Karel Polanský

* 1945

  • „Později jsem skutečně dostal paragraf 202. Našel jsem si právníka, který se mnou sympatizoval, samozřejmě věděl, o co jde. Soud se konal někdy na jaře. Mezitím v prosinci jsem byl ze Žiliny převelený do Holešova a tam jsem strávil zbytek vojny. Čili někdy v únoru se konalo se mnou to stání. Měl jsem velký štěstí, že jediný svědek, ten milicionář, který mne chytil, se nenašel. On asi věděl, že by to bylo pro něj dost nepříjemný, prostě se nenašel. Já jsem říkal: ‚Proč mne máte soudit? Proč zrovna já? Byla tam řada jiných lidí, já jsem se přeci ničeho nezúčastnil, žádné demonstrace. Jen jsem tam šel okolo.‘ Oni neměli možnost, v padesátých letech by to bylo asi jiný, zprostili mne obžaloby a takhle to dopadlo celý.“

  • „Já jsem si v té době jako student kupoval tisk, protože tam byly zajímavé články, už v březnu 1968 vyšel dopis generálnímu prokurátorovi, který napsal Ivan Sviták, aby přešetřil úmrtí Jana Masaryka. To jsem si se zájmem přečetl, byly tam i jiné články. Tehdy jsem poslouchal rád rádio, televizi, četl noviny. Prostě se zcela změnil můj přístup v politické oblasti. Předtím jsem ji považoval za něco stálého a nudného, co se neustále opakuje, že tam není žádný pohyb, a najednou mi to přišlo velmi zajímavé. Dozvídal jsem se i o padesátých letech, už v té době jsem si uvědomil, že pokud nebude konkurence komunistům, nebude soutěživost stran a pluralita, tak to nemá žádný smysl. Ale nebyla žádná alternativa, buď zastávat původní stanoviska a přiklonit se ke staré gardě, anebo k tomu novému, progresivnímu, i když v té době jsem Dubčekovi už taky nevěřil. Přesto jsem si řekl, je to menší zlo a určitě to bude stát za to. Celý ten půlrok, co to trvalo, člověk žil v takové euforii a zároveň jsem měl i jiné starosti, protože jsem končil studia na škole.“

  • „Chtěl jsem se dostat někam na Příkopy přes Staroměstské náměstí. Ale dostal jsem se do Železné ulice a uviděl ji přehrazenou milicionáři. Moc lidí u nich nebylo, spíš byli v pozadí. Říkal jsem si, nic se mi nemůže stát, tak se zeptám, jestli mě pustí dál. On když viděl, že mám trikoloru a černou stužku, hned se ptal, kam jdu, a chtěl ukázat občanku. Já jsem ji neměl, tak jsem vzal zpátečku, ale on byl rychlejší. Chytil mne, byl větší, nějakých 185 centimetrů nebo kolik, takovej statnej chlapík, taťka milicionář. Jednu mně šlehnul a pak předal dál těm jeho ostatním druhům. Potom mne odvedli na městský výbor strany. Na lavičce už tam seděli zadržení, takoví jako já. Teď jsem si uvědomil, že spadla klec. Že už to není demonstrace, ze který bych se vrátil jako v roce 1968, ale že tady už z toho můžou plynout nějaké následky. Tak jsem se zeptal, má to smysl? Možná v tom ve mně byla zbabělost. Já nevím, ale vzal jsem si trikoloru s tím černým, aby nebyly doklady, a hodil jsem to pod lavici. Později, když mne potom policajti vyslýchali, tak jsem jim tvrdil, což byla pravda, že jsem šel do tuzexu koupit tabák. Měl jsem v peněžence dva bony, tehdy to stálo tolik. Později když jsem byl v Ruzyni, mně říkali: ‚To jste nečetl žádný noviny?‘ A já odpovídal, že jsem se o to nezajímal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.06.2016

    (audio)
    délka: 52:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechci soudit politiky, nevím sám, jak bych se zachoval

Karel Polanský v roce 1968
Karel Polanský v roce 1968
zdroj: Karel Polanský

Karel Polanský se narodil na konci druhé světové války, 24. dubna 1945, ve Starém Plzenci. Krátce poté se jeho rodina vrátila do Plzně a bydlela na jejím okraji u borské věznice. Rodiče se v jeho 10 letech rozvedli, matka se vdala podruhé, ale ani toto manželství dlouho nevydrželo. Po základní škole pamětník vystudoval průmyslovou elektrotechnickou školu. V posledním maturitním ročníku ho zaujala politická ekonomie, a proto se přihlásil do Prahy na Vysokou školu ekonomickou. S matkou se odstěhovali do pražské čtvrti Vysočany. Kromě studia ekonomiky dopravy ho začala zajímat i politika, v rámci Pražského jara navštěvoval různé kulturní akce a politická setkání. Proto ho, stejně jako celý národ, velmi zaskočil 21. srpen 1968. Celý den strávil v ulicích a sledoval, jak Prahu obsazují vojáci Varšavské smlouvy. Na první výročí sovětské okupace 21. srpna 1969 se rozhodl i přes varování bezpečnostních složek zúčastnit protestní demonstrace. Nepodařilo se mu však ani začlenit se do nějaké protestující skupiny a byl krátce nato v centru Prahy zatčen, vyslýchán a tři týdny vězněn v pražských věznicích Pankrác a Ruzyně. Pro nedostatek důkazů byl soudem později zproštěn obžaloby z výtržnosti. Karel Polanský později po vojně pracoval v několika státních firmách v ekonomických funkcích a před důchodem také v bezpečnostní agentuře.