Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Prokopová (* 1922  †︎ 2017)

Tehdy zavírali slušné lidi

  • narodila se v roce 1922

  • její rodiče provozovali v Hlinsku cukrárnu

  • vyučila se prodavačkou

  • poté byla zaměstnána ve zdravotnictví (jako administrativní síla a instrumentářka)

  • později pracovala přes 20 let jako průvodkyně v muzeu lidového stavitelství na Veselém Kopci

  • byla členkou organizací Junák a Sokol

  • v rámci Junáka byla vedoucí oddílu světlušek

  • obdržela skautské vyznamenání Medaile díků (v roce 2003)

  • její manžel byl po roce 1948 půl roku vězněn

Marie Prokopová

 

„To byli takový slušný lidi, co se zavírali.“

 

Paní Marie Prokopová se narodila 18. srpna 1922. Za svobodna se jmenovala Šmahlová. Vyrůstala v Hlinsku v historické čtvrti zvané Betlém, kde její rodiče provozovali vyhlášenou cukrárnu. Měla sestru a bratra, který pokračoval v rodinné tradici a vyučil se cukrářem. Paní Prokopová se vyučila prodavačkou. Poté se živila jako administrativní síla a instrumentářka ve zdravotnictví. Později se stala průvodkyní v muzeu lidového stavitelství na Veselém Kopci, kde pracovala 22 let. Od dětství byla členkou Sokola a Junáka.

 

 

Junák, Sokol, nebo DTJ?

 

Nedaleko cukrárny rodiny Šmahlových bydlela rodina Císařova, která doslova hořela pro skautskou myšlenku. Bratři Císařové patřili k zakládajícím členům prvního skautského oddílu v Hlinsku, který vznikl v roce 1918. Významnou postavou hlineckého střediska byl zejména Antonín Císař, který před válkou zastával funkci zástupce okresního zpravodaje. Ke skautingu Marii přivedla jeho sestra, která byla o tři roky starší než ona a s níž ji pojilo přátelství. Marie Šmahlová se nejprve stala šotkem, což bylo dřívější označení pro dnešní světlušku (malou skautku ve věku cca 6–10 let). Hlinecké šotky vedla tehdy sestra Žofie Bláhová, dlouholetá přítelkyně a později manželka Antonína Císaře, které se říkalo Zoška. Děvčata se scházela jednou týdně ve skautském domově postaveném v letech 1926–1927.

 

Otec Marie Prokopové byl oddaným sokolem, bylo tedy logické, že se členkou sokolské organizace stala i ona. S některými zvyklostmi však nesouhlasila. Nelíbilo se jí například to, že se děti účinkující na sokolských akcích vybíraly podle společenských vrstev. Proto uvažovala o členství v DTJ (Dělnické tělovýchovné jednotě), poněvadž tam se – podle toho, co se k ní doneslo – na společenský původ dětí nehledělo. Před svým otcem si však netroufala o tom mluvit nahlas.

 

 

Táborová romantika 30. let 20. století

 

Jako holka se sestra Marie zúčastnila táborů u rybníka Dlouhý a u Kocourova.[1] Obě tábořiště se nacházela nedaleko Hlinska, konkrétně mezi Trhovou Kamenicí a Ždírcem nad Doubravou. Vedoucí tábora u Dlouhého byla „Zoška“ Bláhová. Jezdil jí pomáhat její bratr Eda, který si dívky získal svým smyslem pro humor. Tábornice se musely obejít bez podsad. „Když jsme byly u Dlouhýho, to bylo něco hroznýho. To jsme spaly na těch slamnících, blízko vody a tam vždycky večír byla mlha až do rána a já jsem se nemohla dočkat rána, až se začne oteplovat, jaká mi byla strašlivá zima,“ vybavuje si nepříjemné strádání paní Prokopová. Vzpomíná si však také na příjemnější zážitky, například na krásné táborové ohně plné zpěvu a secvičených scének nebo na to, jak tajně chodila se svými kamarádkami do zásobovacího stanu mlsat marmeládu.

 

U Kocourova tábořily hlinecké dívky společně se skautkami z Chotěboře. Tam už měly k dispozici podsady. Na tábor dojížděl vypomáhat vedoucí hlineckých vlčat Stanislav Zedníček. Holky si samy vařily, žádné dospělé kuchařky na táborech neměly. K oblíbeným činnostem táborového dne patřilo zpívání a signalizování v morseovce.

 

Poslední předválečný tábor se uskutečnil v roce 1939 Na Borku u Proseče, kam sestra Prokopová odjela už jako rádkyně.[2] Na tomto táboře se jednou pustila se svou spolužačkou do přípravy lívanců. Ze začátku sice dětem chutnaly, těsta však bylo tolik, že už je po chvíli nikdo nechtěl jíst. Kuchařky proto musely zbylé těsto tajně vylít do potoka, aby je nikdo neviděl, protože to byla škoda.

 

 

Přichází válka

 

Před vypuknutím 2. světové války absolvovala Marie Prokopová půlroční výměnný jazykový pobyt v Trmicích u Ústí nad Labem, kde se tehdy mluvilo převážně německy. Děti sudetských Němců se na oplátku jezdily zdokonalovat v češtině do českého vnitrozemí. Marie plánovala, že tam nastoupí do německé obchodní školy, k tomu však již nedošlo kvůli obsazení Sudet německou armádou. Už během svého pobytu pozorovala stoupající popularitu sudetoněmeckého politika Konrada Henleina, který se otevřeně hlásil k programu Adolfa Hitlera. Jako očitá svědkyně předválečných nepokojů v Sudetech popsala chování henleinovců těmito slovy: „Dělaly se takový samlunky, von tam řečnil, voni chodili ho poslouchat, už si sháněli peníze německý a jezdili na výlety, jezdili do Drážďan. Byli to lidi – už tím byli hrozně posedlí.“

 

V průběhu války našla Marie svého budoucího manžela. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Po zákazu Junáka nacisty začala trampovat v malé osadě ve Svobodných Hamrech u Trhové Kamenice. Nacistické represe se nevyhnuly ani hlineckým skautům. Bratři Vladimír Akrman, Viktor Taussik, Otakar a Jindřich Vohryzkovi zemřeli v průběhu války v koncentračních táborech. Marii Prokopové hrozilo válečné nasazení na práci do Německa, její ročník však nakonec povolán nebyl. Nasazení se naopak nevyhnula jiná hlinecká skautka, o dva roky mladší Alena Lorencová, rozená Šafránková.

 

 

Obnova Junáka a další zákaz

 

Skauting byl v Československu obnoven v roce 1945. Rok nato zorganizovala sestra Prokopová pro svoje světlušky tábor na Milovech nedaleko Svratky. „Když jsme tam jely na ten tábor, tak to jsme jely na takovým vlečňáku a táhl nás traktor. Vyjely jsme z Hlinska, bylo krásný počasí.“ Po klidné jízdě však následoval velmi dramatický příjezd na tábořiště: „Teď se strhla vichřice a ty stany, jak byly postavený, jak to bylo na těch tyčkách, tak nám začaly padat. Děti brečely, děti měly strach, takže to bylo přivítání takový dost nepříjemný,“ vzpomíná táborová vůdkyně. Tábora o rok později na Želivce se nezúčastnila kvůli úmrtí svého otce.

 

Druhá polovina 40. let 20. století se nesla ve znamení četných skautských slavností, pro které byly příznačné spořádané průvody zúčastněných skautů a skautek ulicemi měst. Marie Prokopová v té době vedla oddíl světlušek, s nímž se zúčastnila takovýchto akcí v Chtotěboři a ve Slatiňanech. V rámci slavností probíhaly závody ve skautských dovednostech. Hlineckým světluškám se podařilo jeden z těchto závodů vyhrát. Byly však následně diskvalifikovány kvůli věku jedné z dívek. Sestra Prokopová se s tím nehodlala smířit a napsala dopis na ústředí, odkud jí přišla odpověď, že diskvalifikace nebyla oprávněná. Mohla tedy vyrazit se svými děvčaty na celostátní kolo soutěže, ale z obav před možnými postihy ze strany KSČ nastupující v té době k moci se rozhodla, že raději zůstanou doma. Zanedlouho byla činnost Junáka opět zakázána.

 

Vězení plná slušných lidí

 

Po komunistickém převratu byli někteří z činovníků hlineckého střediska propuštěni ze zaměstnání, sestra Císařová, kamarádka Marie Prokopové z dětství, musela opustit městský úřad, bratr Záviška byl nucen odejít z Elektro-Pragy. Sestra Prokopová podle svých slov žádné represe nezažila. Po chvíli však dodává, že její manžel byl poslán na půl roku do vězení kvůli tomu, že se nechtěl smířit se znárodněním své živnosti. V době svého zatčení pracoval jako hlavní plánovač v prachovické cementárně. Práci mu prý nosili i do vězení, jelikož za něj v podniku nenašli náhradu. Celé svoje uvěznění bral pan Prokop podle své manželky „sportovně“. Mezi svými spoluvězni našel řadu spřízněných duší. Někteří z nich přišli o svobodu z dosti malicherných důvodů, například kvůli tomu, že nedodávali předepsané množství vajec či masa. „To byli takový slušný lidi, co se zavírali,“ uzavírá vzpomínky na tuto dobu plnou bezpráví paní Prokopová.

 

Na lepší časy v Československu začalo svítat koncem 60. let 20. století. Jedním z příznaků uvolnění politických poměrů bylo obnovení skautské organizace. Sestra Marie Prokopová se znovu stala vůdkyní oddílu světlušek v Hlinsku. Naděje na život ve svobodnější společnosti však netrvaly dlouho. V srpnu 1968 zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy. Paní Prokopová se v té době obávala rozpoutání války. Tyto obavy se sice nenaplnily, nicméně došlo k „normalizaci“ poměrů, jejichž důsledkem byl mimo jiné opětovný zákaz Junáka.

 

 

Krásná výchova pro děti

 

Marie Prokopová si přesně nevybavuje, jak probíhala obnova skautského střediska v Hlinsku po roce 1989. Skautkou se sice nepřestala nikdy cítit, na vedení oddílu si ale v té době už připadala stará. Říká, že skauting obohatil její život hlavně svými zásadami. Už od dětství se jí líbil především princip rovnosti a bratrství. „A to vím, že se říkalo: ‚I kdyby to byl černoch, když má dobrý úmysly, tak je to bratr.‘“ Odpovídá-li skautskému slibu a zákonům, je podle sestry Prokopové skauting krásnou výchovou pro děti a mládež.

 

Snad i díky věrnosti skautským ideálům vyzařuje z Marie Prokopové v jejím požehnaném věku obdivuhodná životní energie. Ještě v osmdesáti letech jezdila vypomáhat na Veselý Kopec s prováděním turistů a organizací kulturních programů. V roce 2003 obdržela Medaili díků, která se uděluje jako projev vděčnosti za prokázanou práci ve skautském hnutí zasloužilým členům Junáka.

 

Rozhovor nahrál a zpracoval Vojtěch Homolka




[1] Podle almanachu 85 let skautingu v Hlinsku (s. 50) se dívčí tábor u Dlouhého pod vedením Ž. Bláhové uskutečnil v roce 1937. Tábor u Kocourova ve stejném přehledu není zmíněn. Je však možné, že tento přehled táborů hlineckých skautů a skautek není úplný. Ačkoli v almanachu nejsou uvedeny žádné dívčí tábory před rokem 1937, není vyloučeno, že se nějaké uskutečnily. Rozhovory s Marií Prokopovou a Alenou Lorencovou by této domněnce nasvědčovaly.

[2] Podle paní Prokopové se tento tábor uskutečnil v polovině 30. let. Zároveň však říká, že už byla v té době „školou odrostlá“ rádkyně. Tábor se tedy musel konat až v roce 1937 či později. Dle almanachu 85 let skautingu v Hlinsku (s. 50) pořádaly hlinecké oddíly jediný předválečný tábor Na Borku v roce 1939.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: A Century of Boy Scouts