Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Podzimek (* 1949)

• narozen 14. března 1949 v Karlových Varech

• matka Bohuslava Podzimková, rozená Hronová, pocházela z nuzných poměrů, pracovala jako úřednice a sekretářka

• otec Antonín Podzimek byl poslancem KSČ

• rodina žila v letech 1957–1959 v Moskvě, kde působil otec jako obchodní přidělenec Ministerstva zahraničního obchodu

• po návratu do Prahy vystudoval Antonín Podzimek ml. střední školu a roku 1967 nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor čeština a dějepis

• v pietním průvodu FF UK k úmrtí Jana Palacha nesl československou vlajku

• během protestů k prvnímu výročí okupace byl zadržen kvůli připnuté trikoloře; aby se vyhnul perzekuci, ze studií na FF UK sám odešel

• po povinné vojenské službě v letech 1969–1971 nastoupil jako dělník v podniku Výstavba kamenouhelných dolů, podílel se na výstavbě pražského metra; od roku 1973 pracoval jako dispečer

• dálkově vystudoval střední průmyslovou školu stavební, aby mohl nastoupit do přípravy výroby, opět v podniku Výstavby kamenouhelných dolů

• v roce 1980 se přestěhoval z Prahy do Borotína u Tábora, kde v roce 1989 zakládal Občanské fórum

• po revoluci v roce 1989 založil a provozoval antikvariát

• v devadesátých letech se stal starostou obce Sedlec-Prčice, ve funkci zůstal osm let

• v roce 2000 úspěšně kandidoval na zastupitele Středočeského kraje

• roce 2025 žil v Borotíně, věnoval se své rodině, genealogii a literatuře

Antonín Podzimek se narodil do komunistické rodiny 14. března 1949 v Karlových Varech, kam byl jeho otec vyslán komunistickou stranou. Otec byl sice původně nástrojář a dělník z Michle, působil ale spíše jako funkcionář a později jako úředník, matka byla prodavačka. Oba byli členy KSČ už od roku 1945 a i doma se udržovala „oficiální linie“, jak vzpomíná pamětník. Z pověření komunistické strany byl otec v roce 1957 odeslán i do Sovětského svazu, a to s celou rodinou, tedy s manželkou a třemi dětmi. Antonín pak v Moskvě chodil dva roky do školy a naučil se dobře rusky, což se mu prý později docela hodilo.

Vyloučení otce

Už v roce 1959 byl ovšem Antonínův otec z KSČ vyloučen. Okolnosti odjezdu rodiny ze Sovětského svazu a vyloučení ze strany ale pamětník vzhledem k tomu, že mu tehdy bylo pouhých deset let, nijak detailně nezmiňuje. „Jednak mu vyčetli hříchy z roku 1945 a také že prý pozdějšímu prezidentovi Novotnému nepřihrál vilu v Karlových Varech. A taky že se v Moskvě nad rámec přátelil s jugoslávskými kolegy… To mu bylo přičteno ke zlému,“ vybavuje si Antonín alespoň to, co se o vyloučení otce tradovalo v rodině.

První dny okupace jsem zažil jako dělník

Po vyloučení z komunistické strany se Antonínův otec živil jako technický úředník. Působil na pozici vedoucího technického rozvoje na Smíchově v tehdejších Československých závodech naftových motorů. A protože prý jeho snem kdysi bylo studium techniky, domluvil právě zde mladému Antonínovi na léto 1968, před nástupem na vysokoškolská studia, i letní brigádu. „Tam mne dostal otec, který si pořád přál, abych splynul s technikou.“ Okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 tedy budoucí student Antonín zažil jako dělník – frézař.

Noční ulicí jely transportéry plné vojáků

Na brigádě byl sotva tři týdny, když kolem třetí hodiny ráno jednadvacátého srpna 1968 Antonína vzbudil telefonát přítele Karla Hořáka, který tehdy bydlel za vokovickou vozovnou na Praze 6: „Tondo, vstávej, obsazují nás Rusové!“ V tu chvíli už ale bylo i u Antonína doma slyšet, jak v jejich ulici v pražské Bubenči jede jedno auto za druhým. „Běžel jsem k oknu a pod okny nám jezdily otevřené transportéry plné vojáků a v každém z nich sedělo dvanáct až patnáct vojáků se samopaly.“ Antonín ihned utíkal vzbudit také otce. „A tatík, to vidím jako dneska, otevřel jedno oko a pravil, že takových hlášek od roku 1948 tu už bylo!“

První vysílání rozhlasu k okupaci

Antonín ani jeho kamarád Karel vůbec nevěděli, co se děje, a tak se první informace postupně dozvídali až z vysílání Československého rozhlasu. „Pustil jsem si rozhlas po drátě, kde hrála smutná hudba a hlasatel po chvílích opakoval: ‚Upozorněte své přátele, známé, nevzdalujte se od přijímačů, za malý okamžik budeme vysílat důležitou zprávu!‘ – a to už se přišoural i otec, který se také podíval z okna, a spolu jsme si vyslechli to provolání předsednictva Ústředního výboru KSČ: ‚Stalo se tak bez vědomí orgánů‘ a tak dále… a i s tou formulací porušení mezinárodního práva,“ líčí podrobnosti z nočního rozhlasového vysílání jednadvacátého srpna roku 1968 Antonín.

Sovětští vojáci neuměli rusky

Krátce po odvysílání zpráv se Antonín s otcem vydali kolem čtvrt na šest do práce. V místech dnešní stanice metra Hradčanská tehdy potkali osobně prvního sovětského vojáka se samopalem. Byl to asi dvacetiletý mladík. „Přistoupil jsem k němu, brečel jsem a říkal jsem mu: ‚Počemu vy prišli – Proč jste přišli?‘ Byl to ale nějaký Asiat, Jakut, Kyrgyz, Čuvaš, šikmooký a on mi nerozuměl, on neuměl rusky!“ rozhořčeně líčí Antonín i po tolika letech. Bylo prý ale vidět, že s ním ten voják tak nějak soucítí, nebyl ale vůbec schopen se s ním domluvit. Antonín pak s otcem pokračoval pěšky dál přes Klárov na Malou Stranu, protože vůbec nejezdily tramvaje. U továrny, kam dorazili před sedmou hodinou, je zaskočila situace, kdy lidi bránili závodní jednotce Lidových milicí, která tam stála nastoupená a chtěla se vydat bránit budovu Československého rozhlasu. Dav je prý tehdy přemlouval: „Neblázněte prosím vás! Mějte rozum!“ Po celou dobu byl přitom slyšet hluk od letadel, jak přistávala další a další letadla v Ruzyni. 

Byl to zběsilý den plný ponížení

Ještě ten den, 21. 8. 1968, proběhla u nich v továrně schůze, kde vznikla rezoluce, kterou jel Antonín s delegací předat do Národního shromáždění. Vyrobili si pro to i jakási potvrzení s hvězdou, aby je okupanti pustili dál a mohli tak projet přes celou Prahu. Když dorazili na místo, zjistili, že Národní shromáždění bylo rozpuštěno. „Vrátili jsme se zpátky do továrny a pak jsme šli zase s Petrem Zikánem na Václavák. A tam už se děly strašné věci. O obětech jsme ale nevěděli, nevěděli jsme, že někdo zahynul,“ zdůrazňuje Antonín, kterému celý ten den přišel jako zběsilý a plný ponížení. „Půjčili jsme si s Petrem od domovnice v Italské ulici československou vlajku a pak tam s ní rejdili mezi stovkami dalších vlajek. Dostali jsme se i na Staroměstské náměstí. Měl jsem neuvěřitelný pocit ponížení,“ popisuje Antonín a říká, že to největší ponížení ale cítil, když stál sám s tátou ráno u toho Kyrgyza. Pamatuje si i shromáždění ve Slovanském domě a ve Sjezdovém paláci, ale byl tam jen jako jeden z mnoha, nijak se politicky neangažoval.

Palach byl u nás na škole jen krátce…

V dalších dnech, které následovaly po okupaci vojsk Varšavské smlouvy, Antonín i všichni kolem všechno sledovali. Sledovala se média, změny ve vládě a postupně se vytrácel pocit naděje a všichni se začínali uzavírat do sebe. Když se v lednu 1969 upálil Jan Palach, aby tu celonárodní apatii vzburcoval, byl to pro všechny lidi u nich na fakultě doslova šok. Na Filozofickou fakultu totiž Jan Palach přestoupil z Vysoké školy ekonomické jen krátce před svým činem, a tak jej řada spolužáků ani příliš neznala.

O Palachově upálení se ale jeho spolužáci dozvěděli už záhy. „Byl to doslova šok! Samozřejmě jsme se to dozvěděli ještě ten den. Vzpomínám si na to velmi dobře. Nechtěli jsme tomu ani věřit. S postupem času pak vycházelo najevo, proč to udělal, jako osobní protest proti té apatii… tomu zlhostejnění společnosti. Proti tomu, co se děje nahoře a co mělo pro národ a stát nedozírné důsledky. Způsob, který zvolil, je v Čechách naprosto netradiční. Byl to nevídaný způsob protestu,“ shledává Antonín, který se pak na pár hodin stál i jednou z výrazných tváří smutečního průvodu studentů.

Nevím, jak jsem se ocitl v čele Palachova průvodu...

Účast všech studentů i profesorů na pohřbu Jana Palacha byla podle Antonína naprosto spontánní. Vzniklo obrovské shromáždění, kde se dojednávaly okolnosti pohřebního průvodu Prahou. Organizace pohřbu moc žádná prý ani nebyla. Všichni byli neuvěřitelně disciplinovaní a zaražení z celé situace. „Nic moc se nemuselo ani organizovat, vše bylo v nás. Byli jsme velmi tlumení, vážní.“

Kdosi tehdy na shromáždění navrhoval, aby se celý pietní akt odehrál jen intimně v rámci rodiny bez nějakých oficialit. „S tím jsme ale nesouhlasili,“ říká Antonín a dodává: „Doopravdy si nevzpomínám, kdo už vystoupil s tím, že řekl, že v žádném případě, že my – generace mládeže 20. století – půjdeme do průvodu s vlajkami, protože (Jan Palach) nezemřel za svou rodinu, ale obětoval se za nás za všechny, za tento stát. A symbol státu je vlajka a my je tam mít budeme.“  

Studenti si domluvili hodinu, kdy a kde se s vlajkami sejdou, a vyrazili pak ve smutečním průvodu do ulic. Odezva byla v Praze obrovská. Všude po cestě stály desetitisíce lidí. V čele smutečního průvodu šla podle Antonína nejprve čtveřice studentů, kteří nesli společně vlajku, pak šel Jiří Janouškovec s portrétem Jana Palacha a Antonín s dalšími spolužáky, kteří nesli každý státní vlajku. „Já nevím, jak se stalo (že jsem byl v čele průvodu s vlajkou)... hodně jsem nad tím přemýšlel, protože Jan Palach nebyl z našeho studijního oboru. Nakonec jsme v tom čele šli čtyři studenti historie. Dva z oboru dějepis-filozofie, dva z oboru dějepis-čeština a jeden, co je na fotkách vlevo, byl z právnické fakulty,“ vypočítává Antonín. Jedním z hlavních důvodů, proč se tehdy ocitli v čele průvodu, tak nejspíš podle něj byl prostý fakt, že se jim podařilo sehnat vlajky. Spolu s ním v čele průvodu kráčel vedle Jiřího Janouškovce Jiří Slavík a spolužák Langpaul.

První zatčení znamenalo i konec studia

Účast v čele pohřebního průvodu Jana Palacha žádné významnější důsledky pro studenty tehdy neměla. Vše začalo podle Antonína až později. První střet s represivní složkou Antonín tedy zažil až v létě 1969, kdy byl na Špejcharu zatčen s kamarádem za to, že měl v den výročí 21. srpna v klopě saka trikoloru. „Vzali nás na okrsek, kde jsem prvně viděl plukovníka VB, který nám domlouval. Nakonec nás poslali domů, nic jsem z toho neměl, jen ale asi poslali trestní oznámení nebo podezření o provádění trestné činnosti na fakultu. Tam mi to oznámila paní Janečková ze studijního a já s ní na místě podepsal žádost o ukončení studia z rodinných důvodů,“ dodává Antonín, pro kterého konec studia na fakultě znamenal okamžité narukování na vojnu a následně i práci v dělnických profesích v Metrostavu a v JZD.

Ani po sametové revoluci se už Antonín ke studiu nevrátil. Založil si soukromé knihkupectví a začal se věnovat komunální politice v místě svého bydliště v obci Sedlec-Prčice, kde byl několik let i starostou.