věnovat československým dějinám, mimo jiné tématu německého antifašismu. V roce 2025 se rozhodl znovu navštívit Ostravu a přicestoval z Waakirchenu. Natáčení proběhlo ve spolupráci s Českou televizí a Muzeem Novojičínska.
