Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Procházka (* 1937)

• narozen 27. dubna 1937 v Kutné Hoře

• jeho rodina měla v Neškaredicích statek s asi 80 hektary půdy

• za druhé světové války rodina tajně pomáhala lidem z měst

• po roce 1948 otčím Jan Vosečka odmítal vstup do JZD

• otčím zatčen, dva roky strávil v jáchymovských uranových dolech, rodina přišla o majetek, musela se vystěhovat

• pamětník se vyučil horníkem v Příbrami

• v druhé polovině 60. let dálkově vystudoval obor umělecká fotografie na Pražské konzervatoři

• dokumentoval průběh invaze vojsk Varšavské smlouvy a sametové revoluce v Kutné Hoře

• v roce 2025 žil v Kutné Hoře

Rod Procházkových se po staletí věnoval zemědělství a nejinak tomu bylo v případě rodičů Jaromíra Procházky. Po komunistickém převratu odmítali vstup do jednotného zemědělského družstva. Nevlastní otec, který se komunistům postavil, skončil za mřížemi. Matka se syny přišla ze dne na den o veškerý majetek i střechu nad hlavou. Jaromír Procházka nemohl nastoupit na střední školu, zbývalo mu jedině vyučit se horníkem. A tak se také stalo. Až díky uvolnění během pražského jara se mohl začít věnovat tomu, co ho opravdu bavilo – fotografování.

Dělat se muselo odmalička

Jaromír Procházka se narodil 27. dubna 1937 v Kutné Hoře Amálii a Gustavu Procházkovým. Jeho předci byli sedláci a nejinak tomu bylo u jeho rodičů. Ti měli v Neškaredicích (dnes součást Kutné Hory) statek s asi 80 hektary půdy. Chovali skot, kozy, prasata, koně i drůbež. Obdělávali také rozlehlá pole. Jaromír Procházka měl dva starší bratry – Zdeňka, narozeného roku 1922, a Luboše, narozeného roku 1930. Rodinné hospodářství prospívalo i během období Protektorátu. „Museli jsme plnit dodávky, ale na práci bylo lidí hodně, takže s tím nebyl problém,“ říká a dodává, že i on se musel od raného dětství na fungování hospodářství podílet. I tak měl ale čas i na hry se svými kamarády. Jak vzpomíná, ve vsi bylo spoustu dětí a všechny se pravidelně scházely na návsi.

Jelikož měli Procházkovi vlastní formu obživy, za války nestrádali. Navíc mohli tajně pomáhat lidem z měst, kteří neměli k naturáliím tak snadný přístup. Museli si ale dávat pozor, protože jednou za čas přijížděli Němci na kontrolu: „Vždycky přišli dva Němci a třeba Čech, anebo přišli dva Němci a jeden byl Sudeťák, a ty kontroly byly přísné. Jenže naši lidi byli už takoví, že si říkali: ,Heleď, mluvilo se o tom, že příští týden budou kontroly, ale nevíme kde.‘ Tak všichni byli ve střehu,“ vypráví pamětník a dodává: „Ze dvora nikdo nesměl, do dvora taky ne. Počítaly se slepice, počítala se prasata, počítaly se husy, počítaly se kozy, počítali se koně, krávy, všechno. Všechno se muselo zapsat. Někdy proběhla kontrola a pak nepřišli měsíc nebo dva. Někdy přišli znovu třeba za týden.“

Jelikož Jaromír Procházka pocházel z evangelické rodiny, i během války chodil do hodin náboženství k faráři Janu Dusovi: „Byl to velice inteligentní a vzdělaný člověk. Pamatuju si, že na konci školního roku 1943 říkal: ,Naučím vás jednu písničku, která je z Fidlovačky, ze hry, jmenuje se Kde domov můj.‘ My se ji naučili a zpívali, on hrál na housle,“ vypráví. Tehdy on ani jeho kamarádi netušili, že se jedná o československou hymnu. Už jako malý chlapec tak – aniž by to tušil – vystupoval proti nacismu. Ještě během války rodinu zasáhla rána, když otec zemřel na zápal plic. Osvobození pak prožívali už bez něj.

Z tohoto období si Jaromír Procházka vybavuje proudící německé zajatce, kterým místní i přes jejich frustraci z válečného dění nosili vodu. Nejstarší bratr se také účastnil Pražského povstání. Když po asi třech dnech přijel zpátky domů, přivezl Jaromíru Procházkovi krásný dalekohled, o který však brzy přišel. „Jeli kolem nás ruští vojáci, já měl ten dalekohled na krku a on po něm hmátnul, až mi odřel krk. Myslel jsem, že si ho chce půjčit, ale zkrátka mi ho sebral,“ vzpomíná. Jeden ze sovětských důstojníků byl také ubytovaný přímo u Procházků. Při jeho odchodu zjistili, že jim chybí budík a stříbrné příbory. To si matka nenechala líbit a šla vše nahlásit veliteli. Když slyšel, co se stalo, vzal vojáka stranou a vytáhl pistoli. „Maminka se lekla, běžela za nimi a prosila, ať ho nezabíjí. Nakonec ho tedy nechali, jen nám vrátili ty ukradené věci,“ říká.

Vesnice se začala dělit na komunisty a nekomunisty

Konec války však neměl znamenat klid nadlouho. Tehdy už byla matka provdaná za Jana Vosečku, který se stal novým otcem Jaromíra Procházky. I on pocházel ze zemědělského prostředí, a tak úspěšně hospodařil na statku v Neškaredicích. Obyvatelé obce se nedlouho po roce 1945 začali dělit na dvě skupiny – komunisty a nekomunisty. Mezi druhou skupinu se řadila i rodina Jaromíra Procházky. „Místní komunisti pak začali chodit kontrolovat, kolik má kdo slepic, aby měli přehled. Tehdy už starší bratr říkal, že si na ně musíme dávat pozor,“ říká pamětník. Po komunistickém převratu se vše začalo postupně zhoršovat. Zezačátku se ještě místní sedláci scházeli a debatovali, v podstatě všichni byli proti kolektivizaci. Jenže někteří začali postupně ustupovat.

Jan Vosečka vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) vzdoroval. Rodině se dařilo plnit dodávky, ale bylo to stále náročnější. Žádost úřadů na odevzdání statku do vlastnictví státu nevlastní otec rázně odmítl. „Následující den potom, co to odmítl podepsat, přijela do dvora dvě auta. Nějací chlapi s rudými páskami a Bezpečnost se samopaly. Otec zrovna byl v maštali a krmil tam koně. Tak šli za ním a že ho jdou zatknout, že našli nějaké důkazy o tom, že se choval protistátně, a on jim vynadal, že je to blbost, on že je vlastenec a sokol a pro národ tady pěstuje už od mládí a bude to pěstovat dál,“ popisuje Jaromír Procházka. „On vzal ty vidle a vyběhl proti nim. Tak naskákali do aut a odjeli.“

Otčím si však jen přihoršil a brzy si ho Státní bezpečnost (StB) ze statku přece jen odvezla. Psal se rok 1950 a zbytek rodiny neměl tušení, kde je ani co se děje. Matce s Jaromírem Procházkou úřady nakázaly, že se musí do 24 hodin vystěhovat. Když tak sami neučinili, přijeli je vystěhovat. „Mohli jsme si vzít jen každý postel a věci, které jsme zvládli unést,“ popisuje. Neměli kam jít, matka ale přes známého zajistila bydlení v nedalekých Křeseticích u jednoho z tamních sedláků. „Nedovolili jí nikde pracovat, a tak jen za jídlo pomáhala statkářům, kteří ještě nebyli v JZD,“ vzpomíná pamětník. Jan Vosečka strávil následující více než dva roky v jáchymovských uranových dolech. Šel pracovat jako pomocný dělník ve skladu v pletacích závodech. Nadále se stavěl proti režimu, jenže ho někdo za jeho řeči udal. Ocitl se tak znovu za mřížemi. „Když přišel asi za dva roky, byl jako kostra. Poslali ho domů umřít, a tak se taky asi za dva týdny stalo. Pořád kašlal, měl rakovinu.“ Jaromír Procházka tak přišel o svůj další životní vzor.

Z horníka fotografem

Jaromír Procházka měl jakožto nevlastní syn kulaka problém s přijetím na střední školu. Někdo mu poradil, ať se zkusí přihlásit na školu v jiném městě, kde by nemuseli o jeho původu vědět. Ačkoli ho na kolínskou průmyslovku přijali, hned po nástupu si ho vedení zavolalo a oznámilo mu, že na škole studovat nemůže. „Moje jediná možnost bylo jít do cementárny v Berouně nebo do rudných dolů v Příbrami. Radili jsme se se známými a nakonec jsem se rozhodl pro to druhé,“ říká. Šel se tedy na následující dva roky učit horníkem. Po několika týdnech skončila praktická část výuky a začal fárat.

Po ukončení učebního oboru nastoupil do kutnohorských dolů na Kaňku. Oženil se s dcerou křesetického mlynáře a nějakou dobu pracoval v dolech na Kladně. Po dvouleté vojenské službě odešel pracovat do Tatry Kolín. Každodenní dojíždění bylo poměrně náročné, navíc mu chyběla kreativní činnost. Alespoň ve volných chvílích se proto věnoval fotografování. Jeho známý, kutnohorský rodák Ilja Bojanovský, který později působil jako děkan FAMU a rektor AMU, mu poradil, ať si podá přihlášku na FAMU. V letech 1964 a 1965 se o to opakovaně pokoušel, avšak neúspěšně. Nakonec se přihlásil na obor umělecká fotografie na Pražské konzervatoři. Přijali ho, a tak mohl začít dálkově studovat. 

Během invaze vojsk Varšavské smlouvy se rozhodl dění v Kutné Hoře fotograficky zdokumentovat, což se mu před Tylovým divadlem málem stalo osudným. „Přijížděly raketomety a tanky a já jsem to fotil. Když jsem zmáčkl ten snímek, tak vyskočil jeden voják a zařval: ‚Stoj!‘ Seskočil z auta a běžel ke mně,“ popisuje. Jaromír Procházka využil chvíle nepozornosti a dal se na útěk. Jenže o kus dál na něj čekala další skupina vojáků. Nakonec se na jejich povel vzdal a s napětím čekal, co se bude dít. „Nějaký důstojník, co jel kolem, vystoupil z auta. Vyžádal si ode mě film, vytrhl ho z fotoaparátu a pak zavelel k odjezdu,“ vzpomíná na dramatické chvíle.

V dalších letech se stal profesionálním fotografem v kutnohorském okrese a zachytil řadu dalších klíčových momentů. Pracoval pro média i další podniky. Fotoaparátu se držel i během sametové revoluce, konkrétně zachytil dění během generální stávky. V roce 2025 žil v Kutné Hoře a své dílo vystavoval v tamní knihovně.