Antonín Podzimek

„No tak nad poměr těch domácích lidí určitě jo, to určitě ano. Byli jsme nakupovat s tátou, sami dva jsme šli do obchodu. V obchodě, v pekařství – chleba, housky, rohlíky, preclíky – pekařství. A tam stála babka a měla deset kopejek. (…) Chtěla z makové housky, která stála jeden rubl, jeden ten dílek. Ale prodavačka jí vysvětlovala, že to nejde, že to nemůže ulomit. Vysvětlovala jí to laskavě, nevřískala. Já na to koukal. Táta přišel a položil tam ten rubl a tu makovku jí koupil. Ona ji nechtěla, že není žádná žebračka. No, pak ji samozřejmě odnesla.“

„A pak si pamatuju, a to už bylo za Chruščova, dávno za Chruščova, že jednoho dne zmizeli z Moskvy váleční invalidi. Nebyli. Do té doby jsem jich znal – neřeknu stovky, ale hodně. Bez ruky, že jsem je viděl, že se potloukali po parku… A ani jsem si to v prvních chvílích neuvědomil, že už tam nejsou. Že prostě nejsou – zmizeli. A oni je všechny vyvezli – někam – do Sverdlovska – do pryč. Protože to nepůsobí dobře. Přijedou sem cizinci, a tady nějací takoví prašivci. … To jsem se dověděl léta, ale všimnul jsem si toho, že tam nejsou. Bylo jich tam hodně. Pamatuju si, že kolem našeho domu jezdil na takový desce invalida, který (na hrudi) měl asi šest metálů a neměl nohy. A ten seděl na tom vozíčku a ten vozík měl kuličkový ložiska místo koleček. A na tom rachotil – to jelo po dlážděném chodníku a rachotilo to. Měl doprovod – to byl taky invalida, ten snad neměl ruku a ten ho vozil, tahal, jezdili ve dvou. A toho jsem viděl (třeba) osmdesátkrát.“

„Tak samozřejmě, účastnila se ho celá fakulta včetně profesorů, představitelů Karlovy univerzity, ke kterým jsme vzhlíželi… bylo obrovské shromáždění, kde se dojednávaly okolnosti nebo průběh pohřbu a pohřebního smutečního průvodu Prahou… tam jsme tehdy vystoupili s tím, že nesouhlasíme s tím, jak tam někdo navrhl, že to bude pietní akce víceméně rodinná intimní, bez vlajek a bez nějakých oficialit… a tam jsem vystoupil s tím, že Jan Palach to neudělal pro svou rodinu, ale pro nás pro všechny, pro tento stát, a tudíž tam naše fakulta docela určitě se státními vlajkami půjdeme… ano, bylo stanoveno datum, kdy a kde se sejdeme... ale žádné další podrobnosti se organizačně neřešily… a ta odezva byla v Praze obrovská... desetitisíce, statisíce lidí... a šel jsem v čele průvodu, nesl jsem státní vlajku... přede mnou šel kolega Jirka Janouškovec a nesl portrét Jana Palacha se šikmo nalepenou smuteční páskou... a průvod prošel Prahou až k budově Filozofické fakulty. Sledován statisíci lidí na chodnících a v ulicích.“

„Můj první kontakt s touto represivní složkou moci byl až o rok později 21. srpna 1969, kdy jsem byl zadržen spolu s kamarádem Jirkou Slavíkem za to, že jsme měli v klopě na sáčku trikoloru. To je úplně neškodná věc. Ale byli jsme zadrženi, předvedeni a asi tři hodiny drženi ve Čkalovce. Netroufám si říct ve vazbě. A pak nám bylo domlouváno.“

„Od 1. srpna (1968) jsem byl na brigádě ve smíchovské Škodovce – Československých závodech naftových motorů… tam mne dostal otec, který si pořád přál, abych splynul s technikou, a pracoval jsem tam jako frézař… a každé ráno s tatínkem jsme šli na tramvaj, on šel do kanceláře a já jsem šel do továrny… a ten den, protože jsme bydleli v Bubenči v dnešní Eliášově ulici, rohák s ulicí Československé armády... a někdy před třetí hodinou ráno mi zavolal kamarád, spoluhráč z fotbalu, tehdy student právnické fakulty Karel Hořák: ‚Tondo, vstávej, obsazují nás Rusové...‘ a to už jsem slyšel, že pod našimi okny jezdilo jedno auto za druhým... běžel jsem k oknu a pod okny nám jezdily transportéry, otevřené transportéry plné vojáků, neviděl jsem žádný tank... a v každém z nich sedělo 12–15 vojáků se samopaly… a já utíkal vzbudit otce a tatík, to vidím jako dneska, otevřel jedno oko a před třetí hodinou ráno pravil: ‚Takových hlášek od roku 1948 tu už bylo!‘ Tak jsem utíkal zpátky k tomu telefonu a volal jsem Karla. Ten bydlel ve Vokovicích, někde za vokovickou vozovnou, a tomu to jezdilo pod okny taky ještě o něco dřív než mně, a volám mu zpátky: ‚Víš něco, co se děje?‘ a on: ‚Pusť si rádio!‘ Tak jsem pustil rozhlas po drátě, kde hrála smutná hudba a hlasatel po chvílích opakoval: ‚Upozorněte své přátele, známé, nevzdalujte se od přijímačů, za malý okamžik budeme vysílat důležitou zprávu!‘ A to už se přišoural i otec, který se také podíval z okna, a spolu jsme si vyslechli to provolání předsednictva Ústředního výboru KSČ: ‚Stalo se tak bez vědomí orgánů‘ a tak dále… a i s tou formulací porušení mezinárodního práva… No a my se sebrali, oblékli a šli jsme do práce, kolem páté hodiny, čtvrt na šest. Došli jsme do prostoru dnešní stanice Hradčanská, kde stál, metro tam pochopitelně nebylo, byly tam dva podchody pod železniční tratí Praha–Kladno a u jednoho z těch podchodů stál osamocený sovětský voják se samopalem v ruce. Já jsem k němu přistoupil, brečel jsem a říkal jsem mu: ‚Počemu vy prišli – Proč jste přišli?‘ A to byl kluk 20–21, byl to nějaký Asiat, Jakut, Kyrgyz, Čuvaš, šikmooký, on mi nerozuměl, on neuměl rusky! Bylo ale vidět, že se mnou soucítí, že přišel nějaký mlaďas a brečí, asi se mu něco stalo… No, táta se mnou zacloumal, vojáka jsme nechali vojákem a šli jsme dál, ale tam už se trousili jednotliví lidé a zjistili jsme, že nejezdí tramvaje. Tak jsme pěšky přes Klárov a Malou Stranu pochodovali na Smíchov, kam jsme došli až někdy před sedmou hodinou. A tam byl neskutečný obrázek, kdy lidi bránili závodní jednotce Lidových milicí, která tam stála nastoupená a chtěla se vydat bránit budovu Československého rozhlasu. Tak je tam přemlouvali: ‚Neblázněte prosím vás! Mějte rozum!‘ A mezitím neustále ale bylo slyšet hluk, zvuk letadel, jak přistávala další a další letadla v Ruzyni od jedenácti hodin předchozího dne.“