Vladimír Pospíšil

„Takže jsme vyjeli do Velké Bystřice na ples komunistické strany, a tito už skoro mladí pánové si vzali s sebou ampulky s benzínem, a když nás samozřejmě nechtěli pustit dovnitř, že jsme neměli společenský oděv, tak to hoši naházeli na kamna, která tam topila, a začalo tam peklo. Nastoupili pořadatelé, policajti byli hned naproti, takže my jsme prchali, jak se dalo. Tak to byly takové legrácky. Ale hlavní průser, který nastal: my jsme jezdili na okolní čaje, když tam hrála nějaká dobrá kapela. A já jsem se skupinou těch kamarádů z katolických kruhů, kteří tak vůbec nepůsobili, se vydal do Přáslavic na čaj, byl to srpen 1975. Když jsme se vraceli zpět, někdy v devět v deset, tak jsme se chtěli zastavit ve Velké Bystřici na pivo, já jsem měl již osmnáct, ale kluci neměli. Tak jsem to vzal na sebe. Seděli tam nějací pánové, byli to funkcionáři, kteří se tam oháněli jejich názory na soudobou společnost, byli to prostě komanči, to jsme jasně viděli, a ti řekli, že tito vlasatci musí vypadnout, že nás neobslouží, aby nás hospodský vyhodil. Což se stalo. My jsme odešli, ale nemínili jsme se s tím smířit. Jelikož to bylo myslím v předvečer nebo dva dny před 21. srpnem, tak nás nenapadlo nic lepšího, než že si to půjdeme vyřídit s památníkem sovětské armády, který stojí v centru Bystřice. My jsme si teda mysleli, že je to památník sovětské armády. On je to vlastně památník upálených partyzánů, ale to jsme v té době neřešili. Prostě stalo se to, že jsme zaútočili dlažebními kostkami na ten pomník a výrazně jsme ho poškodili.“

„Hlavně byl citlivý ten rok 1968, protože to byl ten rok, kdy jsem přecházel do školy. Když jsem vlastně byl ještě v Bystrovanech, tak nám začali vštěpovat to, že se bude učitelům říkat ‚pane učiteli‘, a ne ‚soudruhu učiteli‘, v podstatě začínalo pražské jaro, sázela se Lípa svobody, ta tam ještě dodnes v Bystrovanech stojí. Bylo to všechno takhle pozitivně. Byly prázdniny, my jsme odjeli na Vranov nad Dyjí na podnikovou dovolenou, byli jsme tam tři nebo čtyři dny. Ráno jsme se dozvěděli, že přijely armády Varšavské smlouvy. Museli jsme okamžitě odjet. Poslali pro nás autobus a jeli jsme zpátky, protože nikdo nevěděl, co bude. Přijeli jsme do Pohořelic a tam jsme už narazili na kolony tanků, takže jsme vystoupili, museli jsme odstavit autobus. Otec stál na kraji silnice a hrozil na ně pěstí. Matka ho strhávala. Říkala: ‚Tě zastřelí a já budu sama.‘ Bylo to emotivní. Všichni brečeli. Přijeli jsme zpátky a já jsem nastupoval do nové školy, na devítiletku, na základní školu v Nové Bystřici, do šesté třídy. Přišel jsem tam a tam už byly úplně jiné podmínky. Tam přišel pan zástupce ředitele a řekl nám, že páni jsou na hřbitově zakopáni a že jim budeme zase říkat ‚soudruhu‘, a to bylo tak v průběhu podzimu, to nebylo hned v září. Začalo se to měnit tak po dvou měsících. V nás děckách to budilo strašný vzdor. Hlavně kluci jsme byli naštvaní. Ještě pořád vládlo přesvědčení, že je to okupace. Nebo bylo možné to veřejně říkat. Až do roku 1969. Takže jsme s kluky vymýšleli různé věci.“