„Přiletěli z Prahy dva vyšetřovatelé, kteří vyšetřovali ten soudní proces toho (Miloše) Blažka (Merkura), a přiletěli mě vyšetřovat zase znovu. Vyšetřování trvalo asi od deseti hodin do asi pěti hodin odpoledne a oni se střídali na mně. Dostal jsem vodu a čaj nebo něco takového a zase jsem opakoval to, co jsem říkal v Praze. A oni potom, ta pointa byla, že řekli, že jsem to prozradil, to vyšetřování. To mi řekli tenkrát, abych to nikomu neříkal, v Praze, a že jsem tím porušil něco. Co já věděl tenkrát, to věděli ti disidenti, ti to tenkrát uměli, ti měli právníky, já jsem tenkrát vůbec nic nevěděl. A že teda je to špatné v tom případě, takže se může stát, že můžu být jako svědek – mě vyšetřovali – ale že můžu být paragraf sedmdesát, to je rozvracení republiky. No a po takovém dlouhém vyšetřování, celodenním, teď tam máte ženu s narozeným dítětem, jste na východním Slovensku… a řekli: ‚No ale tak to můžete udělat, tak tadyhle řekněte, že budete s námi spolupracovat.‘ No – o to jim šlo. Tak já jsem to teda podepsal.“
„Jako že nás vzali za takové, že jsme oběti těch řeholníků, té ideologie. A jenom nám vykládali, abychom šli do ČSM, tenkrát se to myslím jmenovalo SČM, a že tam nám ty temné věci, v které věříme, že nám to vysvětlí a vyženou z hlavy. Tak my jsme říkali, v podstatě jsme na to asi moc nereagovali, protože nám vykládali, že Vatikán připravuje třetí světovou válku, a takové ty ideologické věci, které šly nakonec v té současné mediální propagandě. Já jsem s sebou měl, to jsem si ani neuvědomoval, měl jsem s sebou tašku, kde jsem v ní měl skautské kroniky.“
„Běželi jsme se podívat, protože po té třídě od konečné osmnáctky přijížděly sovětské tanky. Ta se potom jmenovala třída Jugoslávských partyzánů, ale ona to byla myslím tenkrát Podbabská, se tomu říkalo. A tak jely tanky. A na rohu tam vždycky prodával někdo noviny. To byl takový… ten je vítal… byl to člověk, který byl … já jsem tam vždycky kupoval Mladého hlasatele, Foglara a tak dále. Byl to člověk, takový opravdu na kraji společnosti, bych řekl. Nedařilo se mu moc dobře. Měl tam stánek s novinami. Takový, který se zavře. A tak ten vítal. No já jsem tam koukal, pozoroval jsem, jak to je, lidi tam byli… A vedle mě byl nějaký pán a ten řekl: ‚Tak tohleto je konec, to jsme v prdeli.‘“
„Bylo to všecko takové naprosto klidné. Nechápal jsem, co se děje, a matka mě vzala a říkala: ‚Pojď, půjdeš do cukrárny.‘ To bylo po cestě, když jsem šel tou Terronskou ulicí, kde jsme bydleli, ke konci, ta končila u konečné sedmičky a osmnáctky, tenkrát, tak jsme zašli do cukrárny a tam vždycky měli takový košíček, který byl z čokolády, a v tom byla šlehačka. A proč to říkám? Už tam byli němečtí vojáci a ti se cpali těmi dorty. Ona totiž v tom okamžiku platila jedna marka deset korun. To byl okamžitě … ten okupační trend se projevil takto. A všude byli vidět, v uzenářství a tak dále, se prostě napchávali, takže nebylo to, že by došlo k nějakým potyčkám, co bych já zažil, nebo nějaký odpor, ale tam jako když přijdou strejcové z vesnice a tam začnou dlabat na zabijačce.“
Jiří Petz se narodil 26. července 1932 v Praze-Karlíně do rodiny úředníka Ministerstva spravedlnosti Bohumila Petze a jeho ženy Milady Petzové. Do školy nastoupil roku 1939 v Bubenči, kde prožil celou válku. Pamatuje si příchod německých vojsk i jejich bezstarostné chování a nákupy po devalvaci koruny. Během Pražského povstání pomáhal při stavbě barikád a byl svědkem poválečného násilí na německých civilistech. Přijíždějící Sověty v květnu 1945 vnímal s obavami, protože doma se otevřeně mluvilo o komunismu i gulazích. Do Skautu vstoupil už v roce 1937. Po válce se vrátil do střediska Mawadani a stal se kronikářem oddílu. Po zákazu skautingu v roce 1948 se mladí muži scházeli ilegálně u pozdějšího disidenta Jiřího Němce, pořádali filozofické semináře a skupovali zakázanou literaturu. Dne 13. dubna 1950 se pamětník omylem připletl k akci K při přepadení jezuitského kláštera. Po maturitě v roce 1951 pracoval jako laborant, poté studoval medicínu a v roce 1954 přešel na nově založenou hygienickou fakultu. Zlom nastal v roce 1958, kdy před promocí pod tlakem podepsal vázací akt a stal se agentem Státní bezpečnosti (StB). Měl být nasazen na skautského vedoucího Miloše Blažka a časem poskytovat informace z oboru zdravotnictví. Po nástupu na Slovensko v roce 1959 však spolupráci odmítl, čelil výhrůžkám, nakonec odešel na náhradní vojenskou službu. Svazek byl v prosinci téhož roku uložen do archivu. Od roku 1961 působil pamětník čtyři roky jako okresní hygienik v Tachově, poté v Akademii věd v Kabinetu teorie architektury a tvorby životního prostředí a později v Ústavu krajinné ekologie. Normalizace přinesla výslechy i profesní tlaky, ale spolupráci po něm již nikdo nepožadoval. Od roku 1986 pracoval ve zdravotnické statistice v Obvodním ústavu národního zdraví (OÚNZ) a Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) až do roku 1995, kdy odešel na odpočinek. O podpisu spolupráce věděla dlouho jen jeho manželka; dcerám se svěřil až ve svých 84 letech. V roce 2026 žil v Praze.
