Jiří Pavlásek

„To víte, to nebyly jen Krylovy písničky. Taky nás udali v hospodě, že jsme internacionální pomoc nazývali okupací – což byl tehdy velký zločin. Pak, že jsme řekli, že Husák je vůl – to je samozřejmě taky kriminální čin. A někdo z nás prý řekl, že všechny bolševiky by měli postřílet – to byl jejich velký argument. Ale většinou se neprokázalo, kdo to vlastně řekl. Tam to někde zaznělo – a klidně to mohl říct někdo, kdo mezi námi čtyřmi vůbec nebyl. To mohl být někdo jiný.“

„Dovedli mě do posledního patra do pravého křídla budovy – a tam už byla Státní bezpečnost. Taky zajímavé: budova krajského soudu a současně Státní bezpečnosti – to hovoří o mnohém. Zavřeli mě do kanceláře a nechali mě tam chvíli vydusit, asi hodinu. Pak přišli dva a začali mě vyslýchat. Vytahovali na mě, co jsem kdy kde řekl, což jsem samozřejmě všechno popřel, že si to nepamatuju. Pak přišlo na hraní písniček od Kryla. To jsem samozřejmě přiznal, protože to bych těžko zapřel. Samozřejmě jsem přiznal takové ty písničky, které byly nezávadné z hlediska režimu. Třeba Nevidomou dívku, Král do boje táhl – ta už byla trochu vošajstlich. Ještě jednu písničku, ale už si nepamatuju, kterou jsem jim přiznal. Furt se to motalo kolem tohohle. Nakonec se ukázalo, že vědí, že jsem je hrál v restauraci Sport na Novém Hradci a v restauraci Grádo u starých kolejí – což byla pravda. Obojí byla pravda, takže jsem věděl, že mě musel někdo napráskat.“

„Kromě toho tam seděli, to ještě vím z toho předchozího komanda, Petr Uhl, pozdější manžel Anny Šabatové, pak Jiří Svoboda a všichni byli takoví... Uhl měl vždycky v neděli odpoledne, když byl klid, odpolední čaj o páté, uspořádal takovou besedu, kde bylo hodně lidí, co se sešlo v nějaké místnosti. Ten tam vždycky říkal své vize. Já si říkal: Hochu, ty přemýšlíš jako komunisti, všechno je stejný, jen akorát v modrým. Není to to bolševický rudý, ale je to modrý. Říkal jsem: Tak s vámi, chlapci, ne.“

„Pak jsem se na kolejích dozvěděl, že Václava Tučka pustili, ale Křístka a Másla nepustili, hned je šoupli do vazby. Nevím, podle čeho to rozlišili. Všechno to spočívalo v tom, že jsme údajně v hospodě na Novým Hradci, jmenovala se Odboj, že jsme pronášeli různé výroky proti státům socialistické světové soustavy, proti jejím představitelům, proti členům KSČ, a dokonce na mě měli, že jsem tam hrál a zpíval písničky emigranta Kryla. A to nejen tam, ale v hospodě Odboj, která byla blíže ke kolejím a na kolejích. A teďka mi četli výpovědi různých spolužáků, kteří moje hraní potvrzovali. Nakonec jsem přiznal asi tři písničky, ale takové ty, o kterých jsem si myslel, že nejsou proti nikomu a ničemu.“

„Přišli jsme na pokoj a tam dva hoši – dva kolegové, už tam byli a vyprávěli. Ten pátý furt ne a ne se vrátit. Přišel až někdy k ránu mezi čtvrtou a pátou hodinou šíleně zmlácen. Říkal, že to pěkně schytal. Jak nás po Václaváku hnali nahoru, nevím, v jakém hnutí mysli to vzal přes Václavák napříč, a to neměl dělat. Tam ho [příslušníci policie] rafli a zrovna ho strčili do antonu. Když byl plný, odvezli je do Krakovské ulice, kde je nějaká vyšetřovna, a tam jednoho po druhém vyslýchali – občanský průkaz atd. Při tom mu dali pár ran a nakonec ho propustili až v pět ráno a odtamtud až na Žižkov šel pěšky, poněvadž tramvaje už moc nejezdily. Tak jsme se tam sešli a ukazovali si rány.“

„Václavské náměstí vypadalo tak, že po celé délce v prostředku napříč stály obrněné transportéry, ale nikoliv vojska, ale policajti a milice. Postávali tam a lidi se trousili a čuměli. My se procházeli po Václaváku, šli jsme od [Paláce] Koruny směrem na roh Jindřišské [ulice], tak na rohu Jindřišské byli patnáctiletí kluci, kde byla hromádka chodníkových dlaždiček. Chytli je a začali je házet na policajty uprostřed náměstí. V tu ránu se policajti srotili a začali celý dav hnát zase zpátky ke Koruně. A tam jsme se v podstatě rozdělili. Já už byl jen s jedním kolegou, přilétli jsme na roh ke Koruně a tam stála barikáda a ta hořela. Říkal jsem si, že tady tudy nejdeme, vrátili jsme a šli proti davu zpátky a zatočili do Jindřišské, kde bylo takové podloubí budovy, která už dnes asi nestojí. Vlítli jsme do podloubí, tam bylo poměrně volno, a najednou zpoza sloupů vylítli milicionáři. Toho jednoho pamatuji, měl zuby asi jako já, tedy hrozně málo, a řval na mě: ‚A… vlasatci, vy už jste měli dávno sedět!‘ Měli dlouhý pendreky a začali nás mlátit. Kolega to dostal do hlavy, já přes záda. Tak jsme prchali Jindřišskou a tam byla zastávka tramvaje a jedna se zrovna rozjížděla. To byly ještě ty starý tramvaje, jak vlečňák měl uprostřed takovou tu plošinu.“