"V roce 1983 jsem se oženil a přestěhoval jsem se se ženou na Stutenhof a začali jsme tam bydlet. Před tím jsem bydlel v Loosdorfu nebo Vídni. Stutenhof byl krásný velký statek, který leží na krásném místě. Na přímo nádherném místě, široko daleko nejsou vidět žádné jiné budovy. Můžete se tam otočit o 360 stupňů a neuvidíte jinou budovu. Ve střední Evropě na rovince, to už se dneska moc nevidí. Přestěhovali jsme se, moje žena a já, pak se narodil v roce 1983 Moritz, jako první ze čtyř dětí. Před porodem jsme byli „hippies“ a nešli jsme do nemocnice, protože moje žena řekla, že není nemocná a že do nemocnice nepotřebuje. Měli jsme velmi dobrou porodní asistentku, starou paní Sojku, která vše zařídila a připravila na porod, u kterého byla i přítomna na Stutenhofu. Nejbližší obec byla pět kilometrů daleko, nejbližší nemocnice byla téměř tři čtvrtě hodiny cesty. Byli jsme mladí a paní Sojka to zvládla skvěle, lékařka nepřijela. My jsme jí samozřejmě telefonovali, pevnou linkou, tehdy nebyly žádné mobily ani internet. Doktorka nepřijela, protože to v noci neslyšela, ale paní Sojka tam byla a zvládla to skvěle. Já neměl vůbec žádné ponětí o porodu, byl jsem úplně mimo. Byl to opravdu až existenciální šok, pokud se to tak dá říct, ale všechno dopadlo dobře. Malý Moritz přišel na svět a paní Sojka mi pak dala do ruky plastový pytel a řekla mi, že je to placenta, a požádala mě, abych se jí zbavil. Tak jsem šťastný a rozespalý, už jsem spal, vyšel ven. Bylo velmi brzo, byly čtyři hodiny ráno, 8. září 1983. Zakopal jsem pytel co nejhlouběji, aby se k tomu nedostaly lišky, a dostal u toho záchvat pláče z čistého štěstí. Najednou jsem se podíval na oblohu a uviděl balón letět přes hranici, přes Mikulov, jak letí v prvních paprscích slunce. Všiml jsem si, jak letěl směrem k Rakousku. Uplynula léta a na Stutenhofu jsme začali pěstovat brambory. Potřeboval jsem k uskladnění velké dřevěné tisícikilové bedny na brambory a byl mi doporučen jistý pan Magušin ze Slovenska, z okolí Bratislavy. Tak jsem mu zavolal, on uměl německy, ne moc dobře, ale uměl, poslal jsem mu fax s nákresy, jak to má vypadat, domluvili jsme cenu a ta byla přijata. Po měsíci mi zavolal, že jsou bedny hotové a že přijede se dvěma kamiony a sestaví je na místě, kde je i sešroubuje. Pak se zeptal, kam přesně má jet. Řekl jsem: ‚Stutenhof, ale to nemůžete vědět, vysvětlím vám, kde to je.‘ Ale on přesně věděl, kde to je. Pomyslel jsem si: ‚On ví, kde je Stutenhof? To nikdo jiný neví!‘ Pak se objevil pan Magušin a já se ho zeptal, jak je možné, že věděl, kam měl jet. On odpověděl, že byl v Březí na vojně, kde sloužil dva roky. Zeptal jsem se ho hloupě, jaké to bylo. Odpověděl: ‚Jaké to asi mohlo být? Bylo to samozřejmě hrozné, jídlo bylo příšerné, bylo ho málo, bylo odporné, dva roky nicnedělání, fádní, nechutné. Jen jednou, ale to nebylo tak jednoduché. Byl jsem s kolegou a nadřízeným na strážní službě, pěšky na tom signálním plynu, to jsou ty silnice před drátem, z Česka viděno před ostrým drátem, směrem k Rakousku, a šli jsme tam tři a to bylo kolem čtvrté ráno nebo tak nějak a tam letěl balón a ano, měli jsme příkaz střílet a měli jsme na ten balón střílet, ale my jsme to odmítli.‘ Řekl: ‚Ty ruské pušky zase nefungují, zasrané pušky! Nestříleli jsme a museli jsme jít do vězení, do vojenského vězení, na týden.‘ Pak řekl, že je úplně jedno, jestli jste ve vězení nebo ne, v armádě to bylo skoro stejné. A já se na něj podíval a řekl: ‚No jo, to bylo 8. září ve čtyři ráno.‘ A ještě teď ho vidím před sebou, jak mu padla čelist. Myslel si, že jsem agent KGB. Takže jsme oba, z obou stran, viděli ten balón."
