Vilém Prečan

* 1933

  • „K nalezení správné cesty, k mé osobní svobodě, osvobození se od toho chomoutu komunistické ideologie, té – dá se říci – víry v spravedlivý svět, vedly dva faktory. Studium historie. Čím hlouběji jsem měl možnost poznávat, jak tomu skutečně bylo – a že tomu bylo jinak, než jak jsme se tomu učili, jak nám to přednášeli, jak se to tradovalo a jak to bylo nalinýrováno v Dějinách KSČ a v učebnicích. A zadruhé, moje osobní životní sociálně-politická zkušenost. To znamená to, jak jsem poznával život lidí, jak to skutečně vypadá, co to jsou aparáty, jak se dělá kádrová politika, kdo tedy vládne a co je to tzv. diktatura proletariátu ve skutečnosti. A současně s tím celé ty politické zápasy, které probíhaly buď otevřeně, nebo pod povrchem. Destalinizace v Sovětském svazu, první, druhá etapa.“

  • „Samozřejmě, že byla stále obava, co řeknou Sověti. Já si vzpomínám, že jsme si 17. srpna v tom našem oddělení nejnovějších dějin povolali několik expertů z ministerstva zahraničí – nám blízkých lidí, se kterými jsme mohli mluvit otevřeně – abychom probrali, jaká je pravděpodobnost sovětského vojenského zásahu. Ten expert nám vypočítal šest důvodů, proč by to bylo pro Sověty naprosto nevýhodné, něco takového udělat. No. To bylo 17. srpna a v noci z 20. na 21. tady byli.“

  • „My jsme například jako gymnazisti žili politikou už jako děti. Volby byly v květnu 1946. Mně bylo tehdy třináct, moji spolužáci byli tak ke čtrnácti. My jsme si ve třídě uspořádali vlastní volby – někdy už na začátku května – jak by kdo volil. Tak já jsem samozřejmě volil komunisty a můj spolužák, který seděl vedle mě, byl zarytý národní socialista, který mně na truc vyryl cosi na lavici. Takže my jsme takto žili, my jsme se dohadovali o politice. (Věděli jste třeba něco víc o tom Sovětském svazu a sovětském režimu?) Ale nevěděli jsme nic. Jak bychom se to byli dozvěděli? Vždyť ani ti, kteří tam prožili celou válku, neřekli pravdu.“

  • „Já jsem vždycky byl vděčný shodě okolností, že jsem v zemi zůstal až do roku 76 a že jsem neemigroval v roce 68. Protože posuzováno zdálky bych byl nevěřil, že se nedal zastavit ten kalný proud a celá ta normalizace. Byl bych si myslel – kdybychom byli zůstali a něco dělali, organizovali, nemuselo to dojít tak daleko. Já jsem byl například ještě na jaře devětašedesát přesvědčen – a mluvil jsem o tom na jedné konferenci v Oxfordu – že si lidé nedají vzít svobodu médií a svobodu tisku. Že ty svoje novináře, redaktory, budou hájit. Myslel jsem, že snad půjdou do generální stávky nebo něco takového. Takové iluze jsem měl. A postupně jsem zjišťoval, jak je člověk bezmocný. Jak jsme my, odpůrci normalizace, byli atomizováni. Každý se musel nějak živit. To dělali velice chytře, že nás vyhodili a že jsme museli začínat v těch dělnických a různých zaměstnáních za směšný plat, živit rodinu a tak dál.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.02.2016

    (audio)
    délka: 02:13:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 12.02.2016

    (audio)
    délka: 02:12:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 15.03.2016

    (audio)
    délka: 01:26:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    Praha 6, 10.11.2016

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme zaměstnanci orwellovského ministerstva pravdy

Jako člen KSČ, 23 let
Jako člen KSČ, 23 let
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Vilém Prečan se narodil 9. ledna 1933 v Olomouci svobodné matce. Dětství strávil na moravském venkově, v roce 1945 se s maminkou a jejím druhým manželem přestěhovali do Brna. Rodiče během války působili v komunistickém odboji a pamětník byl v poválečných letech také zapáleným komunistou. Na gymnáziu se stal krajským svazáckým předákem a v roce 1951 vstoupil do KSČ. Po maturitě odešel studovat historii a politické vědy do Prahy. Po absolvování byl v roce 1956 na umístěnku přidělen do Bratislavy. Zde se seznámil se svojí budoucí ženou Helenou a také s Milanem Šimečkou. XX. sjezd KSSS a zde zahájený proces destalinizace pro něj znamenaly velký otřes. V letech 1957 a 1970 působil v Historickém ústavu Čs. akademie věd, kde se zabýval především problematikou Slovenského národního povstání. Počátkem 60. let začal i díky možnosti cestovat do zahraničí kriticky nahlížet oficiální historiografii. Na jaře 1968 se aktivně účastnil otevřené veřejné debaty. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy spoluinicioval vydání tzv. Černé knihy mapující klíčové dny. Za to byl po začátku normalizace trestně stíhán a v roce 1970 vyhozen z práce. Pracoval poté jako dělník v motolské nemocnici a jako šatnář v nočním podniku. Roku 1976 se s rodinou rozhodl emigrovat do Německa. V exilu spolupracoval například s Karlem Schwarzenbergem, Pavlem Tigridem, Jiřím Pelikánem a Ivanem Medkem a mj. podporoval šíření Charty 77 a samizdatové literatury. Po roce 1989 zakládal a vedl Ústav pro soudobé dějiny. Je členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů.